ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Hana Kofránková: Jsem pyšná, že patřím k neviditelným 

08. 01. 2018, rubrika: Aktuality
 

„Tlustý hubeného nenamluví,“ tvrdí znalkyně lidských hlasů, známá především jako rozhlasová režisérka. Prožila 40 let v Českém rozhlase a z řeči herců i běžných smrtelníků dokáže poznat skoro všechno, včetně psychického rozpoložení a chorob. Kdysi uvažovala o dráze herečky, ale mít „neviditelnou“ profesi ji baví mnohem víc. Však také pracovala s našimi největšími bardy na inscenacích, které patří k perlám v oboru. Přestože Hana Kofránková nepeče švestkový koláč jako maminka, nakazila svým nadšením pro rozhlas už i vnoučata.

Potkaly jsme se na jednom z jejích pravidelných večerů v pražském Divadle na prádle, kde seznamuje veřejnost s překlady nejzajímavějších literárních skvostů. Tentokrát s novelou autorky z Tatarstánu Guzel Jachiny: Zulejka otvírá oči. Paní režisérka zazvoní lžičkou o sklenku vína a hřejivě teplým hlasem čte v klidném rytmu ukázky. Zkušeně, s dramatickými pauzami. Nikdo ani nešpitne.

Máte naposloucháno bezpočet hlasů – jak byste charakterizovala ten svůj?
Vždycky jsem měla hluboký hlas, jasný alt, někdo dokonce říkal kontraalt. Časem jsem ovšem pochopila, že pochvaly typu Ty máš krásný hlas jsou zrádné. Bývá to často danajský dar. Pokud herci nemají soudnost, začnou se příliš poslouchat – a sdělení, význam, jde do háje. Může to přijít i na chytré lidi. Jako spalničky. Já na to mám starší sestru. Když jsem si jako dítě zkoušela nějakou básničku, prošla kolem mne a jen tak přes rameno hodila: Neposlouchej se! Tehdy jsem se strašně vztekala, ale měla stokrát pravdu, často si na ni vzpomenu.

A já si vzpomenu na nudu pradávné Nedělní chvilky poezie…
Alfréd Strejček, který v ní většinou vystupoval, je moc fajn člověk, inteligentní, ale je fakt, že mu to často taky ulítlo, poslouchal se. Naopak třeba Radim Vašinka jednou recitoval Mikuláškovu báseň Maminka tak pravdivě, že řemeslník, který byl zrovna u nás, přestal pracovat a fascinovaně zíral na obrazovku. Na konci obdivně pronesl: Přesné!

Váš hlas je velmi uklidňující, dokážete se někdy rozčílit a pořádně zakřičet?
No jéje! Ječák to zrovna není, ovšem když se hodně namíchnu, zazní to celou budovou. Jednou jsem zařvala na svoji milovanou vnučku, s níž si jinak velmi rozumím, byla ještě malá, asi tříletá, a strašně mě vytáčela. Událo se to na velké rekreační chatě PEN klubu na Budislavi – a ze všech pater se hned přibíhali ptát, co se stalo. Viktorka se chudinka třepala hrůzou…

Podle čeho vybíráte herce pro rozhlas? Zaujal mě názor, že tlustý hubeného nenamluví.
Něco na tom určitě je, tloušťka je totiž v hlase slyšet. Stalo se párkrát, že jsem v činohře zapomněla natočit dechy a dotáčela je sama. Zjistila jsem, že jsem schopná dýchat jen jako Jitka Smutná, s níž jsem zhruba stejné váhové kategorie. Vsedě už se vůbec nenadechnu, jak bych potřebovala, takže při čtení u mikrofonu raději stojím.

Platí to samozřejmě i v dabingu – dabéři jsou většinou podobní hercům, které mluví. Divák si je často vybaví, a pokud vzhled nesouhlasí, může nastat problém. Máme zažité některé spoje, třeba Belmondo – Tříska a Krampol, Adamovská – Streepová. Ovšem třeba Věrka Galatíková nebyla konstitucí vůbec podobná Annie Girardotové, a přesto si k ní nedovedu představit jinou dabérku.

Co ještě lze poznat z lidského hlasu?
Skoro všechno. Zejména zdravotní stav. Točila jsem asi týden před smrtí s panem Pleskotem a byla jsem v šoku, co se děje, jak nepevný ten hlas je. Pozná se i nálada, psychické rozpoložení.

Diderot řekl, že hercovy slzy tečou z mozku. Nevěřím tomu, že když někomu zemře matka a večer hraje obdobnou situaci, podá úžasný výkon. Nejhroznější je, když obsadíte čerstvě zamilovanou dvojici do milostného páru. Buď hrozně přehrávají, nebo jsou úsporní, protože mají pocit, že na sebe příliš prozrazují. Nikdy to nevychází, zrovna jako v opačném případě: jednou jsem obsadila rozvádějící se pár do hádky a oba se báli do toho pořádně dupnout. Život je zkrátka něco trochu jiného.

Takže musíte vést v patrnosti všechny křehké vztahy!
Přesto se mi podařilo pozvat do hry Mohla to být hvězdná chvíle (o setkání muzikantů Bacha a Händela) dva herce, kteří se rozhádali – pány Hrušínského a Kemra. Bylo to, jako většinou, kvůli prkotině… Přitom jejich celoživotní přátelství bylo tak důležité! Když jsem je požádala o účast, oba se proto nejdřív zajímali, zda roli přijal ten druhý, že to vezmou jen v tom případě. Kemr Bacha velmi obdivoval a rozuměl mu, což převážilo. Hra nakonec dopadla překvapivě dobře, jsou v ní pasáže, kde si ti dva připíjejí na své nepřátelství. Ovšem nemluvili spolu dál, až do smrti.

Existuje u hlasů něco jako módnost, mění se s dobou?
Určitě, dnes vítězí chrapláky, hlavně u žen jsou velmi žádané a sexy. Ale i u mužů, podívejte se na seriál Doktor House a dabéra Martina Stránského! Jsou si s Hughem Lauriem i podobní.

Celkově se hlasový projev mění, stačí podívat se na staré filmy. Hugo Haas by mohl mluvit i dnes, zato ženské byly nesnesitelné přehrávačky a pištilky, nechápu, kde měly ten hlas posazený! Ovšem na druhou stranu byla hezčí čeština, stává se, že herci není vůbec rozumět. Učím na DAMU umělecký přednes, takže jsem na to zvlášť citlivá. Vrcholem je promítání titulků u českého představení – nejdřív jsem se tomu smála, pak jsem ještě ráda četla.

Mění se samozřejmě i tempo, žijeme rychleji. Vždycky se mi líbila pomalost, vyprávěcí gesto, ale tuhle jsem slyšela svoji starou hru a divila se, jak je pomalá. Hned bych ji přestříhala. Člověk v sobě má už jakýsi uspěchaný nerv, což je škoda.

Práce režiséra není tak jednoduchá, jak vypadá: nestačí dát herci text a navést ho, jak rychle má číst…
To je právě největší omyl. Leckdo má dojem, že režírovat může každý, herci přece umějí číst, tak ušetříme! Ovšem solidní umělec vám řekne, že to není pravda. Takový Josef Somr je schopný odejít ze studia, kde mu tvrdí: Vy jste dobrý, režiséra nepotřebujete. Jde o podceňování profese. Práci s herci pokládám za naprostý základ – probrat se s ním až k jádru pudla, vyložit smysl figury, to bývá velmi dobrodružné.

Dalším podstatným prvkem dramatizace je cit pro rytmus. Osobně mám s rytmem trochu potíž, proto si dělám nákresy na čtverečkovaný papír: vyznačuju si střídání rychlých a pomalých scén. To je moje „kuchyňská pravda“.

Jste pověstná i oblibou pauz, používáním ticha.
Dramatická pauza je můj oblíbený výrazový prostředek. Když točím tzv. rovnou četbu (čte jeden člověk), zvukař se na každém odstavci zastaví a ptá se: Nechtěla jsi delší pauzu? Odpovídám: Vždyť víš, že ano. Ticho ale musí být naplněné, ne pouze technické.

Měla jsem kolegu Josefa Melče, vynikajícího režiséra, který byl mistrem pauz a rozeznával jich sedm druhů. Když točil Jeruzalémskou bibli, přestřihával ji a vlepoval nebo krátil pauzy, byl to pro něj základní tvarový prostředek. Říkal, že je nutné myslet na to, co je v podtextu. Osobně jsem měla asi nejdelší odmlky při dialogu pánů Rösnera a Lukavského v Dykově hře Posel. Napětí se hromadí – a pak najednou vyšplíchne.

Jednu dobu se zdálo, že rozhlas a mluvené slovo samotné skomírají vedle nových médií – televize atd. Čím si vysvětlujete současný boom audioknih?
Matení rozhlasové hry, což je náročný dramatický žánr, s audioknihou, což je „jen“ četba, mě trošku znepokojuje. Nicméně obliba audioknih možná vrací posluchače víc i k rádiu. Lidé jsou líní sami číst a pustit si něco zajímavého při vaření nebo jízdě autem se stává samozřejmostí. Ovšem sama bych nemohla poslouchat při řízení detektivku, třeba geniální nahrávku Let do nebezpečí. Určitě bych nabourala! Teď se chystám na Spalovače mrtvol namluveného skvěle Lukášem Hlavicou. Ale úplně v klidu, doma.

Mluvené slovo má obrovskou sílu, oslovení jde přes uši rovnou do duše, zatímco oči se dají oblafnout. Na rozdíl od vizuálních vjemů rozvíjí aktivní poslech fantazii – už malé dítě si může představit princeznu nebo draka po svém.

Jak vybíráte hry nebo knihy, které budete režírovat?
Nejvíc miluju rozhlasovou četbu na pokračování. U divadelních her někdy váhám, zda není zbytečné věc určenou pro jeviště převádět do rádia. Ale neplatí to vždycky. Mám zálibu ve starých hrách, jako diplomku jsem kdysi připravila historickou tragédii J. J. Kollára Magelóna. Pro rozhlas i pro divadlo. Byl by to v rámci cizineckého ruchu úžasný muzikál z renesanční Prahy. Nechybějí tam velké monology jako stvořené pro zpěv, dvě hrdinky, milostná zápletka, vypravěčem je alchymista – ztělesněné zlo. Ten je tu pořád a komplikuje nám život…

Pracovala jste s celou plejádou našich nejlepších herců. V současnosti patří mezi vaše oblíbence Bára Hrzánová a Jiří Lábus, o nichž tvrdíte, že jsou hlasoví klauni. Co to znamená?
Neuvěřitelnou schopnost střídat hlasy. S Baruškou jsme si výborně sedly, máme podobný pohled na svět a baví nás stejné fígle v textu, ale občas ji musím krotit, aby ubrala. Oslňuje tím, že přijde a vysekne deset figur – pro každou má vymyšlenou jinou polohu. V tom se přímo vyžívá.

Když jsme spolu točily čtyřdeskový komplet Karlík a továrna na čokoládu, přišla do studia s rozkresleným tahákem: pět dětí, každé mělo rodiče, hlavní hrdina dvě babičky i dědečky. Spárovala si všechny s různými hereckými typy…

Vy sama jste namluvila Babičku Boženy Němcové, to musela být taky fuška!
Původně šlo o četbu pro rozhlas, kterou posléze vydali na CD – a měla obrovský úspěch. Dostala jsem za ni cenu „Neviditelná herečka“. Stávalo se pak, že mě na ulici zastavovaly starší ženy a dělaly mi křížek na čelo – za Babičku. Já ji vždycky milovala a nemusela se do ní nutit. Maminka mi ji četla tolikrát, že začala vynechávat – a já se zlobila: Ne, ne, teď je tam přece: …křičel Vilím a poškubával za barevné klůcky na rohožové mošínce! Maminka vzdychla, že přece ani nevím, co to je. A já velmi sofistikovaně odpověděla: Nevím, ale je to krásné.

Jaká je vaše první vzpomínka na rádio?
V dětství jsem milovala sobotní hry pro mládež. Tehdy se ještě chodilo dopoledne do školy, pak maminka upekla švestkový koláč s drobenkou (tenké těsto a hodně švestek) a já se uvelebila u rádia. Nejvíc jsem hltala Jiřinu Jiráskovou, která obdivuhodně namlouvala i klučičí hlasy, ty všechny Tomy Sawyery… Byla pro mě ten nejsympatičtější kluk, skoro jsem se do ní zamilovala. Skvělé byly taky verneovky, až strašidelné, tam hrály zvuky obrovskou roli!

Poslechem rádia jsem nakazila i vnučky, nejstarší umí Vinnetoua dokonce s hudebními předěly! Já se maminčiným pečením nenakazila, povinnosti babičky se snažím naplnit pouze na Vánoce pečením vanilkových rohlíčků.

Kolik vnuček máte?
Jedna dcera žije s námi ve vile, má dvě své a jednu vyvdanou holčičku. Druhá bydlí ve Štěrboholech, což je pro mě dost z ruky. Takže osmiletou Viktorku, pětiletou Františku a Matildu. Až nakonec se narodil kluk Adámek, kterého jdu právě hlídat. Je mu rok a půl a na rozdíl od děvčat, která od narození nezavřela pusu, je mlčenlivý. Ale já ho rozkecám! Pod stromeček dostal papouška, který opakuje, co do něj namluvíte.

Vy jste určitě byla taky povídavá, že?
Ano, byla jsem natolik postižená mluvením, že mi ve školce zalepovali pusu náplastí.

Zmíněná sestra zbožňovala literaturu a se slovy Když furt mele, tak ať to jsou aspoň básničky mě přivedla k recitaci. Roku 1962 jsem vyhrála s básní Vajíčko od Aškenazyho Wolkerův Prostějov. Brzo jsem tam už jezdila do poroty… Sestra porodila čtyři dcery a byla redaktorkou v Komeniu, ale vzala si za muže mluvčího Charty Ladislava Hejdánka a odevšad ji vyhodili. Má úplně stejný hlas jako já a dcery Bára a Veronika taky – v telefonu si nás pletou.

Nechtěla jste být herečka?
Začínala jsem tak, ale to bylo spíš z leknutí. V šestnácti jsem se točila kolem divadélka Rádio a jeho šéf mě poslal do rozhlasu na konkurz. Čekal tam celý průvod hereček a na dotaz, co se po nás chce, mi řekly: Jak mluvíš, jestli umíš číst z papíru. Já si to přeložila tak, že záleží na rychlosti. A protože jsem uměla Villonovu baladu O zobáčku Pařížanek v čase pod minutu, vypálila jsem ji. To komisi nadchlo – a ač chtěli naivku a já mluvila basem, dostala jsem roli v seriálu Petr a Lucie. Později jsme to s Míšou Pavlatou hráli i na jevišti Divadla v Nuslích.

Ale měla jsem problém s pohybem a začínala tušit, že herečka ze mě asi nebude. I když jsem se objevila i ve filmu Všechno nebo nic – jako milenka Vládi Kratiny. Měla jsem být cosi ve stylu Annie Girardotové, obarvili mi vlasy… Dělali zkrátka vše, abych se cítila co nejhůř.

Vystudovala jste češtinu, estetiku a dramaturgii, zakládala jste divadlo Viola…
Nejdřív mě vyrazili ze zkoušek na DAMU, mimo jiné proto, že opravdu neumím ani kotoul. Naštěstí jsem svoji parketu našla v rozhlase, tam je mi dobře. Úplně první věc byla vánoční báseň od Jarmily Otradovicové, recitovala paní Andresíková, a k tomu jsem dotočila muziku Štěpána Žilky. Strašně jsem se přitom zapotila, zdálo se mi, že se nedá všechno stihnout.

Co jste chystala na Vánoce v dalších letech?
Vánoční program vždycky byl a je specifický. Zažila jsem ještě dobu, kdy nám stanovili počet Ježíšků – kolikrát smíme to jméno vyslovit, aby nebyl pořad nábožensky zaměřený. Jenže jak udělat Vánoce bez náboženství?

Já měla celkem kliku – mezi redaktory byli moji kamarádi, kteří věděli, že nesnáším politické autory, takže pokud to šlo, dávali je jiným. Vzpomínám na příšerný protižidovský pamflet V zemi zaslíbené – s hodnými Araby a zlými Židy. Za jeho odmítnutí jsem pak dlouho seděla „u ledu“, u pětiminutovek poezie. K hezkým hrám jsem se dostala až později díky kamarádce Daniele Fischerové.

Přímo na Vánoce jsem pak dělala třeba Borbélyho maďarské jesličkové drama nebo Lešanské jesličky s Ornestem, Kolářovou a Hrušínským – to by se klidně mohlo zopakovat. Letos se ale místo přípravy vánoční hry chystám do lázní, potřebuju napravit záda.

Co pro vás osobně vůbec znamenají Vánoce?
Nic příliš idylického. Roku 1981 mi na Štěpána odešla maminka – a od té doby mě provází určitá nostalgie. Na pečení nejsem, a že bych se vyžívala v úklidu, to taky ne. Svátky se snažím chystat pěkné hlavně pro děti, už od léta nakupuju dárky o těch, které bych chtěla i já, říkám, že je nejdřív esteticky vybydlím, a pak teprve věnuju. Ráda zajdu na pár koncertů včetně Rybovky a s přáteli jezdíme na předvánoční výpravy, obvykle do Drážďan.

Přesněji těšíme se s mým mužem. Poznali jsme se kdysi v onom divadélku Rádio, ale na rozdíl ode mne je spíš technik. Cením si, že díky jeho obrovské toleranci vydržel náš vztah celý život. Protože se mnou je to náročné, jsem nepořádná a často něco marně hledám.

Už dvacet let taky uvádíte večery překladatelů, jak k tomu došlo?
Měla jsem kamarády překladatele a uvědomila si, že jde o velmi osamělou profesi. Ale když se občas potkali v jedné smíchovské hospodě a spustil překladatel z devíti jazyků Václav A. Černý, byla to přímo univerzita! Hospodu posléze zbořili, a protože mi ta setkání chyběla, začala jsem je dávat dohromady jinde. Stačilo piano, světla, stupínek.

Chytli jsme se v hospodě U Bubeníčků, odtud název Bubeníčci. Nabalili se studenti, vznikl časopis Plav, večery byly koncipované jednou jako severský, jindy africký, já sháněla literaturu… Na stý večer jsem nechala přivézt vojenskou várnici guláše a oslavili jsme, že končíme. A vidíte, za měsíc bude už dvoustý večer!

Párkrát jsme se stěhovali přes Mánes a Balbínku až na Prádlo. Chodí mezi nás spřízněné profese včetně muzikantů, ozdobou bývala zpěvačka Jitka Vrbová nebo Rudolf Pellar. Milým hostem je stále Josef Somr…

V létě chodíme na výlety zakončené v restauraci, kde naslouchá poezii i pan vrchní. A na Mikuláše nadělujeme publiku dárky. Letos byl takovým dárkem večer s Bárou Hrzánovou a její oblíbenou knížkou Pane Bůh, tady Anna. Pro mne je největší dárek právě tohle dávání lidí dohromady.

Stíháte nějaké koníčky z jiných sfér?
Dřív jsem ráda cestovala na historicky zajímavá místa, teď přemýšlím o návštěvě neteře v Paříži. Řadu koníčků jsem už opustila, například jsem hrála závodně šachy. Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím: ve škole potřebovali do družstva jedno děvče do počtu, a protože jsem od babičky tušila, jak se tahá ­ figurkami, přihlásila jsem se. Koupila jsem tenkou učebnici šachu a na straně sedm jsem našla tzv. šustrmat. A ten jsem úspěšně používala, takže naše škola vyhrála. Stala jsem se jako jediná dívka kapitánkou, fotili mě do časopisů, vítala jsem v Praze dokonce mistra světa, přitom jsem nic jiného neuměla. Aby nebyl průšvih, musela jsem se zbytek rychle doučit. Dnes učím šachy Viktorku.

Co kromě toho pokládáte za svůj největší úspěch?
Jsem pyšná, že patřím k „neviditelným“. Myslím, že se mi některé hry povedly, třeba Heda Gabler, tu miluju, dostala jsem za ni i rozhlasové ocenění Prix Bohemia. Ibsenovské inscenace mi vůbec šly.

Mám ráda i humor a současnější tvorbu, třeba jsem režírovala audioverzi Aškenázyho Dětských etud se Zdeňkem Svěrákem. Upřímně řečeno, na dvacet let Bubeníčků jsem taky pyšná, protože jsem je dělala doslova na koleně. A v soukromí? Mám chytré dcery a zdá se, že i vnučky. A pokud splním své novoroční předsevzetí zhubnout, bude to úspěch úplně největší.
Klára Říhová
(Zdroj: novinky.cz, 2.1. 2018)

Den v triku