ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Ve cvičkách na maratón. Příběh Bobbi Gibbové, která ženám vybojovala cestu k vytrvalostním sportům 

05. 04. 2018, rubrika: Aktuality
 

Ženy se dnes účastní mnoha vytrvalostních závodů po celém světě a v některých dokonce již svými výsledky dokázaly předstihnout muže. Pět žen například v roce 2016 vyhrálo ultra maratóny pořádané ve Spojených státech. Ve stejném roce cyklistka Lael Wilcoxová ujela 4300 mil za neuvěřitelných 18 dní a 10 minut a o dvě hodiny tak předstihla prvního muže. Ženy ovšem neměly přístup k závodění ve vytrvalostních sportech vždy. Na začátku příběhů mnoha sportovkyň stála v roce 1966 dívka jménem Bobbi Gibbová.

V únoru 1966 přišel třiadvacetileté Američance dopis od organizátorů slavného Bostonského maratonu. Čekala, že potvrzují její účast a posílají jí startovní číslo. Místo toho obdržela diskvalifikaci, ve které stálo, že „ženy nejsou fyziognomicky uzpůsobené, aby běhaly maratón“.

Americká atletická unie v tehdejší době zakazovala ženám soutěžit na delší vzdálenosti, než byla míle a půl, a organizátoři odmítali převzít za Gibbovou zodpovědnost. Mladá sportovkyně ale odmítla přijmout „ne“ jako odpověď a o dva měsíce později stála v mikině s kapucí a bermudách svého bratra na startu.

Její identitu diváci brzo odhalili a začali skandovat: „To je ono, holka!“ Závod Bobbi uběhla za tři hodiny, dvacet jedna minut a čtyřicet sekund před dvěma třetinami všech zúčastněných mužů. V dalším roce maratón běžely už dvě ženy. V roce 1972 atletická asociace zrušila pravidlo jedné a půl míle a o čtyři roky později už v Bostonu dokončilo závod 78 žen. Dnes jich každoročně běhá na třináct tisíc.

Maratónec samouk ve cvičkách
Na počátku přitom stálo zaryté přesvědčení jedné dívky. Do vytrvalostního běhu se zamilovala v roce 1964, když ji napadlo, že běžci maratónu vnímají svět stejnýma očima jako ona. Cítili, že jejich existenci na planetě Zemi určuje kombinace důstojnosti, síly a vytrvalosti, kterou nalézají v běhání.

Gibbová tak ve svých dvaceti letech začala bez jakéhokoliv vedení tvrdě trénovat. S minivanem objela celé Spojené státy, a kdekoliv zastavila, uběhla čtyřicet mil. Ve Skalnatých horách přitom běhala jen v obyčejných cvičkách – jediných dámských sportovních botách, které se daly v té době ve Státech pořídit.

Naplnění života
Závodit v Bostonu i přes odmítnutí organizátorů se rozhodla, aby bojovala proti předsudkům. Chtěla dokázat, že místo pro ženy není jen doma u plotny. Pamatovala si, jak zahořklé se stávaly kamarádky její matky, když si uvědomily, jak málo naplňující jejich nudný život je. Často končily s lahví v ruce.

Aby se zúčastnila svého prvního Bostonského maratónu, jela Bobbi Gibbová autobusem ze San Diega čtyři dny. Večer před závodem se u své rodiny v Massachusetts nacpala pečeným hovězím a jablečným koláčem. Po dokončení maratónu se novinářům přiznala, že jí během běhu ukrutně bolelo břicho. Vtipná historka tak rámuje výjimečný příběh jedné ženské urputnosti, která na celém světě každý den vyhrává nespočetné množství malých bitev. Tato byla ale ve svých důsledcích velká.
Johana Kudrnová
(Zdroj: reflex.cz, 27.3. 2018)

Den v triku