ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Operní diva Soňa Červená: Divím se, že jsem to všechno vydržela 

10. 07. 2017, rubrika: Aktuality
 

Dokumentaristka Olga Sommerová představila na karlovarském festivalu svůj nový film o operní pěvkyni a herečce Soně Červené. Nese prostý název Červená a je o událostech 20. století, ale hlavně o ženě, která zažila nacistický i komunistický režim, emigraci, slávu na světových operních scénách i návrat do vlasti, kde se zprvu cítila jako cizinka.

Snímek Červená bude mít premiéru 7. září.

Na třicet let jste byla smazána z povědomí československého, respektive českého národa. Jak jste to tehdy v zahraničí prožívala?
Já jsem o tom vlastně nevěděla, co se tady děje. Jen jsem věděla, že nemohu zpátky. Odešla jsem za tím, abych směla zpívat. Protože to bylo to jediné, co jsem v životě chtěla, co jsem uměla a co jsem musela. Odešla jsem bez pochyb, že musím odejít.

Když jsem se pak po sametové revoluci vrátila do Prahy, tak jsem zjistila, že jsem vlastně cizinkou ve své zemi, ve svém rodném městě. A zjistila jsem, že se o mně nesmělo mluvit. Byla jsem z toho dost nešťastná, že jsem si říkala, že se snad vrátím, odkud jsem přišla.

Ale já jsem nevěděla, odkud jsem přišla, protože jsem měla v každém městě nějaké bydlení a povinnost (Soňa Červená vystupovala v tisících představeních na pěti kontinentech – pozn.). A navíc jsem chtěla zůstat u Vltavy.

Přečetla jsem si, že nerada vzpomínáte, nerada se díváte dozadu. Bylo pro vás těžké mluvit na kameru o vzpomínkách na rodiče, o emigraci?
Minulost házím za sebe a jdu dopředu. A tady jsem byla paní Sommerovou jaksi donucena se znovu zaměřit na to, co bylo, a náhodou jsem to z toho podvědomí dostala. A teď, když jsem viděla ten film, tak se jen divím, jak to všechno bylo. Dokonce jsem objevovala i myšlenky a city, o kterých už jsem nevěděla. Díky Olze Sommerové, která to udělala velmi decentně a velmi diskrétně, to pro mě vlastně těžké nebylo.

Co vás překvapilo nejvíc?
Nejzásadnější bylo, že se divím, že jsem to všechno vydržela a že jsem pořád taková, že se na všechno těším.

Váš muž emigroval ještě před vámi, vy jste s ním tehdy neodešla, až později. Byli jste pak ve spojení?
Už jsem ho nikdy neviděla, nevím, co se s ním stalo. Nevěděla jsem, jak ho zkontaktovat. On prostě zmizel a už se neozval. Možná že ho chytli, nebo možná zemřel, nevím.

Před pár lety se objevily zprávy, že jste údajně spolupracovala s StB. Tomuto nařčení jste se bránila soudně a proces vyhrála. Jaké emoce ve vás zprávy vzbudily?
To byla katastrofa, opravdu veliký úder. Já jsem se musela bránit a taky jsem se bránila. Docílila jsem, že jsem byla očištěna a že museli vymazat pomluvy, které o mně byly šířeny.

Během natáčení dokumentu Červená jste se podívala i do bytu, kde jste jako malá žila. V domě, který před válkou patřil vaší rodině, je Archiv bezpečnostních složek. To je velký životní paradox, co říkáte?
No tak je, ale to je život a já to tak beru.

V zahraničí jste si zakázala stýskat po domovině. To je asi jednoduché říct, ale těžké udělat…
Já mám hodně silnou vůli, a když jsem třeba chtěla zpívat a chtěla jsem přežít, tak jsem si nesměla stýskat. Ale minulý měsíc o mně vyšla další kniha, která se jmenuje Stýskání zažehnáno (předchozí nesla název Stýskání zakázáno – pozn.). Takže to říká vše.

Proč jste se začátkem 90. let vrátila?
Protože už tady nebyl ten teror a protože jsem chtěla vidět Vltavu a chtěla jsem vidět svoji rodnou zemi. To bylo jasné, že když to šlo, tak že se musím vrátit. Jestli zůstanu, jsem nevěděla, ale nakonec jsem tady zůstala a jsem šťastná.

Procestovala jste kus světa, žila na různých místech. Cítíte se teď v Praze doma?
Absolutně.

Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka z jeviště?
Pokaždé, když stojím na jevišti, jsem nejšťastnější, to je pro mě největší štěstí. Takže každé představení je nejkrásnější vzpomínka.
Lucie Singlová
(Zdroj: novinky.cz, 5.7. 2017)

Den v triku