ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Daniela Pešková: Ve financích ženské zbraně nepoužívám 

16. 04. 2018, rubrika: Aktuality
 

Je nejvýše postavenou bankéřkou v republice. Sama mezi muži. Daniela Pešková, čtyřiačtyřicetiletá členka představenstva České spořitelny, vychovává tři děti, bojí se létat a ve filmu Bonnie & Clyde fandila lupičům.

„Necítím se jako bankéřka. Bankéř je pro mě muž v obleku, který rozhoduje o miliardách. Létají mu z pravé obrazovky do levé. Je to doména lidí, kteří pracují na finančních trzích, zabývají se velkými transakcemi nebo řídí bilanci banky. Já se starám o retailové, tedy drobné bankovnictví. Moje práce je více spojena se službami. Zodpovídám za produkty a služby pro individuální klienty, za celou pobočkovou síť, za call centra, za internetové a mobilní bankovnictví. Jsou to tisíce operací pro tisíce lidí,“ říká dáma v černém s bílou sádrou na pravé ruce. Uklouzla ve Špindlerově Mlýně na ledovaté cestě a naštípla si zápěstí.

„Doma se víc zapojují děti a manžel, který ale hned onemocněl chřipkou, takže jsem stejně zůstala nejzdravější člověk v rodině i teď. Hůř se mi ale řídí, nemůžu psát, protože to bolí, a ráno mi všechno trvá strašně dlouho. Můžu nosit jen oblečení, do kterého se vejde sádra. Do halenky nebo do saka to nejde,“ směje se pohledná blondýna.

Bonnie & Clyde & Daniela
Povídáme si v proskleném věžáku u metra Budějovická v Praze, kde sídlí ústředí České spořitelny. Z desátého patra je nádherný výhled na město. Tady člověk získá nadhled, i kdyby nechtěl. Daniela však myslí zůstává v „přízemí“ na pobočkách a připouští, že ve filmu Bonnie & Clyde přirozeně fandila lupičům, kteří přepadávali banky. Ve spořce, jak říká, pracuje přes deset let a za tu dobu k přepadení na pobočce došlo několikrát.

„Uvědomila jsem si, jak velký je to pro zaměstnance na pobočce nápor. Učíme je, co mají v takových případech dělat, jak se mají chovat, jenže šedá je teorie, zelený strom života. Dokud to člověk nezažije, neví nic. Že by u nás přepadení byla běžná věc, to určitě ne, bezpečnostních opatření je hodně.“

Ženy se vracejí
Česká spořitelna má více než 500 poboček s pěti tisíci zaměstnanci, z toho je 70% žen. Daniela za nimi často jezdí a nechce prozradit, která nejvíc „zlobí“.

„Všichni jsou zlatí. To, že se pobočky každé ráno otevřou, mi někdy přijde jako malý zázrak. Pět tisíc lidí přijde do práce, všichni se starají o klienty, i když mají své problémy, není jim třeba dobře, pohádají se doma, ale přesto se snaží všem pomoci a poradit. Kromě nich máme zhruba 1500 žen na mateřské, s nimiž nepřerušujeme kontakt – necháváme jim služební mobil, připojení do firemní sítě, zveme je na mítinky. Mateřská dovolená přece není nemoc.“

A ženy jsou prý vděčné, většinou se po dvou letech vracejí. Zůstávají stále součástí kolektivu a rychleji se dostanou zpět do pracovního tempa. „I já jsem byla dlouho s dětmi doma, vím, jak těžký bývá návrat do práce,“ říká Daniela.

Otcovo přání
Jako malá chtěla být učitelkou na prvním stupni. Chodila do LŠU na sborový zpěv, duety a klavír. Projevila i pedagogický talent, když vstoupila mezi skauty a brzy sama vedla skautský oddíl. Učitelkou se nestala, ale ani chemikem, jak si představoval její otec Jiří Sinkule. Učil na pražské VŠCHT. Byl také programátor a spolu s kolegou a kamarádem Václavem Linkem vyvíjel ještě vlastní úspěšný výzkum, o který je zájem v zahraničí. Na škole jim pomáhala sálová operátorka Jitka, dělala asistentku a překládala. Brzy se stala i jeho ženou.

„Maminka tátu milovala, a když pak v roce 1997 zemřel na rakovinu, už do té školy nemohla vstoupit. Táta byl velký sportovec, vychovával mě trochu jako kluka k velké samostatnosti, byl přísný. Chtěl, abych se o sebe dovedla postarat a nebyla rozmazlený jedináček. Už v předškolním věku jsem nosila na krku koženou kapsičku s klíči. Vyrůstala jsem v Praze u Slavie. Vždycky jsem si s někým chtěla hrát, tak jsme se scházeli na ulici s kamarády z domu. Dnes se o své děti bojím, nepustila bych je.“

Svatba víc než kariéra
Především kvůli otci Daniela zkusila přijímačky na VŠCHT a také na VŠE, dostala se na obě školy.

„Vždycky bylo jasné, že půjdu na vysokou školu. Táta byl v naší rodině velká osobnost a o hodně věcech se u nás nediskutovalo. Byla jsem poslušná dcera, a tak jsem na základce ve třetí třídě přešla na jazykovku, pak následoval gympl a vysoká. Vybrala jsem si ekonomku, protože mi připadala jednodušší a prestižnější. Fakultu mezinárodních vztahů jsem zvolila kvůli jazykům, maturovala jsem z ruštiny a angličtiny a chtěla jsem se je dál učit. Nějaké představy o kariéře jsem neměla. To, že pracuji v bankovnictví a že jsem ve vysoké pozici, se mi prostě stalo. Nijak jsem o to neusilovala.“

Po vysoké škole plánovala, že odjede jako au pair do Skandinávie nebo do Británie a třeba tam zůstane i žít.

„Nikomu bych to ale tehdy nepřiznala. Rodiče mi řekli, abych se nejprve nechala tady zaměstnat, a když se mi v práci nebude líbit, můžu odjet do zahraničí. Vzali mě hned po škole v roce 1997 v GE Money Bank, kde jsem se seznámila se svým budoucím manželem Viktorem.“

Cestování s manželem
Pár let žila v Maďarsku, kam byl pracovně odvelen její muž. Ten pak na Slovensku založil vlastní úspěšnou firmu a před více než rokem se rozhodl vyměnit finančnictví za práci ve vedení developerské firmy. Daniela všude následovala svého manžela a postupně sbírala zkušenosti v různých bankách i v různých pozicích.

„Pak jsme se vrátili do Česka a já jsem v prosinci 2007 nastoupila do České spořitelny. Trochu se stydím, ale o spořitelně jsem tehdy moc nevěděla, neměla jsem názor. Ale znala jsem lidi, kteří dřív pracovali v GE a pak přešli do spořky, a oni mě oslovili. Takže jsem šla vlastně za kolegy a jejich energií.

Česká spořitelna vznikla před 190 lety a má neuvěřitelnou historii. Ve svých začátcích umožnila mnoha lidem, kteří do té doby neměli k bankovním službám absolutně žádný přístup, začít spořit, získat půjčku a bez nadsázky tak pomohla k prosperitě celé společnosti. Tím se snažíme řídit i dnes. Stále přetrvává povědomí, že jsme stará, zkostnatělá, byrokratická banka. Ale nováčci mi říkají, jak je překvapilo, jací lidé u nás pracují, na jak inovativních digitálních projektech děláme, jaká je tu energie. Rádi bychom ji dali najevo i navenek. Vím, že se předsudky mění těžce.“

V mužském světě
Už třetím rokem je Daniela Pešková v představenstvu České spořitelny. Pohledná blondýna v mužském světě financí. To není zrovna snadná pozice.

„To, že jsem žena a blondýna, je někdy výhoda, protože jsem jiná. Nechci tomu říkat ženské zbraně, ale být žena mi někdy pomáhá. Občas cítím, že mě kolegové nemusejí brát tak vážně, jako by brali muže. Bankovní svět se totiž jeví trochu jinak ze skleněné věže v Praze než v pobočkové síti. Takže nejčastější vyjasňování názorů nastává, když se vrátím z poboček s tím, že bychom něco měli změnit. Tehdy můžu na kolegy působit možná dramaticky a příliš emotivně, kdy si můžou říct: Nepřehání? No jo, to je Daniela, to je ženský pohled na věc! Ale z pohledu lidí na pobočkách to žádné přehánění není.“

Vůči ženám ve vedoucím postavení, nebo když se v práci výrazně uplatní, existuje hodně předsudků. Mužům sebevědomí a ambicióznost sluší, k ženám se to ale moc nehodí.

U mužů je sympatické, když jsou trochu arogantní, sebejistí a dávají najevo svou moc, u žen naše společnost tohle chování nezná, takže je to nepřirozené a hůř se to odpouští.

Kariéra, nebo rodina?
A proberme další klišé. Když žena pracuje ve vedoucí pozici a nemá rodinu, často padá do škatulky chladnokrevné kariéristky, která všechno obětovala. A když rodinu má, je zase krkavčí matka a chudáci děti, protože ji vůbec nevidí.

„Ano, naše kultura je zvyklá na mužské hrdiny – a může to být cholerik, despota, sukničkář – zažili jsme jich spoustu a zvykli jsme si na to. Pro ženy jsou tyhle pozice nové, až exotické a nevíme, jak se na to dívat.

Myslím si, že mužům trochu rozumím, jinak bych s nimi nemohla pracovat. Ale někdy mám opravdu pocit, že jsou z Marsu, zatímco já z Venuše. Narážím na jejich ego, i když já ho mám taky dost velké, takže se s menším či větším úspěchem krotíme navzájem. Někdy to jde mile, bezbolestně a úplně přirozeně, jindy to skřípe a stereotyp, že žena je panovačná a muž je vůdčí, zůstává.“

Domácí zrcadlo
Dvoukariérové manželství a do toho děti si Daniela neuměla představit. Ale stalo se. Manželé Peškovi vychovávají dokonce děti tři. Viktorii letos bude sedmnáct, Emě třináct a Mikulášovi osm let.

„Naše děti mi nastavují zrcadlo, jsou bezprostřední a asertivní. Je jim jedno, jestli jsem šéfka nebo mám stres z práce. Mohla bych být velitelkou celého vesmíru, ony mě tak neberou a hned mě srovnají. Říká se správně, že děti neposlouchají, co jim říkáte, ale vidí, co děláte.“

Viktorie chce podle Daniely už od deseti let být architektkou, takže studuje na matematickém gymnáziu, miluje deskriptivní geometrii, je velký talent a zároveň i hezky maluje. Ema je ve věku, kdy chce být každou chvíli něco jiného, teď prý zrovna herečkou. A Mikulášovi je to zatím jedno, hlavně aby to zahrnovalo řízení něčeho hlučného, třeba hasičského nebo popelářského vozu.

„Až jednou odejdou z domu, bude se nám po nich stýskat. Naštěstí s manželem máme spoustu plánů. V roce 2012, kdy měl být konec světa, jsme si z legrace sepsali seznam věcí, které bychom ještě chtěli zažít. Postupně z něj odškrtáváme, ale zároveň na něm další nápady přibývají. Třeba chceme znovu zažít olympiádu nebo běžet oficiální závod v nějakém evropském městě, naučit se golf a hlavně cestovat, i když se bojím létat.“

Banka se změnila
Vedle soukromých snů a přání Daniela spřádá i plány pracovní. Chtěla by, aby Česká spořitelna nebyla největší jenom v počtu klientů, ale stala se i jedničkou na trhu hypoték a v oblasti poradenství a mobilního bankovnictví.

„Věřím, že nás klienti ocení a budou nás mít radši, až poznají, co se u nás všechno změnilo. To bych si přála. Že ty roky, co tady o něco usilujeme, nebudou zbytečné. Nemyslím si, že tu zůstanu až do důchodu, to by nebylo správné ani pro mě, ani pro spořitelnu. Ale teď mám rozděláno tolik věcí, že nekoukám jinam.“

Životní rada úspěšné bankéřky zní: Ničeho nelitovat, jenom se z chyb poučit a jít dál.

Jsou Češi finančně gramotní? (podle Daniely Peškové)
„Myslím, že s tím máme trochu problém. Každou třetí rodinu překvapí, když se něco stane s autem nebo se rozbije pračka. Z konzultací s klienty vidíme, jak zoufale jsou mnozí z nich nezabezpečení, jak jejich rodinný rozpočet rozhodí nenadálý výdaj a zvýší riziko dluhové pasti. Snažíme se jim pomoci s jejich hospodařením. V tomhle cítíme zodpovědnost, protože máme na trhu největší podíl klientů.

Finanční negramotnost pramení už ze školství. Na základních školách se tomu nevěnuje žádná pozornost. Rodiče to své děti často neučí, vždyť tady je téměř milión lidí ohrožených exekucí. Začali jsme proto s projektem Abeceda peněz. Posíláme naše odborníky do základních škol a učíme děti hospodařit.

Celé třídě nejdříve půjčíme peníze, zhruba 200 Kč na žáka, a školáci mají za úkol vymyslet projekt, na kterém mohou vydělat. Někteří vyrábějí, jiní pečou. Další hrají divadlo nebo uspořádají jarmark. Učí se zacházet s penězi.

My se zprvu tváříme, že tu půjčku chceme vrátit, ale pak jim peníze, které na akcích utržili, samozřejmě necháme.

Abeceda peněz má za sebou první rok a více než 40 kurzů po celé republice. Máme obrovskou radost, že se ministerstvo školství letos v lednu na základě úspěchu Abecedy peněz rozhodlo tento náš projekt oficiálně akreditovat jako výukový program.“
Dana Kaplanová
(Zdroj: novinky.cz, 13.4. 2018)

Den v triku