ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Architektka: Pražský hrad se stal obrovským uzavřeným špuntem. Nemá patřit jednomu člověku, ale všem 

27. 11. 2017, rubrika: Aktuality
 

Zvláštní cenu Českých center z Přehlídky diplomových prací absolventů vysokých škol a fakult architektury získala diplomantka ateliéru Architektura IV. pražské UMPRUM Elena Fialková. Její redefinice Pražského hradu získala i Cenu Josefa Hlávky. Zásadním impulzem pro vznik projektu, v němž se snažila Fialková areál Hradu propojit s bezprostředním okolím, bylo zavření hlavního vstupu od Hradčanského náměstí a omezení pohodlného přístupu pro návštěvníky. „Otázka bezpečnosti areálu se tak v kontextu města projevuje jako ‘autismus’ vůči bezprostřednímu okolí. K odumření areálu přispělo i uzavření části Jeleního příkopu,“ říká architektka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Proč jste se ve svém diplomovém projektu snažila redefinovat právě Pražský hrad?
Chtěla jsem především ověřit, jak by mohl areál Pražského hradu fungovat ve 21. století a zároveň, co by měl symbolizovat, co reprezentovat a jaké nároky na něj klade současná doba. Zásadním impulzem bylo uzavření hlavního vstupu od Hradčanského náměstí a omezení pohodlného přístupu pro návštěvníky. Nařízení platí od letních prázdnin v roce 2016, kdy se objevili vojáci a policií hlídané vstupy i s estetikou jejich zázemí. Mám tím na mysli dřevěné konstrukce, které připomínají stánky na klobásy. Otázka bezpečnosti areálu se tak v kontextu města projevuje jako „artismus“ vůči bezprostřednímu okolí. K odumření areálu přispělo i uzavření části Jeleního příkopu. Všechna tato opatření se jeví jako symptomy, které hovoří architektonicko-urbanistickým jazykem a mají i politický podtext. Pražský hrad se stal obrovským uzavřeným špuntem.

Jsou tato negativa pouze fenoménem poslední doby?
Architektura je pro mě nositelkou společenských hodnot a Hrad by měl být odrazem doby a v historii jím skutečně byl. Obsahuje všechny architektonické slohy. Sice byl dlouho nedobytnou pevností – po dobu tisíce let byl hradištěm uzavřeným do hradeb, což tehdy změnil Masaryk a jeho realizace Plečnikových úprav, které Hrad otevřely jako symbol demokracie. A později k tomu přispěl tým pod vedením profesora Miroslava Masáka (spoluzakladatel libereckého ateliéru Sial, spoluautor obchodního domu Máj na Národní třídě v Praze pozn. red.) za vlády Václava Havla. Ve svém projektu jsem chtěla navázat právě na tyto počátky a opět se pokusit o reflexi současného dění. Ne o pouhé regresivní zavírání Hradu.

Co podle vás v současnosti tomuto symbolu české státnosti chybí?
Při srovnání se státnickými sídly ostatních zemí jsem si začala klást otázku, nakolik je nutné, aby prezident parlamentní republiky v 21.století sídlil dále na hradě. Posléze jsem dospěla k závěru, že kontinuita České republiky je významná a že prezident má na Pražském hradě nesporně své místo. To, co mi ale nesedí, jsou jeho obrovské pravomoci v rámci celého areálu. Takže hlavním poselstvím mého projektu je snaha o to, aby se z Pražského hradu jakožto symbolu jedné osoby stal Pražský hrad, který je symbolem nás všech.

A jak jste k tomu přistoupila ve svém projektu?
Definice Pražského hradu by se podle mého měla změnit. Nemělo by jít o hradiště, ale o „městiště“. Odtud tedy také název mojí diplomky – Redefinice Pražského hradu. Řešením pro mě jednoznačně bylo přivést do areálu pluralitu možností, občanskou vybavenost pro různorodé vrstvy návštěvníků a větší otevřenost veřejných prostor. Ruku v ruce s tím ale jde i jasné vymezení několika budov, které by obýval výhradně prezident a které by měl ve vlastním režimu bez dopadu na celý hradní komplex.

Jedním z hlavních problémů je podle vás i turismus. Jak ho tedy navrhujete řešit v areálu Pražského hradu, který je jednou z hlavních turistických atrakcí v Praze?
Zygmunt Bauman (polsko-britský sociolog, pozn. red.) hovořil o tom, že každý z nás je v podstatě turistou, protože i my zažíváme dovolenou nebo prázdniny. Chceme proto, aby svět sloužil našim sběratelským cestovatelským potřebám. Nicméně ve městě, které identifikujeme jako domov, toužíme turisty nebýt, nechceme stát fronty. Právě v reakci na Baumana jsem si vytvořila novou typologii pro obyvatele města – neturisty, kteří chápou Pražský hrad jako symbol naší vlasti. V projektu jsem proto do areálu přidala novou vrstvu cílenou pravě na místní – jde o různé zkratky, cestičky, branky propojující Hrad s okolními ulicemi, a navrhla jsem rovněž otevření nových částí zahrad.

Podařilo se vám areál detailně prozkoumat? A co konkrétně jste zjistila?
Nebylo to snadné, protože řada objektů je nepřístupná. Školu mám ale nedaleko odsud, a tak se mi podařilo pobývat v blízkosti Hradu. Prozkoumávala jsem ho tedy především každodenními návštěvami. Hodně času jsem strávila v archivu, v knihách, během rozhovorů s mnoha pamětníky a přerýsovala jsem i staré plány. Možná tedy, že víc než terorismu bychom se měli bát, že se z Pražského hradu stane skanzen.

Jak konkrétně jste Hrad „otevřela“?
Na hranicích, které vymezují hradní areál, jsem našla 47 míst (jde například o vstupy z malostranských zahrad, branky z bočních ulic nebo plochy hospodářských zahrad v severní části), které stačí otevřít fyzicky a areál tam propojit ze všech světových stran se strukturou města. Dále jsem do areálu vstoupila třemi novými zásahy. Vytvořila jsem malou uličku, která spojuje Prašný most s Vikářskou ulicí. Spojila jsem Královskou zahradu a Jiřské náměstí lávkou v koruně stromu a posílila vstup do Opyše. Tyto tři malé zásahy považuji za akupunkturní body, které by mohly zpříjemnit pohyb pěších, závislých na městských spojnicích, na výškových rozdílech, na propustnosti a čitelnosti prostředí.

Zmiňovala jste ony dřevěné konstrukce sloužící jako zázemí vojákům a policistům, kteří mají za úkol hlídat bezpečnost. Přeci jen jde o místo, které zahraniční návštěvnicí uvidí jako první. Nedalo by se to vyřešit nějakým estetičtějším způsobem?
Vážnost samotného aktu příchodu byl v minulosti vyjádřen architektonickou hmotou – bránou nebo přístupovým mostem. Podle mého se hodnota, kterou by byl důstojný příchod do areálu Pražského hradu, nijak nevylučuje s demokratickými hodnotami ani s bezpečnostními potřebami. Věřím, že zázemí kontrol může vypadat jinak.

Zmiňovala jste i nové funkce, které by podle vás sídlo hlavy demokratického státu v 21. století mělo plnit. Jaké jste měla na mysli?
Snažila jsme se rozvinout myšlenku královského dvora a redefinovat ji na dvůr demokratický. Královský dvůr byl v minulosti klíčovým centrem kultury a inspirujícím hybatelem společnosti. Navrhuji ho proto protknout funkcemi, které reprezentují občanskou společnost, a tak z něj vytvořit dvůr demokratický, obývaný, používaný. Takový, který bude nedílnou součástí města.

Jak by tedy měl vypadat?
Představuji si medvědy pro děti, lavičky pro zamilované, koncerty základních uměleckých škol, knihovny, ale i demonstrace, orosený půllitr piva ve Vikárce, cyklochodník nebo procházku v korunách stromů. Hrad v 21.století by měl být odrazem struktury společnosti a měl by být symbolem toho, že patří každému občanovi České republiky, který na něj – ač jen metaforicky – má právo. Z areálu jedné osoby by se zkrátka měl stát areálem každého z nás.
Petra Jansová
(Zdroj: magazin.aktualne.cz, 23.11. 2017)

Den v triku