ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Vrcholový sport ženy ničí. Měly by si sport užívat, ne hrát na výsledek, říká psychoterapeut 

03. 05. 2018, rubrika: Aktuality
 

PRAHA-Spousta lidí ji teď viní, že svůj příběh nafoukla. Že anorexie a bulimie jsou jen zveličeným marketingovým tahem pro lepší prodej její knihy, protože bez pořádného jídla by tak dlouho nemohla být mezi elitou.

Když si ale o problémech biatlonistky Gabriely Koukalové přečetl psychoterapeut Milan Studnička, věděl: „To je jak podle šablony. Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá. Je nádherné, když se ženy věnují pohybu, ale nesmí být u nich tlak na výsledek. Ony by si měly sport jen užívat.“

Přednášíte o výchově dětí. Jak tedy vychovat z dítěte úspěšného sportovce?
Záleží, jestli máte kluka, nebo holku. Pokud holku, nechtějte, aby byla vrcholová sportovkyně. Holčičce, která je vedená k výkonnosti, to vždycky ublíží. Znám spoustu vrcholových sportovkyň, a to nejen ty, které ke mně chodí na psychoterapii, a rozhodně to nejsou šťastné ženy. Ta dřina jim sebrala to nejkrásnější, co ženu dělá ženou – radost ze života, něhu, laskavost. Ženám strašně ubližuje soutěživost, zatímco chlapi jsou v ní jako ryba ve vodě. A sport je o soutěživosti.

Nejste genderově nekorektní?
Jsem. Ta nekorektnost znamená, že žena, která je zaměřená na výkon, nemá takovou radost ze života, protože je na výkonu závislá. Ten ji pronásleduje ve všech sférách a ona nikdy nemůže být spokojená jen sama se sebou. Proto říkám, aby se nehnaly do výkonů a výsledků. Ať dělají sport pro radost.

Na úvod překvapivé sdělení.
Jenže základní dívčí princip je spolupráce. Proto ve školkách nemají učitelky problém s holčičkami, ale s kluky. Ti mají v sobě rivalitu. Chtějí bojovat, soupeřit. Dvě holčičky jsou schopné stavět z lega jeden hrad. Kluci staví paralelně dva hrady, pak si je rozbijí a porvou se. A je to normální. Když sportují holčičky, musí si konkurovat, což je úplně proti jejich přirozenosti. Proto je pro trenéry daleko náročnější ukočírovat ženský kolektiv.

V čem?
Když trenér ocení jednoho chlapa před ostatními, tak tím, že v sobě mají rivalitu a chtějí ho porazit, se zvyšuje motivace celého týmu zlepšit se. Když pochválí jednu ženu na úkor ostatních, začnou ji spíše pomlouvat a závidět. Ženy jsou neuvěřitelně citlivé, když má jedna přednost před ostatními. Tím se může rozbít kolektiv. Ženy musí trenér pořád motivovat jako celek, mluvit k nim jako ke skupině. Proto když je trenér deset let u kluků, pak dostane ženský kolektiv a rozdíly nevnímá, může jim nevědomky přístupem silně ublížit. Chlapům v zápase řeknete: Pojďte, mákneme. U holek by měl říct: Užijte si ho, bavte se a podporujte se.

Až tak?
Jeden trenér softbalového týmu se mě ptal, jak má před play off namotivovat holky. Byl to divoch, který po nich často řval. Tak jsem mu řekl, ať každé koupí kytku a řekne jim, ať si to užijí. Fakt dal každé růži, poděkoval jim, že jsou šikovné, a slíbil, že nebude křičet. Jedna se rozbrečela, další byly dojaté a nechaly v zápase duši. A vyhrály. Ženy v sobě soutěživost nemají, a když se ji naučí, strašně jim to ubližuje. I chlap, když ve třiceti prohraje na mistrovství světa, se někdy rozbrečí. Ale nezacloumá to s jeho sebehodnocením. Se ženou to zacvičí, také proto jsou třeba v tenise labilnější. Mám jeden příklad.

Povídejte.
Kamarád má holčičku, která hraje tenis. A říká: Je divná, na prvním turnaji mi brečí, že jí to ta holka na druhé straně nehází na raketu. Ona si šla jen zapinkat a nechápe, proč ji ta druhá chce porazit. Malí kluci si vymyslí za den deset soutěží, je to v nich. Holky ne, ale my je vedeme k tomu, aby se porážely. To je přeci tak krásné, že ta holčička nechce vyhrávat, že si šla jen zapinkat. Brzy ale zjistí, že to tak nepůjde. A bude frustrovaná, v napětí.

Takže se ženami mají psychologové větší šichtu?
Do osmi let mají kluci až osminásobně vyšší výskyt duševních poruch. Jak v sobě mají rivalitu a ještě neuznávají ženu jako svou autoritu, dostávají hrozné rány. Maminky i učitelky po nich křičí, ať se neperou, ať nezlobí. Trápení holčiček naopak přichází až kolem dvanáctého roku, když jdou do puberty a jsou vedeny k výkonu. Najednou dospívají a nechce se jim dělat to, co se po nich chce. Během pár dní mají doma rodiče úplně jiného člověka, se kterým nikdo nehne. Proto tolik holek končí s koníčky a je na ně vyvíjen tlak. A na sportovkyně je tlak ještě větší, protože musí jedna porážet druhou, což je vyčerpává. Může tak přijít anorexie, bulimie, sebepoškozování a další formy odporu.

To se podobá příběhu Koukalové.
Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá. Není to jen anorexie, ale i strach z toho, za co si jich budou vážit, když nebudou dost dobré. Když selžou. A problémy s příjmem potravin? V moderní gymnastice trenérky dívky tlačí, aby nejedly, a dokonce ani tolik nepily. To je fakt týrání, protože na soustředění jim třeba zakazují večeřet, děvčata pojídají projímadla před vážením. To je něco šíleného.

Já měl pocit, že o těchto problémech se hodně mluví. Že dívky vědí, jaká hrozí rizika.
Problém je už v rodině. Maminka tím, jak se chová, mnohem víc ovlivní sebevědomí svého syna. Táta zase dcery. Když máma jenom křičí, tak se kluk v dospělosti bojí žen, protože je zlomený. Holku zase táta často žene do výkonu. Říká: Snaž se. Ty jsi přibrala. Měla by ses více učit. A ona trpí a narůstá jí celoživotní trápení. Rodiče, a především táta musí holčičku oslavovat každý den za to, že existuje. Ona musí cítit, že je milována. Pak si bude v dospělosti věřit, že je fajn ženská. Jenže ony jsou do dvanácti svědomité, pak přijde puberta, přestanou se učit, sportovat a od tátů i maminek dostávají rány. Rázem holky ztrácejí sebehodnotu, přichází anorexie a naprosto se ničí důvěra mezi rodiči a dětmi. Ke mně chodí jedna kulturistka, která chce jenom tátovi dokázat, že je dobrá. Říká: Mám tituly a stejně mě pořád kritizuje. Neuvědomujeme si, jak rodiče ovlivňují sebevědomí svých dětí. A do toho trenéři…

… kteří často suplují rodiče, že?
Ano, a mohou obrovsky zacvičit s psychikou. Když po nich křičí: jez méně, tak to holky strašně schytávají. Mám v terapii čtyři holky, které mají anorexii a bulimii. U všech to bylo o jedné větě: Podívej se na sebe, jak jsi přibrala. Tři to měly od tatínka, jedna od přítele. Jediná věta! A když holka věří trenérovi, může jí takovým výrokem obrovsky ublížit.

Zvláštní je, že trenéři někdy svěřenkyním zakazují vztahy.
Kdyby ta žena měla chlapa, tak si uvědomí: Proč já se tady honím, proč si neužívám to pěkné s mužem? Uvědomí si, že je v životě tolik krásných věcí a nemusí být vždy ta nejlepší. Ženy mají strach být nedokonalé. Jsou hnány do extrémů, že musí vypadat úžasně, být výkonné. Když bude žena ve sportu vedena k radosti, tak to bude dělat zodpovědně a bude schopna pěkných výkonů. Ale nesmí být vedena, že musí vyhrát, dřít. Pracoval jsem s jednou tenistkou. Jí to vůbec nebavilo, byla zamilovaná, neměla ráda dřinu. Ale byla si vědoma toho, že když se udrží do stovky, má jistotu prvního kola grandslamu a tím pádem i pěkného živobytí. Jenom kvůli tomu to dělala. Říkala, že vydrží pět let a pak s tím sekne.

Zase se to podobá příběhu biatlonistky Koukalové, ne?
Je důležité nebrat sport jako pupek světa. Je to přeci jen zábava. Nehaním sport, sám jsem byl na olympiádě, ale mnohem důležitější je sportovec sám. Aby z něj nevyrostla primadona, ale člověk s pokorou, úctou k ostatním. Když dělám semináře pro trenéry a mluvím o odlišných principech kluků a holek, rázem se chytají za hlavu a říkají: Tak proto to nefunguje. Klukům špatný trenér neublíží tolik jako holkám. Chlap má menší toleranci dělat nesmyslné věci. Jsou to větší salámisti. Ale žena to dělá poctivě, neumí si odpočinout. Pořád má tlak, co je špatně. Holky, když se vrhnou na vrcholový sport, neuvědomují si, jaká je to řehole.

Pomůže v dětském věku nehrát na výsledky?
Ano. Na výsledky bych hrál mnohem později. Říkám synovi: Všechny zápasy do 18 let jsou jen příprava, až pak přijde první mistrák. Je problém, když jsou děti oceňovány za výsledky a za to, když dají gól. Jdeme po výsledcích, přitom klíčové je v žákovských kategoriích se naučit poctivě připravovat. Měli bychom děti oceňovat za přístup, snahu, přátelství, podporu.

Trénoval jsem malé basketbalisty. V tomto věku je zbytečné se specializovat. Logicky jsme pak hráli a dostali 10:60. Rodiče mi nadávali, jestli jsem se nezbláznil, co tam s nimi vyvádím. Říkám: Podívejte se, jak krásně běhají, že umí kotoul, což ti druzí vůbec. Ono se to vrátí. Klukům to nevadilo, ale rodičům ano. Tlak na výsledky od nich byl enormní.

Zní to krásně, ale mám pocit, že rodiče sportovní kroužky mnohdy berou jako placenou službu. Dají na něj dítě a o víkendu chtějí vidět výsledek „investice“. Výhry potomků jsou pro ně důkazem, že platí za správný servis.

Povětšinou jsme mluvili o slabinách sportovkyň. V čem jsou naopak silnější?
Kluci v raném věku nejsou týmoví, i proto je hloupost je v dětském věku učit strategii. Nechte je tvořit, ať si hrají podle sebe. To holčičky jsou schopny daleko lépe a dříve plnit strategičtější věci. U kluků se taky málo hlídá šikana. Ti machři, co sílu dávají najevo slabším. Když říkám, že se nemá na děti křičet, tak to v tomto případě je musíte sprdnout, ať vnímají, že jsou jeden tým. Mohu ještě jednu radu pro dospívající muže?

Jakou?
Až si budou vybírat partnerku, ať si s ní hned na začátku zahrají společenskou hru. Pokud bude ta holka uvztekaná, uhádaná, tak dejte nohy na ramena a rychle pryč. V té ženě je soutěživost, což je šílenství. Je to známka, že uvnitř ji něco bolí, že má nízké sebehodnocení. Když se ale chechtá, i když prohrává, máte záruku, že se na tom vztahu dá hezky pracovat. Žena, která je se sebou v pohodě, si nic nepotřebuje dokazovat.
Robert Sára
(Zdroj: sport.lidovky.cz, 2.5. 2018)

Den v triku