ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Kateřina Karásková: Chlap v matriarchátu ženě neunikne 

12. 06. 2017, rubrika: Aktuality
 

Zkoumané objekty láká na malování obrázků. „Sednu si na trh, vyndám plátno a barvy a začnu tvořit. Tím spolehlivě přilákám pozornost,“ vypráví Kateřina Karásková (38). Cílem jejího bádání jsou matriarchální kultury, tedy společenství, jimž vládnou ženy.

„Někdy velmi pevnou rukou,“ objasňuje mi hned na úvod rozhovoru křehká rodačka z Pelhřimova, vystudovaná právnička, která pracovala dlouhé roky v cizině. Záhy cituje jedno z matriarchálních hesel mexických Tehuán, zapotéckých žen z Tehuantepecké šíje: „Pamatuj na prastarý zákon přírody. V mohutnosti je síla! Štíhlost je znakem slabosti! Muž z tebe musí mít strach!“ Jen na vysvětlenou. Tyhle krásky opravdu bývají velmi tělnaté, a jejich partneři se jich tak mohou obávat právem.

O podobné poznatky z cest se Karásková ráda dělí s dalšími nadšenci, respektive nadšenkyněmi. Vedle desítek osvětových článků napsala jednu knihu a o netradičních vládnoucích systémech pravidelně přednáší.

Na nápad zkoumat životy lidí v matriarchálních společenstvích vás prý kdysi přivedl anglický přítel Simon. Kdy to bylo?
V roce 2004. Tehdy se vrátil z cest po Číně, kde se setkal také s kulturou kmene Mosuo. Tamní soužití ho velmi zaujalo. O vše se tam totiž starají ženy. Muži obecně nemají moc práv, synové kupříkladu ani po rodičích nedědí.

Simona v jejich soužití také hodně zaujal institut volné lásky, v němž jsou to ženy, které se nevážou na jednoho muže. (smích) Dost je střídají. Chtěla jsem o všem vědět víc, procházela jsem odbornou literaturu, články, čímž jsem sama pro sebe objevila svět matriarchátů. Zatoužila jsem je prozkoumat.

Máte přehled, kolik jich na Zemi je?
Tohle neví asi nikdo. My jsme se Simonem navštívili čtyři největší. Začali jsme v Indii, Indonésii, pak jsme zamířili do Mexika a Číny. Nicméně nám jich ještě pár drobnějších ke zmapování určitě zbývá. Lákala nás mimo jiné africká Guinea-Bissau.

Tam bych tedy kvůli bezpečnostní situaci rozhodně nejela.
No, my jsme cestu loni zvažovali, ale také jsme ji nakonec vzdali. Vedle neustálých bojů tam byla poměrně nedávno i ebola… A ani nevím, jestli plán vůbec někdy v budoucnu zrealizujeme. Za pár týdnů se nám narodí dítě. Kdo ví, jak nám změní život.

Gratuluji. A ujišťuji vás, že bude velkým životním předělem.
Já zatím o svém mateřství spíš nepřemýšlím. I když mám termín porodu v červnu. Jediné, co vím teď jistě, je, že po něm zůstanu pár měsíců v Pelhřimově, kde jsem vyrostla. Máma přivítá, že budu konečně po letech ve světě delší čas doma. Na podzim mám také nějaké přednášky v Česku. Ale příští rok už plánujeme přesun do Simonovy rodné Anglie.

Opakovaně zmiňujete přítele. Kde jste se potkali?
Na vrcholu mayské pyramidy Chrámu velkého jaguára v Tikalu, v Guatemale v roce 2003. Naše setkání připomíná motiv z laciného románu růžové knihovny. Prostě kýč, jak do sebe ona a on jednoho dne doslova vrazili…

Simon mě nahoře poprosil, jestli bych ho vyfotila. Pomyslela jsem si: Co je tohle za klišé? Pak jsme si začali povídat. Zjistili jsme, že máme stany ve stejném kempu. Následně jsme tři měsíce projížděli Střední Ameriku společně. On se poté musel vrátit do Anglie, aby si vydělal na další cestování, já ještě chvíli v oblasti zůstala.

Čím se Simon živí?
Pracuje jako zahradní architekt. Vystudoval ale uměleckou školu. Putování po světě vnímá jako možnost najít novou inspiraci k tvorbě.

A našel si tam i vás, Katku. Nicméně ani vy nežijete na jednom místě. Kdo za kým létá?
Simon za mnou. Nijak neprotestuje, lítá za mnou rád. V Africe, kde jsem pracovala několik let pro neziskové organizace, si dokonce natočil dva filmové dokumenty. Dokáže se zaměstnat, nevyžaduje, abych s ním byla pořád.

Matriarchální kultury poznáváte spolu. To dorazíte do nějaké osady a řeknete: Dobrý den, budu vás zkoumat a budu u vás bydlet? Anebo se ohlašujete dotyčným předem?
Ani jedno, ani druhé. V terénu musíte vystupovat přirozeně. K navazování vztahů s místními proto hodně používáme malování. Sedneme si například na trh, kde oni, spíše tedy ony prodávají své zboží, potraviny, výrobky, a začneme ruch kolem, jejich tváře, malovat. Je to spolehlivá metoda, jak druhé zaujmout. Začnou se nad obrázky shlukovat, různě je komentují, někdy se jim smějí, jindy je chválí. Zapojí vás tím přirozeně do debaty, svých životů.

To si na výpravy berete do zavazadel objemná plátna a barvy?
Někdy se nám toho do nich o moc víc ani nevejde. Samozřejmě, plátna jsme srolovali, ale spolu s akrylovými barvami stejně zabrala hodně místa. Přemýšleli jsme proto, že bychom brali jen tužky, případně pastelky a blok, jenže to už tak na dotyčné nezabírá. Přeci jen, čím výraznější obrázek namalujete, tím víc zaujmete okolí.

Váš přítel se malovat učil ve škole, jak to jde vám, vystudované právničce?
Začínala jsem pozvolna, v Guatemale s krajinami. Postupně jsem přešla na tváře. Zjistili jsme, že právě ony, případně celé postavy, jsou k seznamování s domorodkyněmi nejlepší. Pravda, někdy se také po jejich zhotovení dozvíte, že nemáte žádný talent, že se musíte ještě v tvorbě hodně učit…

Budete se možná divit, že právě v matriarchálních kulturách ženské obecně vyzdvihují spíš přítelova díla. U mexických Tehuán zaznívaly věty: Podívej se, pán to umí mnohem líp než tahle. Říkaly je schválně ve španělštině, ne ve svém jazyce. Chtěly, abych jim rozuměla, aby mě ranily. Normálně tím soupeřily o Simonovu pozornost.

Takže o chlapy soupeří i dámy, které jim vládnou?
Vypadá to asi stejně jako v normálních patriarchálních systémech. Jen v matriarchálních modelech pak vztahy fungují podle ženských pravidel.

Jsou drsná?
Uvedu vám jedno moudro indických Khásijek: Nikdy nezapomeň, že muži jsou jako chovní býci. Jejich moc a zodpovědnost končí rozmnožováním! Je to pro vás drsné?

Mého muže by to – pravda – asi zaskočilo. Jak tedy muž žijící v matriarchální kultuře pochopí, že o něj má žena takzvaně zájem?
Ony jim dávají jasné signály. Dotknou se třeba jeho dlaně, pohladí ji. Všichni vědí, co gesto znamená. Pak to dámy nechávají zpravidla na něm. Systém sbližování se ale v kulturách, které jsme se Simonem poznali, liší.

V Číně jsou ženské náznaky jemnější. V Mexiku do všeho vstupovali aktivně i chlapi. Právě tam byly ženské jinak hodně asertivní. Mám z nich pocit, že chlap neměl moc šanci uniknout jejich snaze o sblížení, když byl vybrán. O nejvhodnější typy se ovšem dámy přetahovaly, partnerská věrnost tam moc neexistovala.

Ale to může některým pánům vyhovovat, ne?
Ono se jim toho hodí v matriarchálních systémech asi víc. Možná jim Češi mohou závidět, že finanční zabezpečení rodiny je opravdu pouze na ženách. Shrnula bych to, že proti evropskému modelu mají míň povinností a víc srandy. Tuhle pozici získali před staletími. Vyvinula se z nutnosti. Většinou pracovali daleko od domova a jeho chod, výchovu dětí museli plně nechat na partnerkách.

Když se opět vrátím do jižního Mexika: Na zemědělské Tehuantepecké šíji je přes den nesnesitelné vedro. Muži tak vyrážejí na pole za tmy. A zatímco dopoledne spí, jejich ženy vyrážejí na trh vypěstované produkty prodat. Jsou to ony, kdo inkasují peníze, čímž již dávno ovládly nenásilně rodinný rozpočet i veřejný prostor.

A co ta Čína?
U Mosuů zase muži pásli jaky. Hledali pro ně pastviny, kde se dalo. Domů se vraceli nakrátko na zimu. Neměli tak čas ani náladu do ničeho moc zasahovat. U nich se zrodil i institut volného manželství. Muž ženu navštěvuje jen v noci, na ráno se vrací k mamince, do rodného domu.

Muži hodně cestovali i u indonéských Minangkabauů. Tam vše dědí a řídí ženy, ačkoli se jinak řídí islámem, který je teď vnímán jako ryze patriarchální náboženství.

Mohla byste ve vámi poznaných kulturách žít?
Asi ne. Ideální z mého pohledu rozhodně nebyla žádná. Kdybych si vybrat opravdu musela, volím Mexiko. Asi každá Evropanka nebo Američanka ocení tamní zvyk záměrného tloustnutí, vyjídání se ke kráse. (smích)

Po dvacítce, tedy po sňatku a prvním porodu, dámy nakynou do neuvěřitelných rozměrů. Správné tvary Tehuán jsou opravdu někde jinde než u euroamerických modelek.

Mohou se podobné zvyky udržet i v jednadvacátém století?
Kdo ví? Moderní technologie vstupují snad do každé sféry lidského žití. Konkrétně v Mexiku frčí telenovely, jež přinášejí univerzální modely krásy. Mladí na ně slyší. Už se nechtějí cpát, vypadat jako babičky, tety a mámy.

Posuny v uspořádání chodu společností vidíte všude ve světě. Podívejte se na Česko, typicky patriarchální model. V posledních desetiletích se hodně mění. Rozhlédněte se kolem sebe, kolik u nás žije matek samoživitelek. Je na nich, jak zaopatří svou rodinu. V tomhle se mnohé Češky přesunuly – ač asi nechtěně – do matriarchátu. Musejí žít bez mužů, postarat se o domácnost, potomky.

Zpět k poznaným matriarchálním kulturám. Neusilují tamní chlapi o rovnoprávnost?
Jasně, že jo! Nelíbí se jim, že nemají právo na majetek, někdy ani žít s vybranou ženou a dětmi. Nechtějí se nad ránem přesouvat k matce. Faktem zůstává, že ženské kultury přinášejí v konkrétních státech, kde jsou, nepopiratelné výhody.

V Indii či Číně chodívají občas těhotné na potraty, když čekají holčičky. V matriarchálních systémech mají právě ony přednostní právo na všechno, tedy i narodit se. Dívky mohou, dokonce musejí studovat, aby dokázaly vládnout. Díky právu dědit mají kde bydlet…

Vím, že Asiaté a Mexičané jsou velmi pohostinní. Sníte vše, co vám dají?
Já ne, ale Simon ano. Všechno, co nemám ráda, mu nenápadně přesouvám do talíře. Končí v něm například tlusté maso, které bych nikdy nepozřela. A v Indii jsem měla také problém s čajem podávaným s mlékem. Bylo tučné, tvořil se na něm škraloup, který nesnáším od dětství.

Aha, důsledek stravy v mateřské školce.
Přesně tak. Snažila jsem se škraloup vždy nenápadně z hrníčku nebo misky odstranit, ale ne vždy se zadařilo. Pohostinnost podobných kultur je totiž veliká. Sledují vás na každém kroku, dozorují, zda vám chutná. Klid nečekejte. Pro Evropana je podobný zájem někdy až za hranou. Předávají si vás opravdu z rodiny do rodiny. Vy musíte zachovat dekorum, i když se vám to nelíbí. Hostitele přeci urazit nechcete.

Za ty roky na cestách jste to již určitě vypilovala.
Snažím se. V Česku žiju v posledních letech spíš nárazově. Hned po promoci na pražských právech jsem na delší dobu zamířila do Spojených států, kde jsem se živila bez nadsázky rukama a nohama. Pracovala jsem ve steakové restauraci v romantickém podhůří Skalnatých hor. Výdělek mi pokryl již zmíněné cestování po Střední Americe, kde jsem narazila do Simona. (smích)

Cestovala jsem ale už na vysoké. Po složení zkoušek v letním semestru jsem například hlídala děti v Anglii a v Irsku, sklízela melouny na poušti u Mrtvého moře.

Svobodná duše vám evidentně nechybí. Proč jste šla studovat exaktní práva?
Asi jako každý jsem kolem maturity, v osmnácti letech, nevěděla, co budu dělat. Bavil mě dějepis, věděla jsem, že v prvních letech je tam hodně historie. Pak se mi na chvíli v hlavě zahnízdila představa, že budu soudkyně. Jenže po dostudování jsem ji opustila.

A objevila svět pomoci druhým v neziskových organizacích, který vás živí.
Kdybych věděla dřív, že něco podobného existuje, věnuji se rozvojové pomoci hned po maturitě. Takhle jsem do ní nastoupila až jako vystudovaná právnička po několikaměsíční stáži v Anglii. Po ní jsem v Guatemale pomáhala lidem, kteří přežili genocidu a snaží se domoci spravedlnosti.

Následovala Uganda, kde jsem budovala nemocnici a školy. V Keni jsem dohlížela na zalesňovací a ekologickozemědělské projekty. Právě tahle zaměstnání mi pomohla vydělat si na letenky do matriarchálních oblastí, pokryla náklady na pobyty v nich.

Nebojíte se přeci jen někdy v té daleké cizině?
A proč bych měla? S mámou jsem stopovala už v dětství. Právě ona si přála, abych po škole někam vyjela, stala se au-pairkou, prostě viděla svět. Můj styl života dlouho schvalovala. Možná po mé třicítce ji drobet mrzelo, že otálím s vnoučaty. I tenhle sen jí ovšem podle všeho brzy splním.

A jak to máte vlastně doma? Žijete se Simonem v patriarchátu, či matriarchátu?
Máme úplnou rovnoprávnost! Chceme si ji udržet. Každý bude po narození dítěte dělat to, co cítí. Ostatně přítel je mnohem pořádnější než já. Je klidný, dokáže hodně věcí lidem v pohodě vysvětlit. Třeba to nakonec bude umět s dětmi líp než já. Já naopak často vybublám.

Zatím ale oba opravdu nevíme, co narození potomka obnáší. Já sama chci pořád pracovat, přednášet a psát. Děcko mi snad vždycky někdo pohlídá. Babička, moje mamka, se už hlásí.

Přejete si kluka, nebo holku?
Chtěla jsem holčičku a bude to holčička. Mám prostě ráda ženské.
Lenka Hloušková
(Zdroj: novinky.cz, 7.6. 2017)

Den v triku