ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Sabina Remundová: Jsem člověk navenek klidný, ale v nitru žár 

19. 06. 2017, rubrika: Aktuality
 

Herečka a scenáristka Sabina Remundová v polovině května oslavila 45.narozeniny. Říká, že dávno stojí nohama pevně na zemi. A dodává, že tuto vlastnost zdědila po své mámě, Ivě Janžurové.

Aby stíhala pracovní tempo, skloubila je s rodinou, naučila se svůj čas pečlivě plánovat. Texty k rolím se učí, kde se dá. V autě si je třeba přehrává z mobilního telefonu, z nahrávek, které si namlouvá předem. „Je to jen jeden ze způsobů, jak se do rolí dostat. Poslední dobou se učím velké množství textu najednou, monology nebo scény z filmu, kdy má postava hodně textu a souvisle mluví. Učím se je samozřejmě často takzvaně z listu. Ale během dne je i spousta chvil, které mohu tak nějak doplňkově využít. Procházky se psem, vaření, prostoje kolem taxikaření s dětmi,“ vypočítává.

Řekla jste o sobě: „Jsem plachá, něžná a křehká.“ Mění se nějak tahle definice v čase?
Když jsem tohle psala nebo říkala, jistě to bylo myšleno v souvislosti s nějakým jiným sebepoznáním. Myslím si, že je moc důležité, aby člověk měl rád především sám sebe, snažil se pochopit, porozumět si. Je to ta nejlepší cesta, jak být vnímavý a s pochopením přistupovat k druhým. Nějaká moje vnitřní něha hezky kontrastuje s tou velkou Sábou, jakou jsem fyzicky. Tenhle možná trochu rozpor může vytvářet pro mou profesi jistou zajímavost. Mám v sobě i dostatečný temperament. Životní zkušenosti obohacují i emocionální projev.

Opakovaně také říkáte: „Mou kariérou je zejména být matkou.“ Uměla byste být doma?
Byly roky, kdy jsem se téměř výhradně věnovala dětem. Chovala jsem se tak, jak mi velel rozum, srdce, intuice. Manžel stále pracoval a já jsem byla s dcerou a synem hodně sama. Dokázala bych jinak leccos a v jiných okolnostech by můj život byl samozřejmě jiný… Teď je dětem 13 a 11 a já jsem ráda, že dokážu skloubit mateřství s pracovními povinnostmi. Plný návrat k práci je teď pro mě nutností. Mnohdy si v ní i svým způsobem odpočinu od běžných starostí. Poznávám nové lidi a učím se nové věci. Tolik bych toho chtěla ještě umět, zkusit!

Nedávno vám bylo 45 let. Souhlasíte se rčením Život začíná po čtyřicítce?
To bude velmi individuální. Znám mladé lidi, tak zaťaté a životem ovadlé, bez velkých iluzí a tužeb, a naopak důchodce plné života. Snažím se žít radostně, být vnímavá a zvídavá. Určitě dělám chyby, ale v zásadě jsem optimista. Moje mladá fenka Bery mě každé ráno vítá s láskou a věrně je mi pořád po boku. I od ní se učím. Pětačtyřicítka je ostatně krásný věk a já se teprve blížím do rolí, jež jsem hrála na DAMU. Princezny a naivky nikdy nebyly pro mě.

Začátkem dubna proběhla v Divadle Kalich premiéra hry Báječná neděle v parku Creve Coeur. Režírovala ji – poprvé v životě – vaše máma, Iva Janžurová. Byla přísná?
Zkoušení probíhalo ve velmi citlivé, až něžné atmosféře, plné pochopení a empatie. To ale ani trošku neznamená, že bychom měly nějaký volný režim. Maminka je velmi precizní režisérka a přesně ví, co chce. Cítí ty nejjemnější detaily a trvá na stejném přístupu i u nás. Navíc bude přítomna každému představení a budeme mít intenzivní dohled.

Hra pojednává o čtyřech ženách, které se chtějí, cituji, „vymanit z nijakosti obyčejného života, žít romantický život plný vzruchů i vykřičet svou žádostivost navzdory tušené šedi dnů“. Kdy jste v poslední době zatoužila po stejných věcech?
To jsou moje slova a to víte, že kdybych o něčem takovém neměla tuchy, asi by mi do hlavy nepřišla. Jsem člověk navenek klidný, ale v nitru žár. Hrdinkám, o kterých píše Williams nebo Čechov, rozumím a nic nemění ani léta, ve kterých žijeme, a všechen civilizační posun, který od dob vzniku her proběhl. Základní je stejné. A silné natolik, že ztvárňovat tyhle příběhy bez příkras a povrchních kejklů mi inscenačně přijde nejsilnější a srozumitelné. Dokonce to vnímám tak, že čím silnější osobnost tvůrce, tím prostší a pokornější je přístup k inscenování.

Když si divadelní kus – v jehož české premiéře sama v roce 1984 hrála v Divadle na Vinohradech – vaše máma vybírala, věděla, že tam budete hrát?
Od začátku bylo jasné, že Bodey je role pro mě, a já jsem neměla sebemenší pochybnosti o tom, že ji chci hrát. Mluvily jsme o tom už před lety. A že ji hrála kdysi maminka? Nestalo se nám to poprvé. Už několik rolí jsme měly takto společných.

Ve zmíněném roce 1984 hru režíroval váš táta, Stanislav Remunda. V čem se jejich vedení herců podobá, a v čem naopak rozchází?
Maminka ve své herecké, autorské a teď už i režijní práci vychází z toho, jak viděli divadlo s tátou společně. Táta jí byl velkou oporou v soukromém i profesním životě a maminka z jejich divadelního bádání a objevování čerpá dodnes. Jinak já nemůžu inscenace srovnávat, byla jsem dítě. Pamatuji si jen základní emoce a ty se neliší od zážitků mých dětí dnes.

Jak mámu na jevišti vnímáte? Dokážete si vůbec říct „Tos neudělala dobře“, aniž byste se – čistě žensky – pohádaly?
To záleží kus od kusu. Ve hře Na mělčině jsme kolegyně. Teď se s ní na jevišti potkávám i jako s režisérkou, a jsem tedy pod nepřetržitým a velmi pečlivým dohledem. Že je to maminka, je na divadle podružné. Já se vždy soustředím na danou věc. I když je pravda, že soukromě si velmi užívám její blízkost a snažím se jí třeba trochu ulehčit organizačně nebo jí něco koupit, zkontrolovat, jestli se v tom velkém životním tempu nezapomněla napít a jestli dostatečně odpočívá. Známe se myslím velmi dobře, pěstujeme si vzájemnou laskavost a toleranci, která se projevuje i v kritickém přístupu k práci.

Takže emoce mezi vámi někdy nebublají?
Součástí našeho povolání je i práce s emocemi, což je velmi křehká oblast a (ne)vědomě stále žijete v takovém rozpoložení. Co na mámě mám ráda, a myslím, že to máme nastavené stejně, je tohle: v mnohém je velmi reálná, stojí pevně nohama na zemi, nepodléhá žádným hysteriím.

Do kin vstoupil první díl filmu Zahradnictví, kde hrajete Mařči. S ní ovšem emoce přímo cloumají… Na podobné role máte, zdá se, štěstí.
Ano, právě Mařči je jednou z těch, které se mi nepodobají. Žvanící příbuzná, jež s jistou dávkou neomalenosti a bez sebereflexe komentuje dění kolem sebe. Vyvolává tím popudlivé reakce a myslím, že napříč dobou v ní všichni budeme poznávat své blízké i vzdálené příbuzné a známé. Je to tragikomická figura. Mám takové role ráda a jsem Honzovi Hřebejkovi vděčná za příležitost zahrát si ji.

Teď jste víc a víc vidět jako herečka (televizní Případy 1. oddělení, sitkom Marta a Věra, Sedmero krkavců…), jenže živí vás i psaní scénářů. Vymýšlení příběhů vyžaduje ticho a soustředění, kdežto natáčení přináší hluk a shon. Který svět je vám bližší?
Neživí mě psaní. Naopak. Mám velmi málo času, je mi to líto. Chci to změnit a věřím, že s větší samostatností dětí přijde i prostor pro psaní. Zatím je to souboj o čas a klid. Jinak tyhle profese si neodporují, krásně se doplňují, rozvíjejí, jedna zkušenost pomáhá druhé. A vůbec nejlepší zážitek je svou vlastní věc režírovat.

Takže vás hluk při práci neruší?
Není hluk jako hluk. Dokážu mít vnitřní klid uprostřed ruchu natáčení a být sama uprostřed lidí, ale třeba zrovna včera před domem víc než dvě hodiny drandil nějaký táta s klukem s motokárou a ten zvuk byl velice protivný a nedalo se před ním utéct. Ale co se dá dělat, možná zítra budu rušit zase já je. Musíme být tolerantní.

Váš život je už řadu let spojen s Alicí Nellis. Obsadila vás snad do všech svých filmů.
Ve všech jejích filmech jsem nehrála, ale stále platí, že beru i malou roličku. S Alicí je to veliká blízkost, i když o sobě třeba týdny nevíme. Pracovat s ní je radost. Nyní nás čeká první spolupráce v divadle a moc se na ni těším. Alice mě vždy něčím obohatí. Před dvěma lety jsem se kvůli roli v jejím filmu začala učit jezdit na koni. Projekt zatím nebyl realizován, nebyl dostatečně finančně zajištěný. Já ale stále trénuji. A věřím, že k němu dojde.

Dočetla jsem se, že si radíte i v ženských věcech. Předáváte si třeba recepty na vaření?
Ženské věci? To mi zní tak nějak nesympaticky. Obě jsme hodně zaneprázdněné. Naše schůzky se proto dost koncentrují na práci. Na dovolenou spolu opravdu nejezdíme. My vůbec tak nějak moc nedovolenkujeme. A recepty? To už vůbec ne. Pokud jde o kuchyň, možná si předáváme nějaké základní postřehy a směřování. Já sama jsem ovšem v posledních letech dost vaření omezila. Stejně jako Alice velmi zvažuji, co sním a jaký to má přínos pro moje tělo. Pro zdraví a energii.

Věříte vůbec na ženská přátelství?
Jestli těmi „ženskými věcmi“ můžeme myslet povídání o mužských, tak to ano. Berte to ale napůl jako legraci.

Dobře, ale co vím, na dovolenou vyrážíte se svou chůvou, která se o vás kdysi starala, paní Libuškou. Pečuje stále i o vaše děti, Vincenta a Adinu?
Ano, naše Libuška, která se starala kdysi už o mě coby novorozeně, byla tou statečnou ženou, jež se mnou trávila všechny dovolené s mými dětmi. Býváme společně na chalupě a věnujeme se všemu kolem domu na venkově. Od malička mám k takovému životu vztah a nacházím tam klid a radost. Není to o posedávání, ale o práci. Zatím jinou dovolenou ani neplánuji.

Vaše děti vidí umění opravdu zblízka. Sní někdy o tom „být kosmonauty a popeláři“?
Já nikdy nechtěla, aby se psalo o mně jako dítěti. To samé chci i pro své děti. Ať projeví, co je baví a těší. Ať objeví své schopnosti. Budu je podporovat, jak budu moct.

Přesto to zkusím. Vincent vám prý doma vaří. Adinka zas pomáhá na zmíněné zahradě.
Adinka by hlavně nejraději byla pořád se mnou. V divadle, na natáčení. A když není, pořád telefonuje. Na zahradě ji ale nejvíc baví sekání trávy. Jezdí na malém traktůrku, už asi od osmi. Když jsem nemocná, unavená nebo smutná, opatruje mě s láskou a takovou silou, že cítím bezpečí a něhu. Obě děti jsou ve vypjatých chvílích mou laskavou oporou.

To se ani nehádají?
To víte, že se i perou, ale když je to potřeba, můžu se na ně spolehnout. To je vědomí, které mě činí šťastnou. Vinci je starší a víc samostatný, jeho zájmy se proto točí kolem techniky a počítačů. Kuchyň je pak pro něj takový roztomilý relax. Dělá mi báječné saláty, ale upeče i maso, rybu, a ještě po sobě uklidí.

Táta vám zemřel pár dnů po vašich narozeninách, letos to bude pět let. Změnilo se nějak soužití ve vašem velkém rodinném domě?
Těžko se to popisuje, ale táta odešel, a přitom jako by byl pořád s námi. Nezmizel. V domě je pět dětí a život běží dál… Často na něj myslíme. Když mám slabou chvilku, nějakou tíseň, mluvím k němu. Prosím ho o pomoc. Jsem třeba v noci venku s naší špringršpanělkou Berdou a tiše zašeptám: „Slávečku…“ A když mu všechno povím, cítím takový laskavý klid a zvláštní něhu, radost. Myslete si o tom, co chcete. Ať je to jen mé srdce a mysl, nebo něco víc. Jsem tiše šťastná. Je to jistá naděje, kterou si přeji pro sebe i pro druhé.
Lenka Hloušková
(Zdroj: novinky.cz, 17.6. 2017)

Den v triku