ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Byl to můj osud – Napřeskáčku (II). Publikum se dočkalo po devatenácti letech pokračování pamětí Vlasty Chramostové 

11. 06. 2018, rubrika: Aktuality
 

Na druhou část svých pamětí nechala herečka Vlasta Chramostová čekat navnaděné (a po četbě první části až vášnivě zvědavé) publikum celých devatenáct let. Čekání se ale vyplatilo. Literárně vytříbené vzpomínky přesně zaznamenávají zásadní události, které provázely život paní Vlasty po Listopadu 1989, a lidi, kteří s nimi hýbali.

Přitom nesmírně čtivým jazykem, a s občasnými „vpády“ hereččina manžela, kameramana Stanislava Miloty. Přesně takhle to funguje i ve skutečnosti. Když máte štěstí a můžete nějakou tu chvíli strávit ve společnosti obou, Vlasta Chramostová vypráví a Stanislav Milota vtipně vpadává, glosuje, doplňuje… Do textu se tyhle vpády podařilo zakomponovat nenásilně, ba strhujícím způsobem. Kniha s názvem Byl to můj osud – Napřeskáčku (II) se čte jedním dechem. Navíc je doplněna bohatým doprovodným materiálem. I to Vlasta Chramostová v rozhovoru pro vltavskou Mozaiku (který se stylově uskutečnil na balkóně Národního divadla) pochválila. „V tuhle chvíli držím knihu a dívám se do ní vůbec poprvé – a jsem nadšená! Fotky, další doprovod, hezká úprava, prostě nádhera. Obrovsky se z toho raduju,“ pochvaluje si, a lakonicky dodává: „Ráda si ji přečtu!“

Za motto knihy si zvolila citát Stefana Zweiga Opravdu žije jen ten, kdo prožívá osud jako tajemství. „Život vůbec je tajemství. Často se ani nestačím, divit,“ vysvětluje herečka svoji mottovolbu.

Tady, v Národním divadle, jsem hrála do svých čtyřiaosmdesáti let. Byla jsem nadšená, vychutnávala jsem každou minutu představení… Za normalizace jsem totiž dlouho nehrála. Tedy – hrála jsem, ale doma. Jako spisovatelé píší do šuplíku, tak já jsem hrála v obýváku sama pro sebe a pro kamarády. A teprve v protikladu s různými nepřízněmi si člověk vychutná onu radost, ony návraty. A můj život byl trojí: herecký, disidentský a život návratů.

V letošním osmičkovém roce a v době, kdy si připomínáme sté výročí vzniku Československa, vzpomíná Vlasta Chramostová obzvlášť intenzivně na své příbuzné. U každého zlomového okamžiku jejího života i dějin naší země hrál některý z nich vždycky významnou roli. Ať už to byly okamžiky tragické nebo radostnější.

Nakonec se ale stejně ukáže, že všechny ty životní výhry byly pády, a ty pády zase byly výhry a vítězství. Můj život se odehrával ve velice zvratových časech, vždycky jsem byla v centru, zajímalo mě, co se děje, a jak se do věci vložit. Často jsem se namíchla a často na to doplatila. Byla jsem takhle vychovaná, naše rodina byla masarykovská. Sté výročí republiky patří tedy v jistém smyslu i všem mým příbuzným, protože historie Československa je současně historií mojí rodiny.

Do hodnocení současné politicko-společenské situace u nás se ale příliš nežene. Obzvlášť v den, kdy se raduje z vydání druhého svazku svých pamětí. „Víte, nejednoho našeho současného politika znám ještě jako mladšího. Proto chci být dnes zdrženlivá, člověk totiž se stářím blbne. A zrovna dnes bych to u sebe nerada dala najevo. Proč? “Protože mě všichni slaví, a já jsem přitom venkovská penzistka, která se nestačí divit a radovat. Můj muž bude večer chtít vědět, co jsem při těchhle oslavách říkala za blbosti, a já mu odpovím: to víš, že jsem říkala spoustu blbostí. A novináři to bohužel nahráli, takže o tom budou i dokumenty!,“ směje se Vlasta Chramostová. Mimochodem – nakladatelství Academia pojalo vydání druhé části jejích pamětí velkoryse. Spolu s ní vydává v jednotné a kvalitní grafické úpravě i část první zaznamenávající dobu do Sametové revoluce. Dohromady jde o jedinečný soubor, který vedle sebe strhujícím způsobem popisuje jak osudy velké herečky a disidentky, tak i osudy Československa. A to se cení samozřejmě zdaleka nejen ve výročním roce!
Tomáš Pilát
(Zdroj: vltava.rozhlas.cz, 22.5. 2018)

Den v triku