ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Natálie Kocábová: Dnešní ženské jsou nespokojené. Jsou to mužo-ženy, neumí to skousnout 

05. 06. 2017, rubrika: Aktuality
 

Třiatřicetiletá Natálie Kocábová toho za svůj život zatím stihla hodně. V patnácti jí vyšla první autorská písnička, v osmnácti básnická sbírka, následovaly novely, alba a děti. Nyní se ve Švandově divadle hraje její komedie Pohřeb až zítra, inspirovaná rodinou Kocábů. Režíruje ji umělecký ředitel „Švanďáku“ Daniel Hrbek. Podle Kocábové je sice hra inspirovaná její veřejně známou rodinou, ale vyložená autobiografie to není.

„Řekla bych, že Pohřeb až zítra je napsaný s láskou a má velký odstup. Například o věcech, které se ve hře řeší náznakově, jsem dříve psala s mnohem menším odstupem a konkrétněji,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Váš děda je evangelický farář a chartista, matka tanečnice, otec hudebník a politik, sestra psycholožka a bratr stejně jako vy umělec. Ten námět hry se píše skoro sám, ne?
Natálie Kocábová: Jo. Zjistila jsem, že mám bezbřehou zásobu příběhů a historek, ale neberu je jenom z rodiny, sbírám je z okolí.

Nakolik je tedy Pohřeb až zítra autobiografický?
N. K.: Hra je autobiografická co do stavu nebo situace v rodině, která se stala před dvěma lety. Ale na papíře už to začíná žít svým životem. Čekám, že na každou scénu se lidi budou ptát: ‘To se jako fakt stalo, jo?’ A rodina bude říkat, že ne. Část hry se stala jindy, část se nestala… je to seskládané, vyložená autobiografie to není a chtěla bych, aby hra tak nebyla ani vnímána.

Daniel Hrbek: Jen doplním, že Natáliinu rodinu úplně neznám. Setkal jsem se s ní až nedávno na jejích narozeninách. A vím zcela určitě, že na jevišti jsou úplně jiní lidé. Zkušenost autora je ještě znásobena zkušeností režiséra, herců a tak dále. Takže na jevišti je logicky nějaký předobraz, ale my všichni mluvíme o svých životních zkušenostech a o svých rodinách. Takže vím, že na jevišti určitě nebude nikdo z rodiny Kocábů.

Hra je univerzální. A když odhlédnete od bulvárního detailu, že ji napsala Natálie, dostanete velmi silné téma o jedné situaci v jedné rodině. Jako režisér bych si nejvíc přál, abychom to nepokazili a udělali inscenaci tak, aby ji chtěl dělat ještě někdy jindy někdo jiný. Nebezpečí prvního uvedení je, že když jej udělá blbě režisér, tak se pak často nerozlišuje, jestli je blbá inscenace, nebo hra. Odpovědnost vůči autorovi je v tomto slova smyslu veliká.

Bylo těžké vysvětlit vaší rodině, že o ní chystáte divadelní hru, kterou uvidí stovky lidí?
N. K.: Trochu ji znali, a navíc jsou ve všech mých knihách. A myslím, že jsou knížky, se kterými by mohli mít větší problém, což taky měli. Řekla bych, že Pohřeb až zítra je napsaný s láskou a s velkým odstupem. Například o věcech, které se ve hře řeší náznakově, jsem dříve psala mnohem konkrétněji.

D. H.: Ona se tam Natálie taky nešetří.

N. K.: To ne, no. Když jsem slyšela divadelní zkoušku, uvědomila jsem si, že mluví úplně jiní lidi. A to je dobře, protože byly stvořeny postavy, na které dohlédne režisér, nikoliv autor, a právě tohle dělá dílo dílem. Všichni, kteří na hře pracují, vytvoří něco, co přesáhne ještě i jejich svět. Jsem ráda, že jsem se po odevzdání zdekovala a u zkoušek jsem často nebyla. Myslím si, že autoři by neměli lézt do hry, pokud mají dobrého režiséra.

D. H.: A já jsem rád, že to tak je. Na jednu stranu jsem se těšil, že u toho budeme společně. Ale vlastně jsem vděčný za to, žes mi dala prostor.

N. K.: Myslím, že jsme se s Danem našli, protože inklinujeme a fungujeme se stejným humorem. Humor je podle mě jedna z nejstěžejnějších věcí, kdyby tam nebyl humor, bylo by těžké vybalancovat hru tak, aby nebyla směšná.

D. H.: To je podle mě důvod, proč je hra tak dobrá. Mluví sice o vážných věcech, ale s totálním nadhledem.

Vizuálu inscenace dominuje Bohdana Pavlíková, která představuje matku. Proč jste vybrali právě ji?
D. H.: Natálka do výběru herců vůbec nemluvila, v tom jsem měl úplnou svobodu. O některých hercích jsem to věděl hned, třeba o Natálii Řehořové nebo o tom, kdo bude hrát Jiřího. A zbytek byl velmi postupný. A co se týče plakátu, tak základní vizuál je vždycky složený z jednoho solitéra. Chtěl jsem na něm Bohdanu, protože je krásná a někdo to musí konečně ukázat.

Shodli jsme se na tom s výtvarníkem Jozefem Hugem Čačkem, který je autorem návrhu vizuálu a připravoval taky scénografii a výpravu. Věděli jsme, jaký bude Bohdana zaujímat postoj, jak bude mít ruce a nohy. Ale ve studiu přibyla cigára a víno a náhodou vznikla například ta slza v očích. Bohdana měla totiž nalepené řasy, které ji tlačily, a tak jí vylezla slza. Kromě toho má bradu nahoru, což ji dělá vyzývavou, ale zároveň je i smutná. Což reflektuje i hru.

Během psaní hry Pohřeb až zítra jste údajně vymyslela námět jiné hry s názvem Bílé víno, jež by měla být pro změnu o ženách a pro ženy. Přitom jste dříve uvedla, že vás vždycky inspirovali především muži. Jak jste tedy došla k ryze ženskému tématu?
N. K.: Většina žen, která inklinuje k chlapskému světu, dojde v určité fázi života k tomu, že si musí promluvit se ženskou podstatou. A taky jsem si začala všímat určitých aspektů ve společnosti, například feminizace nebo vlivu rozvodů. Nebude to žádná filozofická sonda, ale budu ráda, když se mi podaří zachytit pocit, který mám z určité části ženské populace.

A na co jste zatím přišla?
N. K.: Hlavním tématem je, že ženské nejsou spokojené s postavením, které dneska mají. Podle mě neumí skousnout, že jsou takové mužo-ženy. Řekla bych, že cílem je zachytit pocit, kdy sedím u vína s pěti kámoškama a bavím se s nimi.

D. H.: Byl bych rád, kdyby vznikla nějaká první verze a strašně bych chtěl, aby se hra vyvíjela dál. Ženský svět mě zajímá mnohem víc než ten mužský. Radši se budu bavit o věcech, o kterých se baví ženské, než s chlapama v hospodě o autech, tomu já nerozumím. Zdá se mi, že chlapy mnohdy nezajímá, co je ženský svět. Ale já jsem typ, co se dívá na Sex ve městě, a to nejsem gay.

Nedávno jste oslavila třiatřicáté narozeniny. Kolem třicítky přitom lidé často bilancují a mají snahu měnit své životy, dělat velká rozhodnutí. Máte to taky tak?
N. K.: Jo, jo, mám. Dneska se ale věci mění. Spousta třicátnic dneska nemá děti a mění se i systém vyhledávání chlapa. Zjistila jsem, že bezdětné třicetileté ženy přitom prý chlapy odpuzují. Protože ví, o co tady jde, a vnímají to správně. To zase frustruje ženské, které si vybírají dominantnější typy, a tak dále. Kolem třicítky vzniká taková bublina. A pak přijdou děti bez otců, ženské začnou víc popíjet to bílé víno a tak dále.

D. H.: Chlapi si kupují čtyřkolky – hračky a na víkend si jezdí hrát na vesnici. Vidím to kolem sebe – holky nemůžou ani hledat mezi svými vrstevníky, protože ti ještě nejsou připravení a hrají si. A tak často vzniká model vztahů přes deset nebo patnáct let, protože teprve tehdy je chlap připravený a vedle toho jsou holky, kterým tikají biologické hodiny. A to chlapi zdrhají.

Zpěvačkou a spisovatelkou jste se stala ještě jako teenagerka. V patnácti jste vydala svoje první CD s autorskou písničkou, v osmnácti první básnickou sbírku, pak novelu a ještě před dvacítkou první album. Když se na to podíváte zpětně, udělala byste něco jinak?
N. K.: Ne, protože nejvíc těžím z chyb, které jsem udělala. Já vím, že je to hrozné klišé. Ale z každého fuck-upu jsem těžila a po něm vždycky něco vyprodukovala. Zejména v umění platí, že dramatické situace člověka posouvají. Člověk třeba lituje toho, jak se zachoval k nějakým lidem, ale většinou za to stejně dostane sodu.

Měla jste někdy pocit, že vás jméno Kocábová nějakým způsobem dískriminuje?
N. K.: No jo, měla. To je asi tak na pětidílný román. Ale už cítím, že ne. Cítím, že se mi to snad povedlo minimálně sama v sobě převrátit v pozitiva. A že tohle je můj příběh a takový bude. Ale už jsem pochopila, co třeba nezvládnu, sociální drama alias Bohdan Sláma bych já neuměla napsat. Vždycky to bude městské, postihující určitou část společnosti a zároveň s tou společností polemizující.
Magdaléna Daňková
(Zdroj: magazín.aktualne.cz, 31.5. 2017)

Den v triku