ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

CHRAMOSTOVÁ: ŽIVOT JE NEPŘEKONATELNÝ DRAMATIK 

12. 07. 2018, rubrika: Aktuality
 

S herečkou o sebevražedné otevřenosti, Václavu Havlovi a umění odejít

Následující rozhovor je součástí tématického bloku o Vlastě Chramostové, který najdete v aktuálním Respektu 28/2018. Zachycuje nově vydané paměti slavné herečky, v nichž se vyrovnává s dávným podpisem spolupráce StB, ale vzpomíná také na porevoluční návrat do Národního divadla.

Vaše paměti jsou zajímavé nejen faktograficky, ale jsou také mimořádně dobře literárně zpracované. Jak se vlastně herečka dostane ke psaní?
Když mi v sedmdesátých letech vzali všechna prkna, která znamenají svět, a zůstalo mi jen prkno mého psacího stolu, tak jsem se odvážila ke své první „spisbě“ pro samizdat a exilové časopisy. Ujalo se to, dokonce to překládali do němčiny a angličtiny, čímž mně šíleně narostlo sebevědomí. Přece by se nenamáhali s překladem, když by to bylo bez hlavy a paty.

Obě biografické knihy leckoho překvapí svojí otevřeností. Jak těžké bylo se takhle upřímně podívat na vlastní život?
Mé paměti jsou až sebevražedně otevřené. Já si ale myslím, že jiné paměti ani nemají cenu, člověk musí otevřít studánku své krve.

Tou krví je v prvním i novém druhém díle hlavně vaše vracení se k podpisu spolupráce s StB.
Úpis Státní bezpečnosti je samozřejmě pro můj život velmi významný. Vždyť jsem se kvůli němu po revoluci chtěla i zabít: říkala jsem si, že pokud by si kdokoli z těch lidí, se kterými jsem dvacet let dělala disent, jen připustil myšlenku, že jsem hrála nějakou dvojí hru, tak je to na zabití.

Proč je u nás pro tolik lidí v čele s novým premiérem tak těžké si tohle selhání přiznat?
Nic ze svého života nemůžete vygumovat. Když dáte jednou úpis Mefistovi, musíte se k němu hlásit, ať už byly vaše úmysly jakékoli – jak už to ostatně při úpisech Mefistovi bývá. Ale aby člověk na sebe mohl některé věci říct, tak je musí opravdu překročit. Jinak je říct nemůže. Já se strašně stydím, že se teď budu vytahovat, ale ono je potřeba hodně velké síly k tomu, aby si člověk prošel sebepoznáním, jaké jsem podstoupila.

Co vám osobně pomohlo tuhle sílu najít?
Mám výhodu, že si mohu brát inspiraci v rodině. Měla jsem dobré předky, kteří se za všech situací chovali statečně. O mém strýci legionáři popraveném nacisty se dokonce vyprávělo, že když mu usekli hlavu, tak on se ještě postavil a vzdorovitě udělal ke katovi poslední krok. Já jsem se tak statečně bohužel vždycky nechovala. Zažila jsem věci, které se novým generacím dají těžko vysvětlit. S prvním mužem jsme se brali v červenci roku 1950; byl to mladý idealistický redaktor, samozřejmě bolševik. Za svědka nám šel jeho guru Otto Šling, kterého hned v září zatkli a pak jej popravili v monstrprocesu. Čili vedle vás nejdřív někdo sedí na vaší svatbě a za pár měsíců ho pověsí a jeho popel rozpráší na benešovské silnici. Dějiny se pak rozjely a člověk se snažil, aby je přečkal, aby je přežil.

Vedl vás k vašemu podpisu StB především strach?
Jistěže jsem tenkrát chtěla sama sebe zachránit, byla jsem mladá a kolem nás šlo o život. Ale taky jsem chtěla dělat kariéru a být slavná. Víte, lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak. Jsou bohužel i takové případy, například pana Zemana si pamatuji jako duchaplného, vtipného a inteligentního člověka.

V mém věku si už člověk nemůže dělat iluze, to je také jediná výhoda tohoto věku, protože jinak to stojí… No, řekněme kultivovaně, že stáří je náročná disciplína. Ale jednu výhodu má: některé životy jsem viděla žít od začátku až do konce, a zatímco já vím, že jsem za své mladé chyby bohatě zaplatila, o spoustě jiných životů toto říci nemohu.

V pamětech jste sama k sobě přísná. Na druhou stranu v nich dokážete najít slova pochopení i pro lidi, kteří se k vám během dvacetiletého zákazu, během kterého jste se – jak píšete – snažila svůj hřích z mládí odčinit, otočili zády. Proč?
V člověku je nenávisti na tři lidské životy, a kdybych svou nenávist nepřekročila, tak bych nemohla ani žít, natož hrát. Pro herce mám mnohé omluvy, jinak bych se mezi ně po revoluci nemohla vrátit. Jak to poté, co proti nám podepisovali antichartu, napsal Karel Šiktanc: „Šašku, šašku, na kolínka, to je krev, to není šminka, ti dva u zdi s lebkou v hrsti, ti už nejsou z Hamleta. Kostým nechť ten někdo složí, jdi se klanět k první lóži, jaks to z celý šmíry uměl nejlíp ty.“
Jan H. Vitvar
(Zdroj: respekt.cz, 7.7. 2018)

VLASTA CHRAMOSTOVÁ A JEJÍ ZNOVUZROZENÍ

V televizní Katovně nesmlouvavých kritiků Jana Rejžka a Vladimíra Justa nebyl nikdy čas na komplimenty. Pro herečku Vlastu Chramostovou se ale před mnoha lety – a zcela výjimečně – našel. „Jak jsme pořád čekali na velký polistopadový román, který obsáhne minulých čtyřicet let, tak on ho nenapsal žádný ustálený romanopisec, ale heroina, tragédka. Antigona Vlasta Chramostová,“ složili v roce 1999 vousatí strážci dobrého vkusu pochvalu hereččiným knižním pamětem Byl to můj osud.

Ve své době kniha vyvolala senzaci literární i společenskou. Nebylo to žádné obligátní divadelní vzpomínání na to, koho slavného herečka potkala a kdo všechno se klaněl jejímu talentu a půvabu. Nebyly to ale ani disidentské memoáry plné hrdého ohlížení se za tím, jak vznešeně dokázala překonat fakt, že jí minulý režim znemožnil dvacet let dělat svou práci. Místo toho Chramostová předložila čtenářům nesmlouvavou sondu do života ženy, která si jako málokdo v tomto státě dokázala přiznat, že přes veškerou svou statečnost zásadně selhala.

Vzpomínky totiž napsala při dodržení moralistní maximy svého oblíbeného dramatika Arthura Millera: „Říkat pravdu, třeba proti sobě.“ Nyní její kniha Byl to můj osud vychází znovu a je doplněná o zbrusu nový druhý díl, ve kterém Chramostová reflektuje své následující osudy. I o novince by se mohlo – a mělo – mluvit. Zatímco v první knize s odzbrojující upřímností reflektovala svou osobní historii, ve druhé nabízí zanedlouho dvaadevadesátiletá legenda stejně přísný pohled na závěr své profesionální kariéry, potažmo života.

Neúprosná sebereflexe
Píše se rok 1992 a Vlasta Chramostová slaví velký návrat na scénu. Za ty dvě dekády, kdy jí bolševici nedovolili hrát jinde než v pražském obýváku „bytové divadlo“, stačilo publikum na dříve oblíbenou herečku téměř zapomenout. Najednou se ale v kinech a televizi znovu dávají filmy, které kvůli jejímu angažmá ležely desetiletí v trezoru. Debut Past z roku 1950, v níž si zahrála nezlomnou válečnou odbojářku. O devět let mladší Probuzení, ve kterém excelovala coby vychovatelka teenagerů bouřících se proti společenským normám. Až přijde kocour z roku 1963, kde se objevila po boku Jana Wericha. A zejména Spalovač mrtvol. Fenomenální dílo Juraje Herze natočené těsně před invazí, v němž si zahrála hlavní ženskou roli paní Kopfrkinglové, která marně vzdoruje démonickému muži v podání Rudolfa Hrušínského.

Ještě víc ale Chramostovou těší návrat na divadelní prkna. Národní divadlo jí chce hned po revoluci symbolicky splatit dluh ztracených let, a tak ji nejprve jmenuje čestnou členkou, pak jí nabídne zkušební spolupráci a nakonec s ní před prázdninami v roce 1992 podepisuje smlouvu na dobu neurčitou. Pro řadu herců je to životní meta: na první scéně tahle smlouva znamená, že můžete ve „zlaté kapličce“ hrát až do smrti. Chramostové je teprve pětašedesát, čili má ještě spoustu let před sebou. Jenže radost z podpisu jí vydrží jen do druhého dne. Tehdy noviny Rudé krávo kolportované po ulicích publikují v postupně zveřejňovaném seznamu agentů StB i její jméno.

Noviny mají masový náklad a mluví o nich celá země. Kdekdo si klade otázku, nakolik se jim dá věřit, není to totiž oficiální seznam, ale z ministerstva uniklý soupis na 160 tisíc jmen vydaný někdejším disidentem Petrem Cibulkou. A jsou v něm i jména, u kterých by to opravdu nikdo nečekal: seznam totiž nerozlišuje, jestli šlo o placené dlouhodobé agenty, nebo o ty, kteří sice pod nátlakem podepsali spolupráci, ale následně už s policií neměli nic společného. Zmatená je i Chramostová – nepamatuje si, že by někomu něco podepisovala. Z totality ale ví, že veřejnosti je pravda často úplně ukradená. Když český národ dokázal dvacet let bez protestů přistoupit na fakt, že jí režim nedovoluje hrát jen kvůli nesouhlasu s okupací země, proč by nemohla přijít další nespravedlnost?

Bojí se, že kvůli opovržení znovu skončí v divadle, ve filmu, že se jí znovu zkomplikuje osobní život. V návalu endogenní deprese, kterou trpí už od šedesátých let, se rozhodne všechno ukončit. Svému muži Stanislavu Milotovi, který byl v roce 1968 kameramanem Spalovače mrtvol a po revoluci krátce pracoval jako vedoucí sekretariátu prezidenta Václava Havla, doma na papírovou čtvrtku napíše tučným písmem vzkaz: „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ Z okna bytu v pátém patře ale naštěstí neskočí. Zoufalá a vyčerpaná počká na příchod manžela, který ji odveze na psychiatrii. Nechají si ji tam několik týdnů.

Při životě ji až do jara dalšího roku drží pravidelné hraní v Národním divadle, díky kterému veřejnost nepoznává, čím zrovna prochází. Milota ji po každém představení autem tajně okamžitě odváží na uzavřené psychiatrické oddělení, kde se na záchodě odlíčí, na několik dnů úplně vypne a až do další reprízy se odstřihne od okolního světa.

Ve Vlastě Chramostové se odehrává urputný, psychicky vyčerpávající boj. V hlavě se jí neustále připomíná, čím vším si musela kvůli komunistům za normalizace projít a co všechno kvůli nim obětovala. Popularitu a život prominentní hvězdy vyměnila za bezesné noci při čekání na další domovní prohlídku, nekonečné výslechy a ztrátu řady přátel, kteří se prostě jen báli mít s potížistkou něco společného. Zároveň jí z paměti vystupují zapomenuté stíny z ještě dávnější minulosti. A s nimi se rozhodne vypořádat.
Jan H. Vitvar
(Zdroj: respekt.cz, 7.7. 2018)

Den v triku