ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Infiltrátorka Ivana Lokajová pomohla odhalit nechutný obchod se zdravím 

28. 06. 2018, rubrika: Aktuality
 

„Jsou to podobní šmejdi jako ti, kteří nabízejí důchodcům předražené nekvalitní hrnce. S tím rozdílem, že tihle vydělávají na zdraví a strachu z nemocí,“ nebere si servítky Ivana Lokajová (49), která se infiltrovala do pražského terapeutického zařízení Aktip. Se skrytými kamerami a svým skutečným problémem, chronickou únavou.

Lokajová nepracuje jako investigativní novinářka, jak si mnozí po Českou televizí odvysílaném skandálním dokumentu Infiltrace: Obchod se zdravím myslí. Ivana Lokajová je herečka, která kdysi spoluzakládala pražské Dejvické divadlo.

Může vyléčit rakovinu milenec? Lze „vykadit“ nádor? A je možné odhalit anděla psychotesty? Nejen těmito neuvěřitelnými výroky se po zveřejnění tohoto dokumentu (21. 5. 2018) intenzivně zaplnil mediální a veřejný prostor. Uběhl necelý měsíc a Ivanu Lokajovou zná téměř celá republika. S režisérkou Šárkou Maixnerovou pomohla odhalit nechutný obchod se zdravím v pražském soukromém institutu Aktip, od roku 2004 se specializujícím na psychosomatickou medicínu a „celostní péči o zdraví klienta“.

„Čekaly jsme velkou odezvu, ale tak obrovskou a bouřlivou nikoli. Většina jsou pozitivní ohlasy. Ozvalo se nám několik onkologických pacientů, kteří chtějí zveřejnit, jak tam byli léčeni. Některé případy jsou brutální. Máme identifikovány osoby s vážnými diagnózami, víme o pacientkách, které si návštěvami Aktipu oddálily léčbu. Jedna pacientka zveřejnila, že byla u případu, kdy do Aktipu přišla paní ve třetím stadiu rakoviny se svými posledními 45 tisíci korunami, které měla uspořené na dovolenou u moře. K moři se už nepodívala. Umřela. Z toho důvodu jsme se rozhodly, že dotočíme epilog. Překvapuje mě, kam až to jde,“ prozrazuje infiltrátorka s diplomem z DAMU, známá z pražského Divadla v Dlouhé a souboru LokVar.

„Byla jsem kamerou pacientů. Jejich okem,“ zdůrazňuje a jedním dechem dodává, že jejich investigativní práce způsobila paniku v léčitelských řadách.

Hazard se zdravím
Ivana Lokajová je této kauzy plná natolik, že k jejímu osobnímu profilu se dostaneme v hovoru až později. Aktip a šarlatánské praktiky se infiltrují téměř do každé věty našeho povídání.
„Nefrustrovalo mě ani to, co mi v Aktipu říkali, ale vědomí, že totéž tvrdili těžce nemocným lidem – že za rakovinu nebo za nemoc svých vlastních dětí můžou oni sami. A že když si rakovinu uvědomí, už ji mít nebudou, protože ji nebudou potřebovat. To je podle mě jasné poškození klienta, zejména pronáší-li toto vystudovaný lékař. V Aktipu se totiž všichni tváří, že mají zázračný šém. Ke všem se tam chovají velmi nadřazeně.“

Zpočátku si myslela, že jde do módního zařízení, kam se prostě v lepší společnosti chodí, protože je to „in“.
„Když jsem se tam podívala jednomu moc nemocnému pánovi do očí a viděla, jaká komedie se kolem něj děje, cítila jsem vztek a bylo mi stydno. Rozkliknete-li si totiž internetové stránky Aktipu, dozvíte se, že jde o terapeutický institut zaštítěný několika lékaři s tituly. Ti tomu dodávají zdání serióznosti stejně jako jméno psychiatričky Jarmily Klímové, hlavní garantky Aktipu,“ dodává.

Co bylo spouštěčem celého projektu? „Režisérka Šárka Maixnerová před šesti lety natáčela cyklus dokumentů Život se smrtí. V něm mapovala několik onkologických pacientů. Od té doby je s takto nemocnými v kontaktu. Na základě jejich stížností na toto zařízení jsme tam šly,“ prozrazuje prvotní impulz.

Během půl roku docházela Ivana Lokajová do Aktipu na celkem třináct sezení. Dohromady zaplatila přes 30 tisíc korun. U ředitelky institutu Jarmily Klímové absolvovala dvě psychosomatická školení. „Do Aktipu jsem se snažila objednat tři měsíce. Měli plno. Točí se v tom velké peníze a zároveň máte pocit, že když mediálně známá propagátorka psychosomatiky, vystudovaná psychiatrička, která složila Hippokratovu přísahu, zaštiťuje takový institut, musejí být její spolupracovníci kvalitní,“ poukazuje na zvláštní roli Jarmily Klímové, kterou do svých velmi sledovaných televizních show pozvali Jan Kraus i Karel Šíp.

„Překvapilo mě, jak byli v Aktipu neprofesionálně nekoncepční. S terapeutkou Lenkou Krutilovou jsme pokaždé začínaly od nuly. Stále mi podsouvala rakovinu, kterou radila léčit třeba milencem. Ptala se: Pořád deprese? ač jsem o nich nikdy nemluvila. Přitom já jsem se celou dobu striktně držela toho, že jsem stále unavená, nic mě nebaví, a tedy že nemám ani sílu najít si nějakého milence. Navíc že mám manželství v pořádku. V životě jsem neřekla, že bych se bála rakoviny nebo že ji mám,“ přibližuje zážitky z natáčení 49letá herečka.

Anděl s depresemi
Rakovinou ji v Aktipu strašili všichni. „Terapeutka mi řekla, že mi hrozí riziko mozkové obrny a že mám náběh na schizofrenii, na niž je – opět – ideální léčbou milenec. Já jim nelhala. Samozřejmě kromě skrytých kamer. Šla jsem tam s vlastním jménem, se svou tváří, historií a se skutečným zdravotním problémem. Měla jsem otevřenou mysl s tím, že mi tam třeba pomůžou. Snažila jsem se k jejich terapii zpočátku přistupovat upřímně. Například jsem poctivě vyplnila psychotesty. Z nich mi vyšlo, abych přesně citovala terapeutku: Ty vole, to je anděl. Po odvysílání dokumentu mi napsalo několik lidí, že jsou také andělé. Někteří moji známí, kteří do Aktipu docházeli, se jimi stali dokonce už po půl hodině sezení,“ kroutí během našeho setkání už poněkolikáté hlavou.

Na otázku, zda byla nervózní, odpovídá, že nijak zvlášť: „Po každém sezení jsem šla rovnou k režisérce a probraly jsme to spolu. Mé dojmy si zapisovala a asi i díky tomu dokázala ten můj pocit hnusu a vzteku z těch téměř 40 hodin materiálu ve střižně vytáhnout. Náš dokument je esencí toho, jak primitivní, hloupé a hnusně manipulativní jednání lidí z Aktipu bylo,“ míní herečka, která s Maixnerovou spolupracuje tři roky jako asistentka režie – spolu například natočily dokument o prof. Josefu Kouteckém, zakladateli dětské onkologie v Československu, nebo šestidílný cyklus Ztraceni v Česku.

Během natáčení v pražském alternativním zařízení si na doporučení své praktické lékařky došla na klasickou imunologii, kde nakonec odhalili příčinu její neustálé únavy.
„Když jsem se začala řídit jejich radami, výrazně se mi ulevilo. Na rodinnou anamnézu se mě totiž v Aktipu za celou dobu vůbec nikdo nezeptal. Snažili se mě dostat do klinče, že mám dominantní matku, a když pak zjistili, že to přes ní nepůjde, zkusili na mě zatlačit tím, že mě v dětství zneužíval otec. Kdyby byl můj táta naživu, šel by jim s mým manželem rozbít… okna,“ poznamená.

Vyhrálo divadlo
K medicíně, kterou chtěla po střední škole studovat, má Ivana Lokajová blízko: její babička byla magistrou v lékárně a maminka pracovala ve zdravotnictví.
„Dětství jsem prožila buď v lékárně, kde babička připravovala léky a míchala masti, nebo v nemocniční laboratoři. Díky tomu mám k lékařům důvěru, ale zároveň nezatracuji ani jiné léčebné metody. Samozřejmě ne každá alternativa mi pomohla, ale to, co jsem zažila v Aktipu, bylo bohapusté šarlatánství a těžký byznys,“ hodnotí.

Nakonec v jejím životě vyhrálo divadlo, i když kromě medicíny ji vždycky lákal sport, jak se můžeme dočíst v jejím profesním medailonku: „Přes judo, balet, gymnastiku, plavání a tenis se dostala k atletice, od níž ji až na střední škole odvrátil úraz. Tehdy musela stadióny vyměnit za jinou činnost, jíž se shodou okolností stalo hraní loutkového divadla.“

V roce 1989 nastoupila Ivana, dívčím jménem Hrubá, na DAMU, na katedru loutkového divadla.
„Pak přišla sametová revoluce. Měla jsem štěstí na kolegy z ročníku: Peter Varga, Martin Veliký, Lenka Veliká, Míša Doležalová, Čenda Koliáš, Pavel Tesař, Martin Matejka a Honza Vondráček. Zažili jsme úžasnou dobu. Pořád spolu hrajeme v Divadle v Dlouhé. Ve třetím ročníku jsme měli možnost jít do nově otevřeného Dejvického divadla. Zůstali jsme tam pět let, poté jsme s naším režisérem Honzou Bornou dostali nabídku, zda bychom se nechtěli spojit s týmem okolo Hany Burešové a Štěpánem Otčenáškem. Udělali jsme to, vyhráli konkurz na Divadlo Jiřího Wolkera, a tak vzniklo před 21 lety Divadlo v Dlouhé,“ vrací se v čase Ivana Lokajová, kterou jsme mohli na této scéně vidět v Bornových inscenacích Kdyby prase mělo křídla, Oněgin byl Rusák, Naši Furianti nebo v Baladě o létání.

„Honza dlouho bojoval s roztroušenou sklerózou. Bohužel vloni prohrál. Škoda že dokument už nemůže vidět. Sám měl podobné zkušenosti, měl by z něj radost,“ podotkne.

Hrála třeba ve Svěrákově posledním filmu Po strništi bos, ve snímku Kobry a užovky a v televizním seriálu Trpaslík režiséra Jana Prušinovského.
„Spolupracovalo se s ním velmi dobře,“ hodnotí i kritikou ceněný počin autorské dvojice Petra Kolečka a Jana Prušinovského, který vysílala Česká televize.

V Divadle v Dlouhé působila v angažmá sedmnáct let. Nyní je na volné noze. S Peterem Vargou před patnácti lety založili loutkové divadlo. Dali mu jméno LokVar a rok od roku s ním slaví větší úspěch.

„Když jsem měla úplně malinké děti, chtěla jsem je nějak zabavit. Shodou okolností měla tou dobou řada mých přátel také spoustu ratolestí, a tak jsme začali hrát pro ně,“ přibližuje první sezónu jejich divadelního spolku, s nímž jezdí po Čechách, ale i jinde po světě. Dnes už jsou v LokVaru čtyři: přidal se ještě Martin Veliký a Markéta Pellarová Mráziková. Nejdál soubor zavítal do Brazílie.

Dlouholetými repertoárovými hity jsou Český Honza a Sněhurka, u nichž se baví rodiče skoro víc než děti. Nedávno měla premiéru novinka Tatínek 002, kterou napsal a režíroval Arnošt Goldflam jako pokračování populárního Tatínek není k zahození.

„Děláme rodinná představení od 3 do 99 let. O prázdninách občas hrajeme na českých hradech a festivalech. Jinak ctíme alespoň měsíc volna,“ říká.

„Už šestnáct let jezdíme s přáteli do stejného baráčku v Chorvatsku. Dokonce i naše už velké děti chtějí stále jezdit s námi. Z toho mám radost. Tentokrát se na náš chorvatský ostrov a plachetnici, na niž jsem si udělala papíry, těším jako nikdy,“ prozrazuje své nadcházející plány herečka a infiltrátorka Ivana Lokajová.
Kateřina Farná
(Zdroj: novinky.cz, 25.6. 2018)

Den v triku