ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Jedna z nejvlivnějších žen EU Charanzová: Babiš by mohl být středoevropským lídrem. Ale všechno mě na něm netěší 

27. 11. 2017, rubrika: Aktuality
 

Sešli jsme se v kavárně s předvánočně načinčanou fasádou nedaleko štrasburské katedrály zahalené v ranní listopadové mlze. Pár metrů od impozantního chrámu Dita Charanzová bydlí. Server Politico ji tento měsíc zařadil mezi dvacítku nejvlivnějších žen „Bruselu“. Europoslankyně je ovšem víc doma v „druhém hlavním městě Evropy“, ve Štrasburku, kde sídlí Evropský parlament. V alsaské metropoli žije se svým partnerem, bývalým velvyslancem u Rady Evropy, a dvěma dětmi. Pendluje mezi Štrasburkem, hlavním městem EU a Prahou.

Město na Rýně střídavě patřilo Německu a Francii a jako symbol smíření obou zemí vznikla evropská sněmovna právě tady. Ve spojitosti s EU častěji zmiňovaném Bruselu zasedají jednotlivé parlamentní výbory a probíhají zásadní politická jednání, v Lucemburku pak sídlí sekretariát sněmovny.

Z historického centra Štrasburku s nápadnými hrázděnými domy, které známe i ze Sudet, je to k obřímu skleněnému sídlu Evropského parlamentu autem pár minut, Charanzová prý chodí do práce někdy i pěšky. Zabere jí to o něco víc než čtvrthodinu.

„Přesto se mi víc líbilo v domě se zahradou na kraji Štrasburku, kde jsme bydleli předtím. Muž ale má rád historický střed města. Málem jsme se kvůli tomu rozešli, já raději koukám do zeleně,“ líčí s úsměvem nedávný ústupek drobná světlovláska, která ovšem vypadá, že jinak umí prosadit svou. „Doufám, že se brzy zase přestěhujeme k lesu,“ dodává.

Po rozhovoru však pílí do skleněné eurodžungle, na hlasování Evropského parlamentu. Evropskou unií se zabývá už 15 let. Jako teprve 27letá měla na starosti koordinaci ministerstev v době vstupu Česka do evropského společenství, v Bruselu pak pracovala jako diplomatka i během českého předsednictví. „Člověk si vytvoří kontakty a pozná, jak to tam funguje. Když jsem se v roce 2014 stala europoslankyní, nemusela jsem se tam teprve seznamovat,“ vypráví.

Server Politico vás tento měsíc zařadil do dvacítky nejvlivnějších žen eurounijní politiky. Máte nějaké vlastnosti, které tomu pomohly?
Když si vezmu něco do hlavy, jdu za tím. Moje znamení je Býk. Mému muži to někdy vadí, ale prostě jsem taková… urputná. Jdu do věcí, o kterých jiní říkají: To nemůže vyjít.

Dejte příklad něčeho, co jste někam úspěšně posunula.
Určitě by to byla zbraňová směrnice.

To musíte vysvětlit. Protože tady to mnozí prezentovali jako naši prohru a že EU chce naše občany odzbrojit.
Byla jsem zpravodaj za naši liberálně-demokratickou frakci. Když jsme ten návrh od Evropské komise dostali poprvé na stůl, byla tam řada nesmyslů. Třeba v muzeích se měly rušit sbírky zbraní, mělo by to dopad na sportovní střelce, odzbrojili bychom biatlonisty, znesnadnili práci filmařům. Největší s prominutím blbosti se nám podařilo odstranit.

Třeba?
Muzeí se to týkat nebude, filmaři mohou s replikami točit i nadále, sportovní střelci jsou vyňatí a povedlo se ochránit stávající držitele určitého typu zbraní, pro ně jsem vyjednala výjimku. Mohou se svými zbraněmi dokonce dále obchodovat, stejně tak jako majitelé sbírek historických zbraní. Vyhráli jsme bitvu, ale ne válku. Ty restrikce chtěl sám předseda Juncker. Při projednávání byl se svými lidmi na telefonu, byli jsme pod enormním tlakem. My jsme ale neustoupili a řada věcí se opravdu povedla. Z toho mám radost.

Vy máte zbraň?
Nemám. Když jsem se tím začala zabývat, obrátila se na mě asociace majitelů zbraní a zeptali se mě: A rozumíte zbraním? Já na to: Vůbec. Sešli jsme se tedy, přinesli zbraně a já se učila. A musela jsem se to naučit také v angličtině: zásobníky, hlavně, pažby. Abych chápala nuance. Bylo to pro mě zajímavé, ale zbraň v rodině nikdo nemá.

Máte docela velké rozpětí. Zbraně, v Evropském parlamentu řešíte také lidská práva, digitální ekonomiku, na svých stránkách jste se vyjadřovala i k sexuálnímu obtěžování. Kde se cítíte nejvíc doma?
Nejvíc jsem dělala mezinárodní obchod, teď zabírá tak 30 procent mé agendy. Snažím se pomáhat českým firmám. Už se učí komunikovat s europoslancem a ozývají se. Řeknou třeba: V Brazílii nám hrozí, že na nás uvalí antidumpingové clo. Hodně firem − od ocelářů přes keramiku − za mnou chodí s tím, co se jim děje v Číně. Vědí, že Česko samo nic nezmůže, že jediný, kdo jim může pomoct, je Evropská komise.

A můžete jim pomoct?
Ano, v Brazílii jsme to vyhráli. Nerada si úspěchy přivlastňuji, bylo to takové společné úsilí. Ministerstvo průmyslu a obchodu, stálé zastoupení a já jsme vytvořili tlak na Evropskou komisi. S komisařkou Malmströmovou jsem se osobně k tomu tématu několikrát sešla. To jsou taková malá vítězství, o kterých se nikde nepíše, ale mě osobně strašně těší.

Častá představa Čechů o europoslancích je, že za hodně peněz nabízejí málo muziky a zásadní problémy, které lidem vadí − jako dvojí kvalita potravin nebo oproti Západu třetinové mzdy −, neřeší.
Přijde mi, že tým 21 českých poslanců − až na výjimky − v tomto funkčním období vesměs produkuje výsledky. Dala jsem vám příklad, jak jsem pomohla firmě, která mi doteď děkuje. Ale mezi běžné lidi se tyhle příběhy nedostanou. Každý měsíc je něco, co pro spotřebitele, i ty české, uděláme. Někdy se to nedostane do médií vůbec. A když, tak je to malý odstavec, který zapadne.

Už loni jste dostala jako první český poslanec v Evropském parlamentu cenu za zahraniční politiku. Vypadá to, že zastiňujete i svého partnera, bývalého velvyslance u Rady Evropy. Co teď vlastně dělá?
Zabývá se migrací. Navštěvuje různé země, teď je v Bulharsku, předtím byl v Turecku u syrských hranic. Doma nemáme soutěž, kdo je víc vidět v médiích. Spíš máme problém sladit naše diáře. Máme dvě malé děti, holčičkám je pět a osm let.

Podmínky ve Francii si ale ženy, které chtějí skloubit kariéru s rodinou, často chválí.
Tady jdou ženy po třech měsících od porodu ve většině případů zpátky do práce na plný úvazek. Společnost k tomu přistupuje úplně jinak než v Česku. Když byl starší dceři rok, všichni se mě ptali: Vy jste s ní doma, ona je nějak nemocná? Když jsem jim pověděla, že u nás jsou matky doma tři roky, byl to pro ně kulturní šok. Stejně tak, když jsem přijela domů a vyprávěla, jak to chodí tady. Reakce byly: To je strašný, co z těch dětí vyroste? Myslím, že předsudky jsou na obou stranách.

Takže když potkáte ve Štrasburku ženu s kočárkem, je to většinou chůva?
Přesně tak, na hřišti byly s dětmi Asiatky a já. Jinak tu většinou dávají děti do jeslí. V českých novinách čtete, že pro budoucí vývoj člověka jsou nejdůležitější první tři roky, které musí strávit především s matkou. A tady vám řeknou: Ne, dítě žije celý život v kolektivu, musí jít do společnosti co nejdřív.

Vaše dcery chodí do francouzské školy?
Ano, chodí tady do francouzské školy, ale každou středu i do české školy Bez hranic. Starší teď začalo hodně bavit čtení. Takže čte česky i francouzsky. Chodí do knihovny půjčovat si knížky. Jsem z toho nadšená a chtěla bych, aby jí to co nejdéle vydrželo. Samozřejmě že občas přijde s tím, že kamarádka má mobil… Ale já jsem v tom zatím poměrně restriktivní.

Vaše děti vyrůstají v zahraničí. Myslíte, že budou chtít někdy žít v Česku?
Mají tady českou komunitu, jezdíme do Česka pravidelně na víkendy. Ve Francii mají hodně volna, každých šest týdnů nějaké prázdniny a já jsem pak s nimi doma. Rozhodně udělám vše pro to, aby to braly tak, že jsou Češky žijící ve Francii.

Jejich jména Sophia a Mia ale znějí spíš francouzsky než česky.
Mně se jen líbilo jméno Sofie. To jsme ani nevěděli, že sem pojedeme. A že jsme to psaním takhle „zkomolili“, s tím vůbec nesouvisí. Mia se mi taky líbilo. Partner má příjmení Boček a chtěl, abychom zvolili nějaké české jméno, ale pak jsme se k ničemu nemohli dopracovat.

Jaké kořeny má vaše příjmení? Původně jsem žil v domnění, že je španělské a že jste provdaná za Španěla.
A to jste zčásti tušil dobře, ale provdaná nejsem, natož za Španěla. Jsme jediná rodina v Česku s tímhle příjmením. Když mi bylo 14, táta mě dal k velkému překvapení celé rodiny na španělštinu. A pak mi prozradil, že naše příjmení pochází ze Španělska a později bych prý mohla o tom něco zjistit, když se tam domluvím. Pak jsem opravdu jela do Madridu na diplomatickou školu.

A zjistila jste?
Vypadá to, že příjmení je z Baskicka a že náš předek do Čech přišel někdy během třicetileté války.

Půjdete po tom?
Nedostali jsme se dál. Táta dal vyhledat strom života, ale zaseklo se to u předků, u nichž nebylo jasné, kdo byl otec. Tady stopy mizí. Budeme žít tím, že jsme z Baskicka.

Jak jste se s vaším partnerem seznámili?
Evropa nás spojila. Byl hlavním právníkem ministerstva zahraničí a měl na starosti přípravu přístupové smlouvy České republiky do EU. Já byla hlavní koordinátor, zajišťovala jsem vstupy ze všech ministerstev, on to překládal do právnického jazyka a dával dohromady. Takže jsme nad tím spolu strávili několik dlouhých večerů, skamarádili jsme se a z toho přátelství se to pak nějak překlopilo.

Váš otec je také diplomat. Má jiný diplomatický styl než váš partner?
Úplně, jsou to dva odlišné světy. Táta dělal obchod, začínal jako obchodní rada a měl vždycky na starosti Východ. Má ekonomické myšlení. Můj partner je právník. A tam občas narážím.

Narážíte?
Ano, protože právní a ekonomické myšlení spolu ne vždy koresponduje. Já jako ekonomka neřeším, jestli v nějaké větě je „a“, nebo „ale“.

Dětství jste trávila na ambasádách po světě?
Odjížděla jsem ve 14 a od roku 1989 dva roky chodila na střední školu v Moskvě. Táta tam v tom roce jel jako obchodní rada.

Zažila jste tam dost bouřlivou etapu, pád do té doby neotřesitelného Sovětského svazu. Jak jste to vnímala?
Bylo to hodně intenzivní, zažít ten zlom. Pamatuji, jak jsme stáli frontu na maso a pak vám to maso dali do ruky. Člověk si na zabalení musel přinést vlastní papír. Nebo jste vystál frontu na boty, oni vám nějaké prodali, ale nikdy správné číslo, pak jste si musel na ulici ty boty měnit.

Přece jen ambasáda v Moskvě byla plná lidí poněkud zvláštního ražení. Jak to tam rezonovalo, když se jim náhle hroutil svět?
Doma byly velké debaty o tom, co se děje. V Moskvě studovalo hodně českých studentů a v tamním kulturním domě se začali mobilizovat. Společně jsme se tam třeba dívali na televizi, ale jsou to jen útržkovité vzpomínky. Bylo mi patnáct.

Jak se změnil život ve Francii nebo v Bruselu za roky, co tu žijete?
Můj život se změnil určitě tím, že mám děti. A pak tu žiji v době, kdy Evropu zasáhl terorismus a je to hodně cítit.

Příklad?
Jela jsem tuhle vlakem do Švýcarska a vyplňovala po cestě daňové přiznání. Najednou slyším, jak za mnou někdo nahlas diskutuje. Stálo tam jedno z těch speciálních komand, která kontrolují vlaky. Mluvili se dvěma kluky. Jak to, že nemáte mobil, odkud že to jedete, ptali se jich. Pak nechali kluky být a ti na další stanici vystoupili. Najednou přijde průvodčí a ptá se mě: Ta taška, co zůstala na zadním sedadle, je vaše? Hned jsem všechno sbalila a letěla vlakem do prvního vagonu co nejdál od toho místa. A všichni lidi za mnou, prostě zmatek. Měla jsem nutkání vyskočit z vlaku, ale říkala si, že se mi něco stane a muž se mi bude smát. Říká, že vždycky počítám s černými scénáři. Na další stanici vlak zastavil a celý se evakuoval. Nic se nestalo. Nevím, jestli by mě před pěti lety rozhodila taška, která zůstala na zadním sedadle. I tady ve Štrasburku je vidět změna na každém kroku. Začínají vánoční trhy a všude procházejí ta komanda. Minulý rok se prý bezpečnostním složkám podařilo zabránit připravovaným útokům.

Na webu jsem viděl článek, kde vás autor porovnává se známým europoslancem, který se v říjnu rozešel s hnutím ANO. Jmenoval se Telička v sukni. Dotýká se vás takový titulek?
S Pavlem Teličkou se znám strašně dlouho. Byl můj školitel na doktorské práci. Vážím si ho, Česko moc takových lidí na EU nemá. Ale jsme jiní ve stylu jednání. Pavel je razantnější člověk.

Vy jste přece taky razantní.
Já si umím za něčím jít, ale diplomacie mě zasáhla možná víc. Když mám znepřátelené strany, pořád se snažím hledat konsenzus, nemám ráda napětí, nerada jdu do velkých konfliktů, spíš hledám jiné cesty. V tomhle jsme myslím s Pavlem jiní.

Teď se odlišujete v přístupu k Andreji Babišovi. Vy jste neuvažovala o přehodnocení vztahu k politikovi, když je vyšetřován kvůli dotačnímu podvodu, když je konkurence Agrofertu likvidovaná úřadem, který spadal pod Babiše, nebo když se znovu otvírá kauza StB?
K Pavlovi: V nějaké fázi mi o té své iniciativě řekl. Napsal panu Babišovi dopis. Ptala jsem se ho, proč se s ním raději nesejde. Mně se nelíbil ten styl. Nerozešli jsme se tolik na substanci jako na tom, jak s panem Babišem komunikovat a jak si věci vyjasnit. Pavel se pak rozhodl sám.

A vy jste se na ty problematické body pana Babiše ptala a probírala je s ním?
Když jsem se s ním setkala, některé věci už byly vyřešené. Už nebyl ministrem financí. Právě k opuštění ministerstva ho Pavel Telička vyzýval. Média převedl do svěřenského fondu. Takže některé věci měly rychlejší vývoj a náš tým fungoval tak, že Pavel Telička byl jediný, který s panem Babišem komunikoval. Odešel a nám se teď skládá nějaká nová forma přímé spolupráce s panem Babišem. Jsem s ním ve větším kontaktu teprve půl roku. Některé věci, které jste zmiňoval, mi samozřejmě radost nedělají. Pokud bude premiérem, nebude to pro něj příliš pozitivní ani z pohledu zahraničních partnerů. Na druhou stranu, jak jsem ho poznala, je to pragmatik, který má jasně nastaveno, čeho chce dosáhnout. Chce, abychom zůstali v EU. Je kritický k některým věcem, což já sdílím. Myslím si, že se svým charakterem může být vůdčí osobností regionu.

Může jí být i přes ty skvrny, které na něm ulpívají?
Netěší mě to, ale měli bychom uznat presumpci neviny a počkat si, jak ta řízení dopadnou.

V roce 2014 jste kandidovala za ANO pár měsíců po parlamentních volbách, kdy bylo jasné, že hnutí půjde nahoru. Nebyl to kalkul?
Proč jsem si vybrala ANO? Oslovil mě pan Telička. Přišel za mnou, že dává dohromady kandidátku a že by tam chtěl mít lidi, kteří umějí Evropu. Bavili jsme se s ním o hnutí, které jsem vnímala a pořád vnímám jako alternativu k tomu, co bylo doma zajeté, k systému levice-pravice. Přišlo mi zajímavé, že se tam seskupují lidé, kteří nebyli v politice. Pan Stropnický, Věra Jourová, lidi z byznysu. Že se spojuje skupina lidí, kteří v Česku chtějí něco změnit. A já jsem věděla, že pro Česko mohu udělat něco v Bruselu. Nic víc, nic míň.
Vladimír Ševela
(Zdroj: archiv.ihned.cz, 24.11. 2017)

Den v triku