ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Chtěla bych se setkat s Putinem, říká jedna z možných prvních dam Michaela Horáčková 

02. 10. 2017, rubrika: Aktuality
 

Nazývá se radikální feministkou, ale její muž doma nevytírá. Jedna věc je, co chcete, a druhá pak, jak to ve skutečnosti je, říká ve Výzvě Seznamu kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková.

Je ta představa, že budete první dámou, příjemná? Těšíte se na to?
Upřímně řečeno si to ještě úplně nepředstavuji. Spíš přemýšlím o tom, že kdyby ta situace nastala, samozřejmě by to byla velká životní změna. Pokusili bychom se tomu v co nejvyšší míře přizpůsobit, ale zase aby tím netrpěla naše dcera Julie. Pokouším se formulovat nějakou vizi, která by pro tuhle novou životní etapu byla vlastně nejlepší.

Už máte v něčem konkrétnější představu, jaká by měla ta vaše první dáma být?
No, je to taková pozice, pro kterou vlastně neexistují úplná pravidla…

Nemáte vlastní rozpočet…
… která by byla zahrnuta třeba v ústavě nebo v zákonodárství České republiky. To je teď docela zajímavé, protože ve Francii to vypadá, že k tomuhle přikročí.

Právě, že ne. Proti tomu, aby měla první dáma vlastní rozpočet, se tam zvedla taková vlna odporu, že to prezident Macron vzdal.
Já si samozřejmě dovedu představit, že když má někdo tak velmi silnou vizi, že to vyžaduje aparát a ustanovenou agendu. Pak si dovedu představit, že je dobré to i uzákonit a dát vlastní rozpočet. Ale vždycky záleží na osobnosti té které první dámy. Jak moc vlastně chce být viditelná, jak moc chce být aktivní, jakou tu vizi prostě má. Jestli je to vize čistě reprezentativní, taková harmonizující nebo jestli je to vize ke skutečné práci a k praktickému konání.

A ta vaše vize?
Ta moje je vize taková, že – pokud by to bylo jenom trochu možné – chtěla bych zůstat taková, jaká jsem. To znamená pracovitá…

Řekla jste o sobě, že jste přímo workoholik.
To jsem o sobě asi řekla, když jsem měla zrovna pocit, že jsem hrozně bezvadná. To se tak někdy stane, že člověk má potřebu se takhle pochválit. Já prostě všechno, co dělám, dělám tak, jako by šlo o život. Myslím si, že je to potřeba, mám z toho potom velkou radost. Snažím se všechny věci dotahovat do konce a přistupovat k nim zodpovědně. Takhle bych se jistě snažila uplatnit i na tomto poli. Tato pozice s sebou samozřejmě přináší i jistá negativa, která si každá žena dokáže představit…

Ztrátu soukromí.
Ztráta soukromí je poměrně razantní zásah do rodinného života – a zároveň i do toho pracovního života. Jsem žena, která ve svém oboru pracuje už dlouhá léta… A tady jsem si říkala, že by bylo fajn to sdílet s mým mužem takovým způsobem, abychom si v tom oba dva dokázali najít něco dobrého a pozitivního. To potom může přinést i dobré věci. A věřím tomu, že třeba z této pozice člověk může daleko víc pomoct při řešení konkrétních problémů konkrétním lidem. Jako žena a matka mám samozřejmě nejblíž k dětem, kterým nebylo třeba na začátku jejich života vyměřeno tolik lásky, již by si každá živá bytost zasloužila. Tím myslím děti třeba z dětských domovů, děti odložené a odmítané…

Děti v paliativní péči.
…a zároveň i děti, jejichž životní pouť opravdu končí, a to jsou děti v paliativní péči. Tohle jsou oblasti, které mě nesmírně zajímají. Teď v poslední době jsem zrealizovala několik projektů nebo cest a výletů s takovými dětmi.

Pakliže byste byla tou první dámou, která svoji práci dělá jako o život, jak jste před chvílí řekla, myslíte si, že byste měla šanci zůstat alespoň částečně u své profese?
Přemýšlela jsem o tom a myslím si, že by to asi možné nebylo.

Jste s tím smířená?
Asi ano. Protože kdyby ne, popřela bych tím všechno, co jsem řekla v předchozí otázce. Věřím tomu, že každá životní situace se na vás po svém směje, akorát to třeba ještě nevidíte. Ve všem je možné najít něco, co bude najednou zajímavé a právě v tuhle chvíli je třeba se odklonit jiným směrem a začít dělat něco jiného.

A jste smířená s tím, že svého muže uvidíte třeba výrazně méně? Ivana Zemanová řekla, že se čas od času se svým mužem vidí a je to příjemné. To zní, jako by se opravdu téměř neviděli.
To zní jako bonmot a asi to taky bonmot je. Tohle jsou věci evoluční a já se snažím si nepředstavovat negativa v těch absolutních hodnotách. Až to bude, tak to bude. Uvidíme.

Dokonce jste říkala, že když jste o kandidatuře s mužem diskutovali, vy jste snášela argumenty pro. Čím jste ho přesvědčovala?
Já jsem snášela argumenty pro i argumenty proti. Dlouho jsme o tom mluvili. To bychom nebyli asi dobří partneři, kdybychom spolu o takhle důležité věci nemluvili…

On vede kampaň už třicet let, jak sám řekl.
Ano, celým svým životem. Je to tak a já ho v tom podpořím, protože si skutečně myslím, že by byl dobrým prezidentem. Jako osobnost, která inspiruje a skutečně umí naslouchat lidem a hlavně věci dotahovat do konce. Navíc dokáže odhalit falešnou hru, což mi připadá docela podstatné. Mému muži se často podsouvá, že je ze světa hazardu a podobné věci, se kterými on nemá nic moc společného. Nicméně jestli si z herního prostředí něco naprosto perfektně osvojil, tak je to právě to, že dokáže odhalit falešnou hru, což je v současné politické kultuře strašně potřeba.

Je to vaše partnerství takové, že kdybyste řekla ne – třeba kvůli dceři – že by to akceptoval a tu svoji třicetiletou kampaň hodil za hlavu?
Myslím, že bych to mohla třeba zkusit, ale myslím, že úspěšná bych nebyla.

Myslím, že vy byste to ani neudělala, protože jestli to chápu z vašich mediálních výstupů správně, vy jste ta žena, která následuje svého muže, která ctí konzervativní hodnoty a je to ta, co doma dělá domácí práce a – jak jste sama řekla – manžel říká ty názory.
I tak se to dá říct. Já bych ale k tomuhle chtěla říct, že jsem hlavně žena, která má ráda, když jsou muži opravdu muži. Mám ráda, když mají velké cíle, když jsou velkorysí, když umí létat vysoko. A rozhodně nejsem ta, která by je z té výšky stahovala. To je první věc, z toho já vycházím. Že bych manžela pouze tiše a submisivně následovala, to si úplně nemyslím. Myslím, že pro nás pro oba je velmi důležitá častá výměna názorů. Tím nemyslím hádky, ale normální dialog, který mezi partnery musí nastávat, pokud chtějí udržet vztah funkční a inspirativní. A samozřejmě pokud se jedná o nějaké zázemí v klasickém slova smyslu, tak ano. Já jsem takhle vychovaná a daří se mi to docela dobře skloubit i s profesí, s mou životní náplní a vizí. Samozřejmě jde to jen tak tak, ale zatím to jde.

Jak potom na vás působí feministky? Je vám to cizí?
Já se považuji za celkem fanatickou feministku.

Vážně? A já jsem myslela, že feministka si myslí, že její muž má třeba vytřít.
Ano, já si to myslím.

A pan Horáček vytírá?
Ale jedna věc je, co si člověk myslí, a druhá věc je, co se potom děje. Ale já jsem tenhle svůj postoj přetavila spíš v to, jak intenzivně vnímám současnou situaci ve společnosti. Mluvím o takovém tom napětí mezi ženským a mužským světem. Ženy opravdu ve vysoké míře zamířily do toho mužského světa, který byl třeba ještě před padesáti lety ryze mužský. Ženy do toho expandovaly a velice dobře se jim tam daří. A jsou schopné v devadesáti pěti procentech vykonávat stejnou práci jako muži. Samozřejmě mluvím o práci, kde není potřeba fyzická síla, která je neodmyslitelně vyšší na té mužské straně. Samozřejmě jsou ženy méně finančně ohodnocené na stejné pozici jako muž. To je třeba věc, která mě úplně trýzní. Připadá mi to v této době jako úplná drzost a hloupost. A sama s tím mám osobní zkušenost. Při formulaci svých názorů a směrů se snažím vycházet ze své vlastní zkušenosti, protože nejdůležitější je to, co ve vás rezonuje. Připadá mi, že muži mají problém se s věcmi, o kterých mluvím, vyrovnat.

Ztrácí místo pro vlastní realizaci?
Přesně tak. A z toho potom vznikají samozřejmě konflikty a vyšší napětí. I to je důvod, proč potom vztahy nejsou tak harmonické. Když se jeden z partnerů necítí komfortně, vznikají z toho nepříjemnosti. Proto bych mužům doporučila, aby vlastně to samé, co jsme udělaly my směrem do mužského světa, udělali oni do toho ženského.

Takže skutečně aby vytírali?
Buď aby vytírali… Ale já jsem to spíš myslela v hlubším slova smyslu. Tohle už jsou samozřejmě věci, které se, myslím, nabalí samy.

Co jsou to ty konkrétní věci, u kterých se to ukazuje, jak to vlastně funguje?
Dám příklad, který platí jak v té symbolické, tak v té úplně praktické rovině. Myslím si, že každý muž by měl čas od času myslet na to, aby se stal třeba skutečným otcem, aby věděl, co to znamená, mít tu moc a sílu utišit dětský pláč. Anebo být s dítětem, když mu není dobře, když je nemocné. To jsou oblasti, které jsou do dnešní doby pokročilého feminismu vyhrazené víceméně ženám. Tedy kromě severských států. Tam se na to opravdu dbá a jsou i uzákoněné normy otcovské dovolené a podobné věci. Myslím, že to těm mužům vlastně dodá strašnou sílu a vnitřní sebejistotu.

Jak to tedy u vás doma funguje?
U nás doma to funguje spíš v takovém ještě trochu klasičtějším modelu, že Michal se Julince věnuje intenzivně a věnuje se jí ale zejména v tom, že si s ní hodně povídá. Učil jí písmenka, hodně jí čte, vlastně se ji snaží inspirovat a třeba ji vychovávat tím směrem, že je skutečně dobré ty věci dotahovat, myslet na to, co ji skutečně baví a vytrvat u toho.

Když jsme zpět u vašeho muže, vy tvrdíte, že by byl dobrý prezident. Taky jste ale před časem řekla, že po Václavu Havlovi tady nastala přechodná ztráta lesku a váš muž by byl ten, kdo by to dokázal vrátit zpátky. To je hodně velká ambice.
Já si myslím, že on by to se svojí osobností a postojem, který prezentuje, skutečně dokázal. A myslím si, že naše republika patří tam, kde se v rámci vnímání ze zahraničí nacházela za dob prezidenta Václava Havla. Teď je náš obraz v zahraničí takový, že já se s ním odmítám ztotožňovat. Mně to hrozně vadí, protože myslím, že si to tahle republika nezaslouží. Nezaslouží si to ta spousta talentovaných, pracovitých lidí, kteří dokážou světu dát mnoho.

Co konkrétně v tomto může dokázat právě první dáma? Protože třeba Ivana Zemanová není příliš vidět.
Já si myslím, že první dáma v tomhle může pomoci tak, že se skutečně bude zúčastňovat všech procesů, že tu svoji pozici bude brát zodpovědně, že se bude orientovat i v případě návštěv ostatních hlav států, že pro ně bude vymýšlet zajímavý program… A v zahraničí se bude prezentovat tak, že bude mluvit minimálně jedním světovým jazykem na úrovni, za kterou by se neměl nikdo stydět. Že bude ten stát reprezentovat, že mu bude dělat čest… A já bych měla ještě tu představu, že bych otevřela Pražský hrad a třeba lánský zámek veřejnosti, aby to lidé brali víc jako symbol státnosti. Aby to vzali za své.

Je to služba národu být první dáma?
Já si myslím, že být prezidentem je služba národu a první dáma je manželka prezidenta – tak to asi spolu souvisí. Možná bych to brala jako spojené nádoby.

Právě Ivana Zemanová říká, že to je služba národu… Mě na vašem životopise zaujalo, že jste vyrůstala jeden čas v Sovětském svazu. Ani nevím, kolik vám bylo let…
Dva roky.

A jak dlouho jste tam byli?
Nakonec pět let.

Co z toho ve vás zůstalo? Protože ono to celé bylo v podstatě bizarní tím, že váš tatínek pracoval v ústavu, který nechal vystavět Berija. Co to bylo za instituci?
To je Ústav jaderných výzkumů. Můj tatínek je jaderný fyzik a do tohohle ústavu byl vyslán tehdejším vedením fakulty, aby tam rok působil. Nakonec mu nebyl umožněn ten návrat, takže jsme tam zůstali pět let. Tatínek pracoval na špičkovém pracovišti jaderné fyziky. Nicméně bylo to takové zvláštní… Kolem ústavu bylo postavené sídliště a několik vil na břehu mocné Volhy. Bylo to tam zajímavé z mnoha důvodů. My jsme nebyli jediní cizinci, kteří tam byli. Bylo tam víc lidí z naší republiky, byli tam Poláci, východní Němci. Ono se to může zdát jako nějaké dramatické vyhnanství a utrpení, ale já si pamatuji úplně skvělé dětství. Strávila jsem ho s rodiči, měli jsme tam skvělou dětskou partu… A já si pamatuji tři a půl metru vysoké závěje, tu ruskou zimu… Mám takové podezření – které samozřejmě může být vymyšlené – vždycky jsem si říkala a tu představu si hájím, že v sobě mám takový zvláštní druh imaginace právě z tohoto pobytu v Rusku. Rusko mám do jistého data velmi ráda, a dokonce jsem se tam před rokem po těch zhruba třiceti letech podívala.

Poznávala jste to tam ještě?
Já jsem nebyla přímo tam v Dubně, byla jsem v Petrohradu. Tam tedy není těžké jet. A je to nejkrásnější ruské město, které vůbec je.

A neodnesla jste si odtamtud i drsný humor? Četla jsem vaše vyprávění o pobytu v SSSR a vy jste mluvila o tom, že jste si hrála na hromadném hrobě…
Ono to je skutečně pravda, protože stavbu toho ústavu inspiroval Lavrentij Berija, který tam rád létal na hon. Říkám záměrně létal, protože stříleli z vrtulníku, aby se jim náhodou něco nestalo. Taková ta více než stoprocentní brutalita. Ústav i přilehlé sídliště a vily postavili vězni z gulagu, váleční zajatci, kteří tam samozřejmě po dokončení stavby zůstali v zemi. Tenhle skandál se provalil někdy v roce 1990, kdy kousek od Dubny začaly vzlínat kosti z hromadných hrobů. Tenkrát samozřejmě o ničem takovém nebyla řeč, to ani nešlo. Z tehdejší doby si akorát pamatuji, jak se vždycky dětem čtou pohádky, tak i mně rodiče četli pohádky – a v každé správné pohádce, když se na princeznu chystá drak, je celé město potažené černým flórem. A tady to skoro tak vypadalo, protože zrovna umřel Brežněv. A pak ti generální tajemníci umírali jeden za druhým a já jsem z toho tenkrát ve svých svěžích třech letech vygenerovala to, že generální tajemníci by neměli tolik solit, protože potom umírají. Měla jsem to celé nějak spojené se solí…

A jsou tyhle věci právě to, co vás dnes může ovlivňovat? Skutečně vizualizace těchto věcí vám třeba pomáhá se inspirovat při vymýšlení kostýmů a scény?
Je to spíš asi tím, že já jsem milovník ruské literatury jistého období. Mám ráda ruskou hudbu, zbožňuji Šostakoviče, teď z těch nových ruských autorů mám hrozně ráda Vladimira Sorokina, vždycky si od něj ráda přečtu novou věc… Asi bych to spíš charakterizovala tak, že dokážu reagovat na nějaké impulsy a řetězec asociací. Není to tak, že bych si řekla, že jsem teď v tom chrámu, a proto budou šaty Anny Kareniny takové a makové. Tak to ne. To není přímá souvislost. Je to spíš jakási atmosféra nebo nálada, kterou si myslím, že v sobě mám. A proto také mám třeba pro určitá témata bližší pochopení.

Ale jinak prezidentská cesta by vás lákala spíš na Západ než do Ruska?
Jako jestli se setkat s Vladimirem Putinem, nebo ne?

Může ta otázka tak stát.
No, proč ne? Samozřejmě moje kulturně tradiční orientace je směrem na Západ. Ale jakákoli zahraniční cesta může být velmi inspirativní. V mnoha ohledech. Nemusí být všechno úplně pozitivní, i z negativní zkušenosti se člověk může nějak obohatit a rozšířit si znalosti a obzor. Takže i takováhle cesta by samozřejmě byla velmi zajímavá. Určitě.

Ale jinak je Putin malý, nenápadný, prošedivělý muž. Setkala jsem se s ním na pohřbu Borise Jelcina a nic úchvatného jsem nezažila.
Mě tyhle věci samozřejmě zajímají. Teď vyšlo několik zajímavých knih. Buď Michael Zigar a jeho Všichni muži Kremlu, nebo od Mashi Gessenové kniha Muž bez tváře. To je, myslím, vynikající knížka skvělé ruské novinářky, která v současné době žije v exilu ve Spojených státech se svojí přítelkyní. Ta to má, chudák, ještě úplně doubledecker, protože psala o Putinovi v negativním slova smyslu a ještě patří ke gay komunitě. A obraz Vladimira Putina zpracovala úplně dokonale.
Renata Kalenská
(Zdroj: seznam.cz/zprávy/, 30.9. 2017)

Den v triku