ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Z televize ji v srpnu 1968 vyvedli vojáci, pracovala i jako uklízečka. Kamila Moučková slaví 90 let 

09. 04. 2018, rubrika: Aktuality
 

Kamila Moučková se narodila v Jihlavě. Působila zde v Horáckém divadle, kde se seznámila se svým prvním manželem, hercem Milošem Willigem. V roce 1948 odchází do Prahy, kde se postupně vypracuje na hlasatelku v Československém rozhlase a roku 1956 také hlasatelku v Československé televizi. V roce 1996 vydala první životopisnou knihu s názvem Říkali jí lvice, na druhém pokračování Nejsem žádná lvice se pak autorsky podílela Petra Braunová.

Během normalizace byla v hledáčku Státní bezpečnosti a kvůli své protirežimní angažovanosti nemohla najít odpovídající práci. Vyzkoušela si tak pozici kantýnské v hereckém klubu Komorního divadla, uklízečky, lepení igelitových pytlíků pro družstvo invalidů a byla i prodavačkou.

V srpnu 1968 jako hlasatelka tehdejší Československé televize oznámila počátek sovětské okupace. Během normalizace pracovala někdejší herečka jako uklízečka, prodavačka či servírka. Byla jednou ze signatářek Charty 77 a do České televize se mohla vrátit až po sametové revoluci. Hned zkraje devadesátých let tam moderovala pořad Objektiv. Později spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa. V neděli slaví Kamila Moučková devadesát let a i přes toto úctyhodné jubileum se nebojí veřejně vyjadřovat k současné politické situaci.

Jihlavská rodačka to neměla jednoduché už od dětství. Dcera novináře a politika Viléma Nového vyrůstala během války s babičkou. „Já jsem vlastně vyrůstala od narození u svých prarodičů z matčiny strany, kteří mě vychovávali až do mých šesti let. Babičce jsem dokonce říkala ‚mami‘ a matce ‚maminko‘. Vyrůstala jsem u prarodičů obklopena jejich láskou, protože rodiče byli pořád někde v háji,“ svěřila se v roce 2016 ve vyprávění pro Paměť národa.

Otec, zakládající člen komunistické strany na Vysočině, emigroval do Anglie, matka skončila v koncentračním táboře v německém Ravensbrücku. Moučkovou, rozenou Novou, povolali jako dvanáctiletou dívku k několika výslechům na gestapo.

„Babička a děda měli o mě strach, báli se, že výslechy budou pokračovat, a protože měli v Polné kousek od Jihlavy domek, ukryli mě tam. V Jihlavě nacisti gymnázium zavřeli, ale v Polné jsem mohla pokračovat na měšťance. V Polné jsem žila jen s dědou, babička se sestrou zůstala v Jihlavě a často za námi dojížděla. Od maminky přišel občas dopis, od otce nepřicházely žádné zprávy.“

Na druhou svatbu otec nepřišel, setkali se až za pět let
Po válce se vrátila se zuboženou matkou do Jihlavy, ale už bez otce. Ten se během války dostal mezi politickou špičku KSČ a od rodiny odešel. Moučková vystudovala jihlavské gymnázium a působila jako herečka v Horáckém divadle, kde se seznámila se svým prvním manželem, hercem Milošem Willigem. Rok po svatbě se jim narodila dcera Kateřina.

Roku 1948 se odstěhovala s novou rodinou do Prahy, necelý rok na to se však její manželství s Willigem rozpadlo a v listopadu 1949 si vzala pozdějšího lékaře Josefa Moučku. Do jejich svatebního dne však zasáhlo otcovo zmizení. O tom, co se skutečně stalo, se dozvěděla až o rok později. Někdejší vysoce postavený funkcionář KSČ a šéfredaktor Rudého práva strávil ve vězení pět let.

I přes tragické rodinné události se Kamile Moučkové narodila v roce 1951 druhá dcera Bára. Ve stejném roce nastoupila jako hlasatelka Československého rozhlasu.

„Služba tehdejšímu režimu v rozhlase a televizi patří k té negativní stránce mého života. Na svou chabou obranu musím říct, že já jsem nějak politicky vůbec nepřemýšlela. Starala jsem se jen o tu profesní linii, aby to, co říkám, bylo srozumitelné, sdělitelné, aby to byl dobrý profesionální výkon. Se svojí tehdejší rolí se těžko vyrovnávám dodnes,“ uvedla pro projekt Paměť národa.

Slavná televizní hlasatelka měla u hlavy sovětský samopal
Od roku 1956 se pak stala členkou ansámblu Československé televize. V témže roce se jí narodil syn Ondřej. V roce 1957 se s prvním vysíláním nově vzniklých televizních novin stala hlasatelkou. Postupně se vypracovala na jednu z nejpopulárnějších československých tváří. Pracovní úspěchy se však neblaze podepsaly na druhém manželství a Moučková zůstala se třemi dětmi sama.

Politické uvolnění 60. let dělalo Moučkové radost, jejímu otci však ne. Kvůli rozdílným politickým názorům se pohádali a vídali se spíše zřídka. Na osudový srpen 1968 vzpomíná Moučková následovně: „Nad ránem 21. srpna v půl čtvrté nebo tak nějak zazvonil telefon. Byl to Jirka Dienstbier s Věrou Šťovíčkovou, která plakala: ‚Obsazují nás Rusové! Vstávej! Už přistávají na Ruzyni, přes hranice se valí tanky a transportéry, prostě armáda.‘ Zděšená jsem vylítla, vzbudila jsem rodinu, popadla jsem Ondřeje a odvezla ho k jeho tátovi.“ Následně odjela do televize, kde oznamovala nejnovější informace o situaci v Československu.

„Zpráv z ulic Prahy bylo stále více, přicházeli reportéři, redaktoři a všecko, co přinášeli, jsem četla a hned vysílala. Jak jsem byla zabraná do práce, nevšimla jsem si, kdy a jak tam přišli ti vojáci. Kameraman Jirka Průcha mi dal znamení, že za mnou stojí dva sovětští vojáčci a míří mi na záda. Jak jsem měla vztek, tak mě to vůbec neodradilo, neměla jsem strach. Nevím už přesně kdy, asi v půl desáté vypnuli Cukrák. Pořád jsem seděla v tom studiu, otřesená, když mě začali rýpat do žeber těmi samopaly, a tak jsem se zvedla, oni šli bezprostředně za mnou, ale nějak se mi podařilo utéct jim průchodem do Jungmannky,“ popsala pro Paměť národa.

Uklízečka, servírka i prodavačka
Ještě několik dní se účastnila ilegálního vysílání z hloubětínské Tesly. Naplno začala Československá televize vysílat v prvních zářijových dnech, Moučková později přešla do dabingového studia, kde zůstala až do roku 1970.

Po Palachově upálení jezdila spolu s kolegy po fakultách a snažila se přesvědčit možné Palachovy následovníky, aby se o sebevraždu nesnažili. Právě kvůli Palachově činu se znovu pohádala s otcem, se kterým se pak dlouhá léta nestýkala vůbec.

Během normalizace byla v hledáčku Státní bezpečnosti a kvůli své protirežimní angažovanosti nemohla najít odpovídající práci. Vyzkoušela si tak pozici kantýnské v hereckém klubu Komorního divadla, byla uklízečkou, lepila igelitové pytlíky pro družstvo invalidů a pracovala i jako prodavačka. Patřila mezi jedny z prvních, kdo podepsali Chartu 77, podílela se také na její distribuci.

Kariéra zasáhla její osobní život
Po listopadu 1989 pomáhala v Občanském fóru a částečně se vrátila také do Československé televize, kde do roku 1993 moderovala Objektiv. Začátkem 90. let ji opustil její třetí dlouholetý partner, herec a dabér Jiří Zahajský. Přesto ve svém pracovním životě nepolevila a vrhla se do práce v zastupitelstvu Prahy 1 či spolupráce s Rádiem Svobodná Evropa.

V roce 1996 vydala první životopisnou knihu s názvem Říkali jí lvice, na druhém pokračování Nejsem žádná lvice se pak autorky podílela Petra Braunová.

Za svou občanskou angažovanost získala v roce 2013 Cenu Arnošta Lustiga i medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury z rukou prezidenta Miloše Zemana. Je čestnou občankou Prahy a také členkou Síně slávy televizní ankety TýTý.

Moučková je stále aktivní a veřejně se vyjadřuje k současným politickým kauzám. „Podívejte se na to, co se děje. Rozpínavý Putin, ten blázen s přehazovačkou v USA a brexit. A to vůbec nechci mluvit o situaci u nás,“ řekla nedávno pro Seznam Zprávy. Kriticky se vyjadřuje také ke kauze Čapí hnízdo a Andreji Babišovi.
Magdaléna Daňková
(Zdroj: magazín.aktualne.cz, 8.4. 2018)

Den v triku