ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Taťána Gregor Brzobohatá: Společnost musí změnit způsob svého myšlení 

02. 11. 2017, rubrika: Aktuality
 

Před jedenácti lety vyhrála Taťána Gregor Brzobohatá jako jediná Češka v historii nejprestižnější světovou soutěž krásy, Miss World. Mnoho let se profiluje jako úspěšná česká topmodelka, stejně dlouho se věnuje i pomoci druhým – seniorům, v čemž také našla smysl života.

Právě díky jejímu hlubokému přesahu do dalších oblastí a díky činnosti její nadace Krása pomoci ji zaregistrovali i na půdě OSN, kde v současné době působí jako hlavní ambasador pro SDGs (Cíle udržitelného rozvoje) a kde zastupuje český neziskový sektor.

Podle Taťány seniory vedle financí nejvíce trápí samota a lhostejnost ostatních, mnohdy jenom kvůli předsudkům a strachu ze stárnutí, a proto se musí změnit myšlení celé společnosti. Demografická křivka totiž hovoří jasně. Populace stárne, seniorů přibývá.

Jste jednou z mála mezinárodně známých osobností, které se vůbec věnují seniorům a problematice stáří. Proč tomu tak podle vás je?
Celosvětově se tomuto tématu věnuje málo lidí. Je tu více faktorů, proč tomu tak je – lidé se toho bojí, mají předsudky, nemají k tomu vztah a nemají pozitivní vzor z rodiny, třeba vztah ke svým vlastním prarodičům. Někdy jsou vazby tak moc zpřetrhané, že neměli možnost zažít to, co já u svých prarodičů a praprarodičů. I proto se tomu věnuji, protože mě to velmi ovlivnilo.

A pak také… každý stárne jinak. Někdo to snáší špatně, není schopen se vyrovnat s okolnostmi, které stáří může přinášet, a nedokáže si připustit, že třeba jednou bude odkázaný na pomoc někoho jiného. Každý máme o stáří jiné představy a každý má také jinou zkušenost. A pak jsou tu stále odlišné priority řešení nejen na lokální, ale i na mezinárodní úrovni. Přitom to je právě stárnutí populace a demografické změny, které jsou jedny z největších výzev pro nás všechny a kterým čelíme jak v České republice, tak celá Evropa a řada dalších vyspělých zemí světa. To jsou holá fakta.

Další problém vnímám ve společnosti, kolik lidí se nechává ovlivnit předsudky o seniorech a stáří vůbec. Mají dojem, že senioři jsou jenom protivní, nerudní, neaktivní… Ale ve skutečnosti se nechávají unést dávno neplatnými a přežitými předsudky a k jejich smůle si nechtějí připustit jinou realitu. Proč? Je to asi v dnešní době standardní způsob jednání, odbýt co nejrychleji něco, nad čím je třeba uvažovat déle a komplexněji. Všímám si rostoucí agrese i toho, že se vytrácí lidskost.

Je pravda, že jsem si toto téma vybrala trochu záměrně i proto, že jsem cítila velký prostor pro změnu v této oblasti, lákal mě i fakt, že se tomu skoro nikdo nevěnuje. Hodně lidí mi říkalo, že na tohle téma to chce odvahu a kuráž, a věděla jsem, že to nic lehkého nebude. Už při svých prvních pracovních cestách do zahraničí jsem často pozorovala, jak moc jsou senioři opomíjenou skupinou lidí a kolikrát tiše, jako by nechtěli být ani vidět, trpí. Přála jsem si využít svůj potenciál pro změnu, a právě pro ně.

S vašimi klienty hodně pracují mladí lidé, jak to funguje?
Když se setkávám s našimi klienty, které podporujeme a propojujeme je právě s mladými lidmi, tak je radost vidět, jak vznikají nádherné vazby, které jsou vzájemně prospěšné a většinou trvalé. Mladí si tak nahrazují své prarodiče, které už třeba nemají.

Naši dobrovolníci pravidelně navštěvují seniorské klienty v jejich domácnostech. Fungují jako opora a společníci pro jinak osamělé seniory, doprovázejí je třeba i na úřady nebo k lékařům. Mladší generace je tak oporou té starší, tím nejen pomáháme seniorům, ale také aktivujeme a motivujeme mladé.

Náš unikátní projekt Doma bez obav komplexně pečuje o nesoběstačné seniory, kteří přecházejí z nemocniční péče do domácí, a pomáhá jim důstojně žít tam, kde chtějí, ve svých domovech. Kromě seniorů podporujeme také domácí pečující, protože víme, jak je důležitá podpora každé rodiny, která se pro tento krok rozhodne. Zároveň je to logicky výhodnější – levnější pro stát –, usilujeme proto o větší podporu domácích pečujících.

Náš další projekt Stařešina do každé korporace je zaměřen na aktivnější seniory a má za cíl začleňovat seniory-mentory do mladých pracovních týmů. Víme, že někteří senioři jsou stále aktivní a mají chuť pracovat, mohou tak být velmi prospěšní svému okolí i mladším pracovním týmům ve firmách. Stárnutí populace pociťují firmy už teď, v roce 2050 pak bude třetina populace v seniorském věku. To bude mít obrovské dopady pro společnost, a především na pracovní trh.

Zároveň víme, že když se senioři podporují v seberealizaci, jsou šťastní, zdraví, mají možnost si vydělávat další peníze, jsou tedy soběstační a nejsou závislí na podpoře státu.

Tyto dva projekty se sebou úzce souvisejí a jeden předchází tomu druhému. Předsudky a strach nejsou cesta, pokud se v 21. století neposuneme v tomto směru mentálně dál, tak se jako společnost neposuneme nikam.

Mluvila jste o svých prarodičích. Svěřte nám nějakou vzpomínku, co vás třeba babička naučila?
Asi jako každá babička si i ta moje přála naučit mě vařit a péct, ale na to moc nedošlo. Je fakt, že teď už nevařím vůbec, to je doména mého muže, kuchyně je jeho království, do toho já se mu nepletu. Dodnes si ale pamatuju, jak jsme s babičkou dělaly domácí koblihy, byly vynikající.

Babičku mám spojenou nejvíc s dobrým českým poctivým jídlem, s procházkami v přírodě, s vyprávěním o tradicích, jejím mládí, o pověrách a příbězích o lidech nebo místech v okolí, kde jsem vyrůstala já i ona. Trávily jsme spolu zkrátka čas a povídaly jsme si spolu. To je další věc, která dnes chybí i mezi rodičem a dítětem, nikdo si s nikým nepovídá a netráví čas! Dítěti se dá iPod do ruky a rodič má pokoj.

Bábi před časem vyndala dávno zapomenutou krabici se starými fotkami, kde je jako mimino, nebo tam byly fotografie i z doby před první světovou válkou a další poklady. Když jsme se tím prohrabávaly, začaly se jí vybavovat vzpomínky, na které už dávno zapomněla. Zjistila jsem, že naši dva prastrýci bojovali v první světové válce. Jeden padl v Pávii a druhý se vrátil jako hrdina. Další prapraprastrýc, který emigroval do Belgie, dělal dokonce rytiny do zlata pro belgickou královnu.

Babička má dobrou paměť, jen tak při kafi ale takové vzpomínky nevypráví každý den. Fotografie to spustily. A já považuju chvíle s bábi nebo dědou, kdy vyprávějí, za výjimečné už od dětství a nikdy na ně nezapomenu. Svědectví těchto lidí o minulých dobách a totalitních režimech je důležité pro nás mladé, obzvlášť v dnešní době. Měla by se vyprávět a zaznamenat a předávat nám mladým, abychom věděli, abychom byli hrdí na to, co všechno mají naši předci za sebou, odkud jsme, odkud pocházíme.

Jak dlouho se seniorům věnujete?
V létě 2018 to bude deset let vlastní činnosti organizace. Předtím jsem díky misi Miss World podpořila desítky nevládních humanitárních organizací po světě částkou 10 miliónů dolarů (220 miliónů korun). Podpoře sociální oblasti se věnuji od svých 18 let, vlastně paralelně stejně dlouhou dobu jako svojí profesní kariéře.

Je to téma, které se mě dotýká osobně – maminka je zdravotní sestra, teta se úžasně stará s mámou o moje prarodiče, babička se starala o své rodiče… Já jsem prožila dětství a pubertu v mezigeneračním domě, kde byli i praprarodiče. Je to téma, které mi je přirozené, a jsou to hodnoty, které já sama vyznávám, a ty nese i moje nadace.

To současné generaci chybí – má děti ve třiceti, a kdo ví jestli, a najednou tam chybí generace mezi tím. Změnil se trend a tím i vazby. Až budeme staří, tak budeme úplně jiní senioři, než jsou dnes. Tato více jak desetiletá práce je pro mě nenahraditelná praxe a zkušenost! Musela jsem se toho hodně naučit. A jsem za to nesmírně vděčná, protože je to něco, co by mi modeling nikdy nemohl dát. Tenkrát mě ani nenapadlo, jaký rozměr může naše práce mít. Ale věřte mi, že za tím je mnoho práce!

Asi nejhorší je shánění peněz. Narazila jste za ta léta na nějakou nepříjemnost?
Myslím, že tohle je asi nejpalčivější místo každé neziskové organizace. A ano, setkala jsem se snad se vším možným, bohužel i v negativním smyslu, kdy nám dárce například nasliboval podporu, měli jsme třeba i podepsanou smlouvu o daru, ale peníze nikdy neposlal a my je potom museli narychlo a obtížně shánět jinde. Asi nejlehčí forma neseriózního jednání je, když s vámi někdo stráví tři čtyři schůzky, pořád vám něco slibuje, a nakonec vám ani nezvedne telefon.

Kolikrát se mi také stalo, že jsem se účastnila akcí, kde si různí lidé udělali reklamu, a nikdy neposlali peníze, které nadaci slíbili a které veřejně prezentovali. Neziskovka nemá de facto možnost, jak se proti tomu bránit.

To, že za nadací stojím já, může někdo vnímat jako výhodu, stejně je to ale občas kontraproduktivní. Třeba v případě, že lidé jen chtějí využít moje dobré jméno a třeba zneužít i toho, že se tomu aktivně věnuji. Naučili jsme se tyto tendence vypozorovat a striktně se držíme zásad profesionální spolupráce.

Setkala jsem se i s názorem, že když má nadace mě, má přeci dostatek prostředků, a raději podpoří nějakou jinou, menší a neznámou nadaci.

Když si uvědomím, jak efektivní práci v malém týmu odvádíme a že se tomu osobně věnuji ve svém volném čase už 10 let, je takové jednání okolí dost demotivující. Situace se ale postupně mění, mluví za nás naše práce, také registrujeme čím dál větší zájem lidí o podporu seniorů a věřím, že tomu naší činností přispíváme.

Rozhodně se ale na pomoc seniorům nehledají finanční příspěvky snadno, mnoho potencionálních investorů změní názor až ve chvíli, když se jich to osobně dotkne a řeší problémy seniora ve vlastní rodině. Velmi brzy pak zjistí, co všechno to obnáší.

Následná péče by neměla být jen pro vyvolené, kteří si to dokážou zaplatit, a i tak není jisté, jestli pomoc dostanou. Protože už teď na to chybějí kapacity. Uvědomujeme si, že je nutné, abychom spolupracovali napříč sektory, jak s vládou, ostatními neziskovými organizacemi, tak soukromým sektorem, protože jedině tak může dojít k postupné celospolečenské změně, o kterou usilujeme.

I proto jsme rádi, že nás vláda přizvala ke spolupráci, obzvlášť teď, když ČR předsedá po 20 letech ECOSOCu, Hospodářské a sociální radě OSN, což je třetí nejvýznamnější orgán této globální organizace.

Je to veliká příležitost pro ČR i pro nás, jak posunout věci, o které usilujeme tolik let, dál. Je to také příležitost podílet se na významném celospolečenském tématu, kterým udržitelný rozvoj je a kam podpora seniorů bezesporu spadá.

Díky této spolupráci naše působení dostává další rozměr. Hledat možnosti řešení na takových místech, jako je OSN, mluvit a upozorňovat na tuto problematiku, je asi snem každé nevládní organizace a jsme moc rádi, že naši činnost reflektuje jak vláda, tak si ceníme, že naše téma rezonuje i na půdě OSN.

Jaký má smysl fakt, že Česká republika participuje v OSN na SDGs (Cílech udržitelného rozvoje)? Pomůže to problematice nějakým hmatatelným způsobem?
Cíle udržitelného rozvoje, které by se měly odehrát do roku 2030, mají poměrně velké ambice. Když se podíváme na MDGs (Milenium Development goals), předchůdce právě zmíněných SDGs, ty se podařilo k překvapení mnoha lidí celkem dobře naplnit. Například se podařilo zmírnit chudobu o polovinu, o polovinu se snížil počet obyvatel, kteří disponují částkou pouhý jeden dolar na den. To byl velký úspěch.

Kde je vůle, tam je cesta, a kde je soustavná mezisektorová spolupráce, tam jednou budou hmatatelné výsledky! My jsme generace, která může vzájemnou spoluprací a participací významně změnit směřování civilizace a prospět planetě i všem, kteří na ní žijí!

Cílů, které si předsevzaly všechny členské země OSN vyřešit, je 17 a řadu z nich je možné určitě vyřešit, jako je například plýtvání potravinami, genderová rovnoprávnost, zlepšení zdraví a kvality života, kam patří i naše pomoc seniorům atd.

Hmatatelným způsobem ke změně dojde, pokud se zapojí všichni, jak neziskové společnosti, tak vlády zemí, tak firmy a samozřejmě i široká veřejnost. Každý k tomu může přispět především vlastní činností. Podílíme se na osvětě o SDGs, účastníme se konferencí v OSN a hlavně vzájemně spolupracujeme. Spolupráce je v tomto směru klíčová.

Svěřila byste nějaký příběh vašeho klienta?
Příběhy našich klientů jsou si velmi podobné. Většinou nemají rodinu nebo žijí daleko od příbuzných a my jsme jediná pomoc, která k nim dochází, někdy jsme jediný kontakt se světem venku.

Ráda bych uvedla jeden příklad za všechny. Je to osobní příběh herečky Luby Skořepové. Nedávno jsme s nadací a přáteli podpořili film SAMA o Lubě Skořepové, která až do posledních let usilovala o seberealizaci a přála se vrátit na divadelní prkna. Tento projekt dokonale odhaluje realitu velkého množství seniorů a toho, jak se k nim společnost chová a jak to vypadá, když člověk zůstane na všechno sám a nikdo se o něj nezajímá.

Paní Luba si sama přála tímto snímkem upozornit na samotu lidí ve stáří a v tomto filmu o tom promlouvá za ně všechny. Doporučuji na film zajít do divadla nebo kina, ke zhlédnutí bude v zimě také v České televizi.

Jak se připravujete na stáří?
Pečuji o sebe fyzicky, dbám na duchovní hygienu, pěstuji vztahy s ostatními, jsem optimistka. Dělám věci, které mi dělají čistou radost a jsem ráda venku na čerstvém vzduchu v přírodě. Mám pocit, že v současné době to je právě mentální hygiena, která lidem chybí. Máme všeho dost, nestrádáme, máme se dobře, přesto lidé nejvíc trpí depresemi. Není to paradox?

Člověk v sobě má dítě i starou osobu celý život, akorát se mění fyzická schránka a je třeba s tím pracovat. Žiji život naplno a pro zážitky, protože to člověku zbude, na to potom nejvíc vzpomínáte.

Vidím to u našich klientů. Když si povídáme, nejvíce vzpomínají na partnery a na to, jak život prožili. Když vyprávějí, tak vidíte, že to v podstatě znovu prožívají. V tom asi tkví smysl života!
Kristýna Léblová
(Zdroj: novinky.cz, 31.10. 2017)

Den v triku