ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Proč se u nás bojíme feminismu 

19. 05. 2008, rubrika: Média
 

Úspěšná a emancipovaná Češka často na konci rozhovoru nezapomene zdůraznit: nejsem žádná feministka. Mužů, kteří alespoň sledují feministické myšlení, je u nás zanedbatelné množství. Na půdě Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů je feminismus tabu. Z jakého podhoubí náš strach vyrůstá?

Ženy se aktivně účastnily Velké francouzské revoluce, ale vydobytá občanská práva je minula. Nastupující modernizace naopak diskriminaci na základě pohlaví ještě vyostřila. Postavení člověka již tolik neurčovala dřívější stavovská příslušnost (feudál, úředník, voják, nevolník), roli zásadního dělítka převzalo pohlaví. Vznikající měšťanská společnost se rozdělila do veřejné a domácí sféry a na muže a ženy. Například ze své tradiční profese – pivovarnictví – byly ženy vytlačeny. Významným tvůrcem ideologie dvou odlišných bytostí byl Jean Jacques Rousseau. V porevoluční době plné obav o budoucnost francouzský filosof přidává k „přirozené“ ženské roli péči o muže a zamyká ji v domácnosti.

NIC JIM NECHYBÍ A PŘECE NEJSOU ŠŤASTNÉ
Na nesplněná očekávání reaguje zhruba v polovině 19. století první feministická vlna požadavkem stejných občanských a politických práv. Její protagonistky věřily, že spolu s volebním právem, právem na vzdělání a majetek se stanou stejně svobodnými a autonomními osobami jako muži. Říkalo se jim sufražetky (z angl. suffrage – volební právo), byly ze středních vrstev, později s k nim přidaly i dělnické ženy. Při vzpamatovávání se z válečných hrůz muži opět potřebovali domácí oporu. Ačkoliv požadovaných práv bylo dosaženo, ženy si uvědomují, že svobodnými autonomními osobami nejsou. Je mezi nimi již dost vysokoškolaček, o to je zklamání trpčí. Psycholožka, spisovatelka a pozdější zakladatelka Národní organizace žen američanka Betty Friedan v knize Ženská mystika pojmenovává problém beze jména. Je jím právě ženská mystika – ideologie stavící ženu do role pasivní hospodyňky. Friedan vysvětluje ženám, proč nejsou šťastné, když jim přeci „nic nechybí“. Hlavně ale říká nahlas, není to váš osobní problém. Atmosféru doby výborně zprostředkovává třeba film Hodiny (USA 2002) natočený podle stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama.

V šedesátých letech se problém jménem žena začíná zkoumat na akademické půdě – začíná druhá feministická vlna. Cílem druhé vlny není „stát se muži“. Cílem je objevit ženu a vzít její zkušenost v potaz při vytváření tradic, kultury a etických norem. Žena je zkoumána z různých úhlů pohledů, kterým odpovídají i navrhovaná řešení a pozdější feministické proudy. Feminismus první vlny je nazýván liberálním. Přidává se k němu radikální feminismus, který se zaměřuje na samotné kořeny patriarchátu. Marxistický zdůrazňuje podobnost vykořisťování dělnické třídy a ženy. Psychoanalytické feministky se zaměřují na rozdílnou socializaci v ženu a muže během dětství a dospívání. Kritizují Freuda z vyvyšování vztahu otec-syn nad ostatní vztahy v rodině. Lesbické ženy kritizují heterosexuální základ patriarchátu. Ekofeminismus poukazuje na podobnosti panského přístupu k přírodě a k ženě.

NEMLUVTE ZA NÁS, MLUVTE S NÁMI
Aktuální třetí vlna začala akademickou kritikou druhé vlny zhruba v polovině osmdesátých let. Politika druhé vlny často pracovala s rozdílností žen a mužů jako faktem, byť za účelem dodat podhodnocované ženě hodnotu. Jedno z jejích hesel znělo rovnost v rozdílnosti. Například ekofeminismus zdůrazňováním větší blízkosti ženy k přírodě, ženské empatie atd. prezentuje ženy a muže jako odlišné bytosti. Žena „byla zpochybněna“ nejen teoretičkami, ale i aktivistkami. Černé ženy, ženy z chudých rozvojových zemí, lesbické ženy a další se necítily být součástí západním feminismem prezentované ženy. Cítí jiné problémy. Kritizovaly západní feministky, že nemluví za ženy, ale za bílou heterosexuálku, příslušnici střední třídy. A vzkazují jim: nemluvte za nás, mluvte s námi.

Třetí vlna se na ženu dívá jako na v jazyce vytvořenou kategorii. S ženou je spojována síť slov (rodina, péče, dítě, cit, slabost, příroda…), která jí dává její význam. Svou síť má i pojem muž (práce, obživa, profese, rozum, agresivita, kultura…). Problém je v udržování oddělenosti obou sítí. Proto se feminismy třetí vlny snaží prostřednictvím proměny uvedených jazykových vazeb navázaných na pojmy žena a muž měnit pojmy samotné. K analýze postavení žen, mužů, gayů, leseb je využívána kategorie gender stejným způsobem jako sociologie pracuje s rasou či třídou. Gender jsou všechny sociální a kulturní vlivy formující odlišně mužství a ženství v dané společnosti.

Třetí vlna více než druhá opět zpřístupňuje feministické myšlení mužům. Ani muži nejsou všichni stejní, ti „správní“ (racionální, aktivní…) profitují z patriarchálního řádu nejvíce. Vypadnou-li z „tradiční“ role, jako nesprávní mohou být oceňováni méně než správné (empatické, pasivní…) ženy, příkladem jsou otcové na rodičovské dovolené, gayové nebo bezdomovci. Institucionální moc mají v rukou správní muži, ale v osobní rovině jsou i oni bezmocní, vždyť součástí jejich role je potlačování vlastních emocí.

FEMINISMUS U NÁS
První vlna feminismu živě probíhala též v Československu, například díky M. D. Rettigové, Elišce Krásnohorské, Františce Plamínkové, Karolíně Světlé, Vojtovi Náprstkovi . Díky pokrokovému prezidentovi T. G. Masarykovi jsme jako vůbec první stát zakotvili volební právo žen v ústavě. Za druhé světové války a následně i po jejím skončení byl ale diskusím o ženské otázce konec. Nacistickou totalitu vystřídala totalita komunistická. Jakékoliv svobodomyslné chování bylo podezřelé a trestané, o kritické reflexi společnosti ani nemluvě. Komunistický režim často ženou argumentoval, když potřeboval zvýšit produktivitu pomocí vyšší zaměstnanosti. Kdyby se však ženy sešly na náměstí a diskutovaly o politických poměrech v zemi, byly by ihned pozatýkány. Listopadová revoluce přinesla svobodu a zároveň otřásla mnoha jistotami, reakcí byl opět známý konzervativní tlak.

Moderní demokracie je založena na zpochybnění přirozeného nároku panovníků na trůn a z něj plynoucím zpolitizováním státní moci. Ta nadále není něčím jednou provždy daným, nýbrž je předmětem nikdy nekončícího vyjednávání, jehož se účastní volení politici i občanská veřejnost. V demokracii se hranice mezi politikou a nepolitikou proměňuje, je pohyblivá. Rozhodnutí výkonné státní moci jsou legitimní jen tehdy, jsou-li podloženy rozumným konsensem ovládaných. Podle politologa z FF UK Pavla Barši feministky odmítly přirozenost podřízeného postavení ženy vůči muži a trvají na tom, že o budoucí podobě vztahu mezi pohlavími je nutno vyjednávat.

BÝT „FEMINISTY“ JE MORÁLNÍ POVINNOST
Feminismus, podobně jako jiné filosofie (ideologie), není imunní vůči dogmatismu. Množství představených myšlenkových proudů, které jdou často proti sobě a navzájem se kritizují, však podobné vysvětlení „bubákovitosti“ vyvracejí. A jeho opodstatněnost dokáže obhájit např. filosof Erazim Kohák v knize Zelená svatozář: „Každá nerovnoprávnost je v demokracii přežitkem hierarchického společenského uspořádání. (…) Jestliže v České republice představují platy žen v průměru dvě třetiny mužských, jestliže nám pracoviště plné dělnic s mužem vedoucím připadá jako samozřejmé, opak nemyslitelný, pak je s tou naší demokracií něco zatraceně v nepořádku. V tomto smyslu máme všichni morální povinnost být ‚feministy‘ – ohradit se proti diskriminaci žen.“

Věra Sokolová z Katedry genderových studií FHS UK o spojovacím prvku feminismů říká: „Je jím poznání, že znevýhodněná pozice jedince (nebo skupiny) poskytuje vhodnou výchozí pozici pro pochopení, analýzu a kritiku společenských vztahů a organizace společnosti.“ Podle socioložky Jiřiny Šiklové je feminismus „schopnost a ochota přijmout možnost i jiné interpretace a vidění reality, než na jakou jsme byli až doposud zvyklí.“ Jak je možné, že tato tvrzení vyvolávají tolik strachu? V zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí strach nevyvolávají, ale v některých bývalých totalitních zemích ano. Například v Česku, Polsku, ale třeba v Litvě či Slovinsku se tolik nebojí. Feminismus je „radikální“ názor, že i žena je člověk. Tvrdí-li někdo, jedno jestli muž nebo žena, že je feminismus bubák, dělá bubáka i z ženy. „Bubáka“ se musí někdo bát a „bubáka“ musí někdo za bubáka označit.

BUBÁK KŘIČÍ: CHYŤTE BUBÁKA!
Nejvíce „bubákovitosti“ porozumíme, zaměříme-li pozornost na naše (ne)vyrovnávání se s totalitní minulostí. Dobrou ukázkou tvorby bubáka je výňatek z článku Feminismus – požehnání, nebo prokletí? Martina Loužka z Klausova Centra pro ekonomiku a politiku: „Ženská otázka není realitou, nýbrž fikcí. Ve skutečnosti neexistuje žádná ženská ani mužská otázka, jen otázka obecně lidská: otázka lidské svobody. Kdo chce dosáhnout rovnosti ve výsledku (nikoli pouhé rovnosti v právech) pod záminkou genderové rovnosti, začne dříve či později omezovat lidskou svobodu. To je podstatou feminismu, přinejmenším jeho druhé či třetí vlny. Měli bychom s ním úporně bojovat.“

Copak jsou rozdílný plat, strop při postupu v kariéře, zastoupení žen v politice, dvojí směna (práce – domácnost), mýtus krásy, domácí násilí, omezený prostor v médiích pouhou fikcí? Copak je jen jeden feminismus? Druhá vlna skutečně volala po faktické a nejen formální rovnosti. Není to snad vzhledem k faktické situaci žen oprávněné? Nevyjadřuje se snad první i třetí vlna k lidské otázce? Spojením s ohrožením svobody autor feminismus prezentuje jako totalitu. Jaký prostor pro svobodnou volbu a osobní odpovědnost nám však dávají přirozené, tj. biologicky předurčené role? Nefunguje přirozenost spíše jako pláštík pro konzervativní ideologii?

Totalitní politik rozhoduje, co je a co už není politika. Tlustou čáru mezi politikou a nepolitikou považuje za jasně danou, neměnnou a přirozenou. Totalitní politik označuje politicky angažovanou občanskou společnost za ohrožení svobody. Pro totalitního politika musí být feminismus spojený i s heslem osobní je politické skutečně strašákem. Totalitní politik feminismus vidí jako jednolitý proud, protože mu splývá v pouhé ohrožení jeho vlastní moci.

Tomáš Pavlas
Autor pracuje pro občanské sdružení Žába na prameni (www.zabanaprameni.cz).

Den v triku