ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Jourová: Konečně se o násilí na ženách mluví. Ale nesmí to přejít do fanatismu 

06. 11. 2017, rubrika: Aktuality
 

PRAHA Traumatizující zkušenost se sexuálním násilím je ve všech zemích Evropské unie stále stigmatem, říká eurokomisařka Věra Jourová (ANO), která má v gesci i problematiku rovnosti pohlaví. Je podle ní potřeba jasně říct, že žena je nedotknutelná, pokud si to sama nepřeje jinak.

LN: Jak se letos vyvíjí na celoevropské úrovni téma rovnoprávnosti postavení žen a mužů?
Pojďme si nejdřív vůbec říct, proč je to tak důležité, protože často narážím na to, že to lidé považují za okrajové téma. Ta nerovnost je nejen nespravedlivá, ale také velmi krátkozraká ekonomicky. Společnosti ani ekonomice nikdy nedělá dobře, když plýtvá svými talenty. Došlo k malému pokroku. Ale nová čísla, která máme zhruba měsíc, mě vůbec nepotěšila. Ukazují, že pokrok není dostatečný. Je vidět, že něco děláme špatně. Zvlášť v některých zemích nejsou témata nerovnosti dostatečně diskutována a možná chybí i politická vůle se do toho více ponořit.

LN: Co se tedy ale dá konkrétně dělat, aby se tu vůli podařilo najít?
Musíme pokračovat zvlášť v oblastech, kde máme jasné důkazy, kde nerovnost setrvává. Což je typicky rozdíl v odměňování žen a mužů v práci.

LN: Mají rodiny podle vás dostatek možností, kam přes den umístit dítě, pokud se oba rodiče budou chtít vydat do práce?
Služeb typu školek a jeslí není pořád dost, ani v České republice. Proto také Evropská unie dost silně doporučuje, aby se využily i evropské fondy, aby se zvýšil objem těchto služeb a aby měly rodiny snazší volbu. Ženy by zvládaly péči o rodinu a budovaly kariéru. My jsme na tom úplně nejhůře v EU z hlediska toho, že v určitém věkovém období ženy úplně mizí z pracovního trhu. Tím jim také mizí šance uplatnit se v nějakých vedoucích funkcích.

LN: Uvádí se, že kolem 50 procent žen ve věku od 25 do 49 let, které mají děti ve věku do 15 let, nepracuje.
Souvisí to s tradicí, že je dobře, když je žena s dětmi doma. Je to taky ta doba, kdy ženy mají děti. Umožnit ale ženám skloubit tyto světy přes částečný úvazek nebo práci z domova, to je dobrá věc. Mrzí mě, že u nás panuje hodně předsudků. Vezměte si příklad jesliček. V mnoha zemích tam rodiče své děti dávají už do jednoho roku věku dítěte. U nás začnou hned všichni bít na poplach. Přitom tam to funguje dobře, nejsou to žádné ‚socialistické‘ jesle, nýbrž útulné dětské skupinky. Děti v těchto zemích se dobře učí, mají vysoký podíl vysokoškoláků, není tam žádná vysoká nezaměstnanost nebo kriminalita. Prostě v žádné statistice se nijak neprojevuje, že by byly například deprivované, jak tady někteří věří.

LN: O kolik přicházíme, když tak velká skupina žen v produktivním věku nepracuje?
Máme analýzu, že to může být mezi 3 až 5 procenty HDP. Když si to pak promítneme do praxe, máme 60 procent vysokoškolaček, 5 procent žen v pozicích šéfů firem, 16 procent žen v dozorčích a správních radách, 20 procent žen ve vedoucích pozicích ve veřejném sektoru. Kde jsou tedy ty zbylé vysokoškolačky, ekonomicky nebo právnicky vzdělané?

LN: A může žena vůbec budovat kariéru? Narážím na to, jak jsou rodiny nastavené – péče o domácnost, potomky.
Ráda bych upozornila, že my nemůžeme diktovat rodinám, jak mají žít. Na druhé straně je fakt, že starost o rodinu je mnohdy výhradně na bedrech ženy. To je varující. Mám radost, že v České republice zaznamenáváme větší podíl mužů, kteří pomáhají zajišťovat rodinu i v tomto směru.

LN: Když se ale ženy rozhodují v mladém věku o své budoucí profesi, nenahlížejí již na tento výběr rovnou optikou, že budou mít jednou rodinu?
Naprosto přirozeně se ženy bojí rizik a právě náročnosti, která se snoubí s vysokou manažerskou funkcí. Pamatuji si sama na sebe, i když vždycky říkám, že jsem měla děti ve středověku. Nicméně, když jsem přijímala vedoucí funkce, tak za podmínky, kdy nebyla infrastruktura, služby… Nebylo ani příliš zvykem, že muž je extrémně zapojen do rodinného života. Bylo to na babičkách. I tak vím dodnes, že jsem děti něčím ošidila. Byla to krutá volba vůči rodině. Nechci, aby ženy musely dělat kruté volby. Chci, aby měly postaráno o děti, pokud si zvolí kariéru.

LN: Právě slučování rodinného a pracovního života si vzaly jako mantru v předvolebních slibech téměř všechny politické strany. Myslíte, že za čtyři roky bude tato problematika díky nim veselejší?
Lepší to bude, pokud vlády včetně té české připustí, že společnost ekonomicky výrazně tratí, pokud neumožní ženám si správným způsobem namixovat možnosti. Máme důkazy ze Švédska a Dánska. Tam udělali taková opatření, aby si ženy mohly právě ten dobrý mix udělat. Národní hospodářství na tom velice získalo. Pokud na to tedy půjdeme přes ekonomickou argumentaci – třeba jak říkají makroekonomové, že je to překvapivě velké selhání trhu – mohli bychom se posunout.

LN: Co musí tedy stát udělat, aby se uvažování společnosti včetně politiků a zaměstnavatelů změnilo?
Zcela jistě musí být lepší dostupnost služeb a flexibilita pracovních podmínek. Je už dnes hodně profesí, ve kterých je možné si pracovní dobu nějakým způsobem rozdělit nebo pracovat z domova. Zkrácené úvazky jsou diskutabilní.

LN: Proč?
Udělala jsem si takový přehled členských zemí z hlediska výše zaměstnanosti a výše schodku v odměňování. Čím více ženy pracují, tento schodek je větší. To je další krutý faktor. Zjistila jsem, že je to způsobeno právě těmi zkrácenými úvazky. Ženy souhlasí s tímto úvazkem, pak ale musí dělat stejný objem práce jako při normálním úvazku. Mimochodem, ve zkrácených úvazcích je rozdíl v platech ještě mnohem vyšší. Co se týká samotných rodin, aby byly sladěné, měly by využít možností jako otcovská dovolená nebo rodičovská dovolená, která bude mixem povinností ženy i muže. My jsme přišli s legislativou, která otevírá možnost volby a nikomu nic nenařizuje. A doufáme, že to zabere.

LN: Odborníci doporučují například rozdělit úvazek tak, že dopoledne bude pracovat žena, která má malé dítě, a odpoledne senior. Jenže za současných podmínek se na takové místo pojí dvoje odvody za zaměstnance. Mělo by se toto změnit?
Jsem pro jakoukoliv metodu, která napomůže tomu, aby s tím zaměstnavatelé neměli problém. Myslím si, že dobrou inspirací je Nizozemsko, kde je poměrně vysoká kultura zkrácených úvazků, které pomáhají především ženám. Do legislativy jsme zároveň dali podmínku, aby žena měla možnost vrátit se zpátky na své původní místo, a pokud se s ní zaměstnavatel rozloučí, aby musel udat důvod. A ten nesmí být takový, že žena pečuje o rodinu. Posilujeme docela slušně ochranu zaměstnání pro ženu, pokud má tedy rodinu.

LN: Teď z jiného soudku, také velmi aktuálního. Jedná se o kampaň #MeToo, která upozorňuje na násilí na ženách. Vy jste připojila svůj příběh z mládí, kdy vám nikdo proti útočníkovi nepomohl. Bylo pro vás těžké svěřit se, nebo jste neváhala ani chvíli?
Musím být autentická. Když dělám politiku a opravdu mám často plná ústa nutnosti boje proti násilí na ženách a sama mám tu zkušenost, tak to pro mě byla naprosto jasná věc.

Jedním z problémů, které nás brzdí, abychom sexuální násilí řešili, je, že se o tom nemluví. A teď se o tom konečně mluví. Proto jsem se svěřila. Problém je ale i to, že se oběti bojí a neoznámí, co se jim stalo. Zvlášť pokud jde o hodně ostré případy jako brutální fyzické násilí nebo znásilnění. Těch se hlásí jen malá část. Což nebyl ten můj.

LN: Nezpůsobí ale ten mimořádný zájem o téma na sociálních sítích spíše více škody?
Svou službu to splnilo. Nesmí to přejít do fanatismu, což platí všude. Je zkrátka dobře, že se o tom mluví, i když to vzbudilo i negativní reakce.

LN: Jaká je situace České republiky oproti ostatním státům Evropy?
Ať jedu kamkoliv v Evropě, tak přiznat, že jsem byla obětí, je stigma úplně všude. Jsou toho také ukázkou všechny ty aktuální reakce na ženy, které vyšly ven se svým příběhem. Takové to: Kdo ví, jak to bylo. Však sis za to mohla sama. Provokovalas.

Ukázalo se nám to i v průzkumu, že část populace považuje násilí za něco, za co si ta žena může sama. Mezi jednotlivými zeměmi se to příliš neliší. Tento faktor zkrátka hraje roli všude. Jestli je někde těžší hlásit případ například verbálního harašení, záleží na tom, jak má nastavená pravidla i zaměstnavatel a jak je vstřícné prostředí a jak se s takovou stížností potom zachází.

LN: Jak hodnotíte práci policie nebo soudů? Některé organizace si na orgány činné v trestním řízení stěžují, že s obětí sexuálního násilí nezacházejí dobře.
Zcela jistě by tam neměl fungovat ten předsudek, o kterém jsem hovořila před chvílí. Máme novou směrnici na ochranu obětí trestných činů, kde poměrně konkrétně vedeme i vyšetřovatele k tomu, aby oběti tu situaci ještě neznesnadňovali, aby ji netýrali opakovaným dotazováním se na traumatizující zážitky. Myslíme ale i na faktor profesionality a nestranného přístupu bez předsudků. Zapracovala jsem také na tom, aby Evropská unie a členské státy přistoupily k takzvané Istanbulské úmluvě, která je velkým posunem právě v boji proti násilí na ženách a mohla by hodně pomoci.

LN: Převzala jste také záštitu nad kampaní Řekni ne, která bojuje proti sexuálnímu, fyzickému a psychickému násilí. Jaké máte dojmy z této práce? Jsou odborníci, politici, lidé přístupní debatě?
Odborníci ano. A mám dojem, že v politice často přesvědčuji přesvědčené. Právě proto jsme tu kampaň dělali přes členské státy Evropské unie, přes vlády a různé organizace, aby se téma dostalo tam, kam ten silný pokyn – pojďme být féroví a pojďme to omezit – nedospěl. Sáhnu ale nyní i do oblasti, která je tabu. Myslela jsem tu kampaň totiž i jako jasnou zprávu pro všechny, kteří přicházejí žít do Evropy, včetně migrace, kdo je evropská žena a jakou tu má požívat ochranu. Jako vzkaz jiným kulturám, že evropská žena je nedotknutelná, pokud si sama nepřeje něco jiného. A to se týká domácího publika i nově příchozích, čeká nás obrovský kus práce.

Ptala jste se mě na pocity. V oblasti lidských práv a rovnosti žen a mužů nebudu mít nikdy pocit, že jsme udělali dost.

LN: Nedávno se v tuzemsku konaly volby do sněmovny. Vyřizovala jste si voličský průkaz?
Volila jsem v Třebíči. Pro mě je to vždy svátek. Vzít syna, vnuka, a jak se říká, jít to tam hodit.

LN: Jak hodnotíte výsledek, tedy jakýsi úpadek tradičních stran a takový úspěch těch spíše nových – Strany přímé demokracie Tomia Okamury nebo Pirátů?
Musím především pozitivně zhodnotit, že ANO dostalo dostatečnou voličskou podporu. Pan Babiš ubezpečil i mě, že hnutí bude razit pozitivní proevropskou politiku. Což neznamená jenom kývat na všechno, co jde z Bruselu, ale být silným partnerem. To je pro mě velice důležitá zpráva. Jinak tedy volby dopadly, jak dopadly.

LN: Jak vnímáte hodnocení voleb v Evropě? Například slova o oligarchizaci?
Monitoring západoevropského tisku po volbách mě vůbec nepotěšil. Tam přesně zaznívala tato slova. Bude potřeba nějaký čas, aby se i zbytek Evropy přesvědčil o tom, že Česká republika se bude dál odvíjet směrem demokratickým a tím, kde budou společně sdílené hodnoty dodržovány.
Michaela Kabátová
(Zdroj: lidovky.cz, 1.11. 2017)

Den v triku