ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Návrat k bylinkám je městský trend, lidé z vesnic se tomu asi smějí, říká Linda Rybová 

07. 08. 2017, rubrika: Aktuality
 

Sraz jsme si daly ráno v její oblíbené kavárně na Vinohradech. Čekala jsem éterickou a lehce rozevlátou bytost, tak ji mnohdy označují. Nestačila jsem se divit. Přišla žena, která řídí chod velké domácnosti, má v hlavě srovnané, co je důležité, a která i přes velké úspěchy zůstala skromná. Žena, ze které sálá přirozená krása.

Mluvily jsme o bylinkách, jejím dětství, o tom, co si myslí o sociálních sítích, ale i o vegetariánství.

„Do čtyřiadvaceti let byl vrchol mého kuchařského umění bramborová kaše z pytlíku, protože v ní nebylo maso a byla teplá a rychlá,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Linda Rybová.

Lidovky.cz: Přemýšlela jste nad tím, proč se lidé vracejí právě teď k bylinkám a přírodním produktům?
Myslím, že je to spíše městský trend. Život ve městech, zvlášť v Praze, je moc rychlý, stresující a náročný. Lidé z větších měst jsou unavenější a nemocnější. A zároveň tady máme estetickou linku – chtějí být hubení, krásní a přitažliví. Lidé z vesnic se tomu asi smějí.

Lidovky.cz: Vy vlastně máte srovnání, žila jste dlouho za Prahou.
To je pravda, ale zrovna ta naše vesnice je hrozně maličká a my bydleli na samotě. Ale s lidmi, kteří žijí na vesnicích, jsem mnohokrát mluvila, jejich názory mě zajímají, takže vidím, že to vnímají trochu jinak. Ne že by to na ně nemělo vůbec žádný vliv, třeba i ano. Ale oni mají své zahrádky dlouho, pěstují si tam, co je baví a co chtějí. K přerušení tradic na vesnicích nedošlo. Lidé z měst jsou na tom prostě jinak, ti se k bylinkám a pěstování musí vracet. Jsou na tom svým způsobem hůř.

Lidovky.cz: Máte vlastní bylinkovou zahrádku?
Ano, mám, na naší venkovské zahrádce. Chtěla bych si zřídit menší i tady, ale vzhledem ke vzduchu v Praze si říkám, že je to zbytečné. A v bytě se bylinkám nedaří.

Lidovky.cz: Kde se vám žije lépe – na samotě, nebo v Praze? Neuvažovala jste, že se do přírody vrátíte?
Určitě vrátím, návrat do Prahy jsem nesla hrozně špatně a děti také. Ale nároky spojené se školní docházkou a naší prací nás donutily se přestěhovat zpět. Hraní v divadle bylo s péčí o děti těžko slučitelné, obzvlášť když jsme dojížděli 40 kilometrů do Prahy. Škola, kroužky, zkoušky i zájezdy, už se to nedalo zvládnout.

Lidovky.cz: Lidé ve městech také mnohem častěji řeší, co jí, nebo nejí, všechno instantní jídlo odmítají a vrací se k vaření. Jak to máte vy? Vaříte každý den?
Skoro každý den, občas zajdeme do restaurace. Nevařím ani tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli dětem. Také mám ráda ten pocit, když je navařeno. A taky jsou dny, kdy mě to extrémně baví. To pak vařím s chutí a třeba i dlouho.

Lidovky.cz: A jak tohle vaše odpočívání vypadá?
Říkám tomu chlapské vaření. Nemyslím na výsledek. Naházím do hrnce kde co a čekám, jak to dopadne. Většinou dobře. Děti to ale ne vždy jí. Jsou konzervativní, jí jen určitý okruh jídel. Takže prověřená jídla se na našem stole opakují a to mě nebaví. Jako dítě jsem byla úplně stejná, potřebovala jsem do jídla vidět, děsila mě komplikovaná jídla. Nejlepší byl chleba.

Lidovky.cz: A jak jste se od chleba dostala k vaření pro celou rodinu?
Do čtyřiadvaceti let byl vrchol mého kuchařského umění bramborová kaše z pytlíku, protože v ní nebylo maso a byla teplá a rychlá. Dalším hitem mé kuchyně byly omáčky na špagety a vegetariánské lasagne, které ráda dělám pořád. Myslím, že jsem celkem dobrá kuchařka, ale rozhodně se nepovažuji za něco výjimečného. Miluju dobré jídlo, jsem vybíravá co se týče kvality potravin, ale zároveň je pro mě v životě spousta důležitějších věcí, než co sním a co to se mnou pak udělá.

Lidovky.cz: Byla jste vegetariánka v ryze masožravé době.
Jediné vegetariánské jídlo byl smažák. Většinou se šunkou! Byla jsem za blázna nebo členka sekty nebo mentálně zaostalá. Pro spoustu lidí jsem byla automaticky psychopat. Dnes to mají vegetariáni lehké. Maso jsem začala jíst až v sedmém měsíci těhotenství s naší Rózou a nevím, jestli je to tím, ale ona maso odmítá už od dvou let.

Lidovky.cz: A jak se na vegetariánství díváte teď?
Myslím, že být vegetarián není tak jednoduché, člověk potřebuje některé látky, které jsou v mase obsaženy. Nejde jen nejíst maso. Je myslím dobré si o tom něco přečíst a hlídat si, abyste do sebe v jiných potravinách dostali vše, co tělo potřebuje.

Lidovky.cz: Proč jste se tenkrát stala vegetariánkou?
Z etických důvodů. Vadil mě způsob chovu zvířat a jejich zabíjení. Připadalo mi to strašné. V dnešní době je to úplně jiné, můžete si koupit bio či maso z farmy.

Lidovky.cz: Jaký je váš vztah k přírodě?
V přírodě jsem vyrostla. Nemusela jsem se k ní nikdy vracet, příroda byla vždy mojí součástí. Pocházím z pražského Podolí, čtvrti plné parků a stromů poblíž Vltavy. Jako dítě jsem trávila dny u řeky. Každý víkend jsme jezdili na chalupu obklopenou divokou zahradou. Základy mému zahradnickému já postavil děda a jeho brambory a ředkvičky. Se sestrou jsme se toulaly v lesích a lukách. Dětství pro mě bylo omamné. Když na ně vzpomínám, píchá mě tráva a já se dívám břízami do nebe.

Lidovky.cz: A co domácí zvířata?
Máme takovou psí kočku, děti by chtěly psa, ale my jim vysvětlujeme, že v Praze by s naším režimem byl chudák.

Lidovky.cz: Když máte chvilku pro sebe, co nejraději děláte?
Úplně nejraději bloumám. Je nádherné si čas od času naordinovat bloumání, obzvlášť když máte děti. Vypnout, oprostit se od všech důležitých povinností, pustit hlavu do vesmíru. Nic nemuset. A když mám volna víc, tak si čtu. A když čtu, tak třeba na tři dny zmizím a nechci, aby mě někdo rušil. Čtu klidně celé noci.

Lidovky.cz: A jak to vypadá, když chvilku pro sebe nemáte?
Musím přiznat, že je to poměrně náročné. Stane se ze mě produkční. Nemyslela jsem si, že toho budu schopná, ale jinak to nejde. Já mám na starosti organizaci rodiny a co si budeme povídat, holky jsou na to lepší.

Lidovky.cz: Naplánovat léto bývá pro rodiče poměrně obtížný úkol…
Děti právě odjely na 14 dní na tábor, takže budu po 14 letech poprvé bez nich. Mám velké plány, co se týče práce, budu testovat různé přírodní produkty značky Kneipp, což znamená, že si dám kúru bylinek na odvodnění, budu si mazat chodidla měsíčkovým máslem a ruce mandlovým krémem, vyzkouším různé olejíčky a balzámy a své zkušenosti pak napíšu na papír. To je strašně příjemná práce. Pak budu připravovat nový vizuál pro divadlo Verze, jehož jsem součástí. Od září budeme pravidelně hrát všechny naše inscenace ve Vršovickém divadle Mana, to je také skvělá práce. Pár dní budu také točit Ohnivé kuře a to bývá zábavné. A mezitím bych se ráda lépe naučila jezdit na koni, mluvit anglicky a nutně přečetla co nejvíce knih. Až tohle všechno udělám, budu klidně zbytek prázdnin bloumat chvilku doma a chvilku u moře. Mám se krásně…

Lidovky.cz: Když odběhnu od prázdnin, napadá mě, přemýšlíte někdy nad stářím?
Uvažuju o něm často. Člověk se vzteká, než si stáří připustí. Myslím si, že pro ženy je složitější než pro muže. Teď mám období, kdy jsem šťastná a paradoxně se těším na všechna období, která přijdou, tedy i na stáří. Moje kamarádka Jana Janěková mi nedávno nadšeně volala a říkala: „Lindo, měla jsem takovou vizi, co matky, Lindo, my musíme bejt skvělý babičky.“ To mě příšerně rozesmálo. A má pravdu, ráda bych byla i dobrá babička.

Lidovky.cz: Takže optimismus je vaším životním programem?
To ne. Já nemám ráda programy. Nechci si nic uměle implantovat do hlavy. Baví mě žít se vším, co k tomu patří i s tím, že se to občas rozpadne. I bolest a smutek. Člověk pak umí lépe vnímat a vážit si toho, když je šťastný.

Lidovky.cz: Sledujete, co vaše děti dělají na počítači a kolik u něj tráví času?
S počítačem problém není, hry na něm nehrají, ale hůř snáším sociální sítě. Z mého pohledu je to většinou ztráta času a ztráta soukromí. Nemusíte vědět, ani umět, vůbec nic. Stačí dostatek sebevědomí a nulová sebereflexe k tomu, aby vás děti poslouchaly a to mě štve. Samozřejmě ale existují výjimky.

Lidovky.cz: Co je nejtěžší na tom být matkou?
To je moc složitá otázka. Spíš něco, co mě změnilo a čeho už se nikdy nezbavím a co není úplně pozitivní, to je strach o děti. Strach vám může zachránit život a taky vás může budit ze sna. Je to přirozené bát se o své děti až do smrti. Vezme to člověku takovou tu příjemnou lehkost bytí, ale to je právě život. Na druhou stranu poznáte úplně jiný druh lásky. Je to v rovnováze.
Alena Pecháčková
(Zdroj: lidovky.cz, 27.7. 2017)

Den v triku