ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Véronique Firkusny-Callegari: Pro tátu byl klavír hračka 

02. 08. 2018, rubrika: Aktuality
 

Její otec Rudolf patřil mezi nejlepší světové klavíristy 20. století. A k prosazení mezi ně mu vydatně pomohlo štědré stipendium od prezidenta Masaryka. I díky němu se stal rovněž jedním z hudebních symbolů první republiky. „Pro mě zůstává hlavně tím nejlepším, nejlaskavějším tátou na světě,“ vypráví jeho dcera Véronique Firkusny-Callegari (51).

Scházíme se v Brně, kam přijela na tři týdny ze Spojených států. Narodila se ve Švýcarsku, vyrůstala různě po Evropě, doma je a byla v New Yorku. Jenže její rodina je pevně spjatá právě s moravskou metropolí, kde v domě skladatele Leoše Janáčka (1854-1928) začala neobyčejná kariéra Rudolfa Firkušného (1912-1994). Kluka bez táty, jenž od deseti let u křídla ohromoval diváky v obřích koncertních sálech a pravidelně hrával i pro T. G. M.

Mluvíte výborně česky. To bych od Newyorčanky nečekala. Kde jste se učila?
Doma, v kuchyni, říkávám s oblibou. Rodiče mezi sebou mluvili jen česky. Měli jsme také hodně knížek, které nám četli. Čeština je totiž vděčná v tom, že tak, jak se píše, se i vyslovuje. A v posledních deseti letech přibývají možnosti, abych byla v kontaktu s živou řečí, což mi taky pomáhá. Všechny žádám, aby mě opravovali.

Co je z vašeho pohledu na češtině nejtěžší?
Takové to mně/mě. Nebo i/y. Gramatiku neznám dokonale. Češtinu mám od ucha. Dávno jsem zjistila, že jsem absolutně neschopná ji někomu vysvětlit.

Jste desítky let vdaná za Itala. S tátou jste procestovala celý svět. Kolika jazyky mluvíte?
Začnu s tou italštinou. Studovala jsem ji na univerzitě. Přivedla mě k ní dětská láska k italské opeře. První desku Rigoletta, dirigovaného Rafaelem Kubelíkem v La Scale, jsem dostala od táty k Vánocům. Bylo mi tak osm devět. Poslouchala jsem ji pak stále dokola, četla si k ní libreto.

Táta se nepovažoval za hvězdu. Radoval se z maličkostí. Nebyl ale snílek. Třeba Bohuslavu Martinů jedním telefonátem zachránil koncem třicátých let život.

Tuhle až posedlost italštinou utvrdily i naše pravidelné pobyty ve Švýcarsku. Je to sice krásná země, ovšem nepříliš vstřícná k dětem. Takže cesty do sousední usměvavé Itálie byly pro nás, děti, symbolem radosti.

Takže váš muž vlastně do téhle vaší lásky „jen“ vstoupil.
(smích) Manžel se narodil v New Yorku do sicilské rodiny. Maminka, babička a prababička, jež se o rodinu staraly, na něj mluvily sicilsky. V dospělosti se ale zapsal na kurzy italštiny, takže se dnes italsky dobře domluví. Má italské občanství, stejně jako dcera a syn, ale přijdou-li administrativní věci typu voleb, typicky překládám já jim.

Manžel pracoval čtyřicet let v Metropolitní opeře, vedl oddělení maskérů. Vy jste tam jako dítě zpívala. Proč vám sen stát se operní pěvkyní nevyšel?
Zjistila jsem, že nemám dostatečný talent ani hlas. Velice těžce jsem četla noty, což bylo stresující. Lidi od nás – mluvím za sebe a bratra Igora – okamžitě očekávali, že tohle jako děti hudebního génia hravě zvládneme. Omyl.

Mně díky dobrému sluchu šly v hudbě vždycky ty začátky. Na klavír, na housle, ve zpěvu. Jakmile došlo na noty, už to bylo těžší. Igor je na tom v tomhle směru mnohem lépe. Hezky hraje na klavír, studoval housle, kytaru, bicí…

Ani on se ovšem muzikantem nestal.
Hudba mu zůstala jako koníček. Nicméně já jsem si sen být zpěvačkou na rok přeci jen do určité míry splnila. V dětském sboru newyorské Metropolitní opery (MET), kam mě přijali ve dvanácti. Zažila jsem tři nádherné opery. Stála na slavném jevišti. Pak jsem už moc vyrostla. Bohužel. Mělo to tak prostě být. Zase jsem tam ale potkala svého muže.

Než se stal maskérem, zpíval?
Ne, už tehdy v opeře pracoval v maskérně, ačkoli jeho otec zpíval, ale ne v MET. Asi máme věkový odstup mezi manželi v rodině. (smích) Rodiče od sebe byli 33 let, já jsem s mužem třicet. Díky mému účinkování v MET jsme se potkali, abychom se po letech dali dohromady.

Váš táta byl proslulý klavírista. Kolik bylo u Firkušných doma vůbec klavírů?
Vzpomínám si na dva klavíry, pianino a koncertní křídlo, na němž táta hodiny a hodiny cvičíval.

Mohli jste na něj s Igorem sahat?
Jistě. Přistupoval k němu s heslem: Pro mě byl také kdysi klavír hlavně hračka. Hračka, která mi zajistila krásný život. Proto nás na něj v klidu nechal brnkat. Jen jsme museli dodržovat několik pravidel. Před tím si umýt ruce a nic na křídlo nepokládat. Žádné dečky, vázy. Nic podobného.

Na desku patřily maximálně noty a metronom. Nicméně táta nás hře na klavír neučil. Tohle nechával svým žákům. Byli jsme tedy s Igorem v nejlepších rukách.

Vraťme se teď do úplných počátků toho, jak se váš táta k hudbě dostal.
Je synem brněnského notáře, jenž skončil v Napajedlích (takto skloňují Napajedla místní – pozn. red.). Patřil tak ke střední třídě, jak bychom dneska řekli, jež mívala doma běžně klavír.

Kupodivu ani jeden z prarodičů příliš hudebně založen nebyl, nicméně tyhle vlohy se v rodině přenášely. I tátův bratr se na muziku dal. Hrál na housle, napsal knihu o Leoši Janáčkovi, již táta nechal vydat. Bohužel až po bratrově smrti. Tátova sestra dělala balet…

To už jsme utekly daleko.
Zkrátím to. Klavír v rodině byl a děti se s ním setkávaly. Táta na něm začínal jako samouk. Začal chodit, a už brnkal. Klavír mu byl hračkou. A nebyly mu ani tři, když jeho otec zemřel. Ani si ho nepamatuje. Maminka se poté se třemi malými dětmi vrátila do Brna.

A v tomhle těžkém období se naplno ukázal i tátův výjimečný talent. S oblibou si klávesami vyťukával písničky, které někde slyšel. I ty, jež hrávaly pochodující kapely. Sousedé tyhle improvizace vnímali a někteří se mu rozhodli v hudbě pomoci. Jeden flétnista mu ukázal, jak se čtou noty, a s tímhle vším se v pěti letech dostal až ke slavnému Leoši Janáčkovi.

Nebál se ho?
Táta? On se těšil! Chtěl mu ukázat to, co umí. Naopak o panu Janáčkovi se vědělo, že zázračné děti odmítá. Tohohle hocha se ujal asi ve snaze pomoci rodině bez táty.

Než šel tedy váš táta do školy, byl Janáčkovým žákem, že?
Ano, nicméně neučil se u něj jen hrát. Na každou hodinu přinášel nějakou vlastní skladbičku. O ní se pak bavili. Takhle šel rok za rokem. A on v jeden čas musel zvládat obecnou, střední a vysokou školu. Také celý život školy nenáviděl.

Možná je slovo nenávidět až příliš silné… Ale nedivte se mu. Měl toho moc. Miloval hudbu. A matematika, přírodověda pro něj byly složité. Bojoval s nimi. V tomhle jsme si podobní. Já jsem taky školy nenáviděla. Zastával se mě pak vždy před maminkou, která naopak vzdělání milovala. Jednou z prvních věcí, které udělala poté, co se provdala do New Yorku, bylo, že se zapsala na univerzitu.

Tátovu nelásku ke školám chápu, kde jsou ale kořeny té vaší?
Částečně asi v tom, že jsme do mých třinácti let nebyli s bratrem soustavně v New
Yorku. Chodili jsme tam do soukromé školy jen na podzim a koncem ledna jsme všichni vyráželi s tátou na turné do Evropy. Školní práci jsme si tak s Igorem brali s sebou. Pomáhal nám s ní můj dědeček, mámin táta, strojní inženýr. Nesmírně vzdělaný muž ovládající němčinu, angličtinu, francouzštinu, latinu, matematiku…

A když jsme se vrátili v dubnu do New Yorku, ve škole jsme moc nezapadali. Možná to Igor vnímal jako kluk jinak, ovšem znáte to. Holky tvoří skupinky. A já jsem byla vždy mimo. Prostě ta navíc, lichá.

New York proto pro mě byl dlouhá léta městem, kde jsou povinnosti, praktické věci. Neměla jsem ho ráda. Tohle se změnilo až na univerzitě. Dávno jsem tam doma. I když z něj stále utíkám do přírody.

A kde je pro vás domov v Česku?
Musím říci: Brno. Zejména kvůli dědečkovi a babičce. Všechny ty šaliny, způsob, jak se tu mluví, ke mně patří. Mám tu pochované všechny milované. Táta, možná, by nad vaší otázkou zaváhal. Miloval i Prahu.

Celý život vzpomínal na byteček v Sovových mlýnech. Bydlel v něm ve 30. letech, před odchodem do Francie. Z oken se díval na Vltavu, Karlův most. Vždy, když po něm chodím, si na něj vzpomenu. A do Sovových mlýnů vyrážím na výstavy. Vychází mi to zpravidla někdy na podzim, kdy se snažím dorazit na Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Z toho, že Sovovy mlýny slouží umění, by měl táta radost.

Vy jste se narodila ve Švýcarsku. Bratr také?
Ano. Rodinnou základnou byl ovšem New York, odkud jsme vyráželi do světa a kde jsme studovali na zmíněné anglicko-francouzské škole. Abychom se zlepšili právě v tomhle jazyce, žili jsme i ve Francii. S odstupem času to vnímám jako obrovskou výhodu.

V USA se jazyky učí velmi špatně. Američané vědí, že se domluví všude. Nemají přirozený důvod osvojit si další řeči. S tím jsem pak bojovala u svých dětí. Chtěla jsem, aby se naučily i jiné jazyky.

Vy jich ovládáte celou řadu. Všechny vám šly lehce?
Díky dobrým uším ano. Jen začátky někdy lehké nebyly. Vzpomínám na školu v Provence, v malé vesnici, velkou třídu rozdělenou na dvě části tabulí na kolečkách. Ráno jsem vždy prosila maminku, abych do ní nemusela. Francouzsky jsem příliš neuměla.

Dodnes se mi vybaví, jak jsem si schovávala papír za šaty, protože jsem nerozuměla zadání úlohy. Trauma, řeknu vám. Sedávala jsem pak z trucu na schodech před budovou a říkala dokola: Nejdu tam.

Táta se vás nezastal?
Byl na turné. Máma tak v Provence vítězila. (smích) I když on, velký frankofil, na naší dokonalé francouzštině trval. Stejně jako brněnský dědeček, ten měl babičku Francouzku.

Váš táta měl první profesionální vystoupení v deseti letech. Maturoval pak na gymnáziu v Bučovicích. Proč prostě nedělal „pouze“ hudbu?
Protože by mu to neumožnil ani prezident Masaryk, ani pan Janáček. Věděli, že má talent. Ovšem vysoce si i cenili formálního vzdělání. Proto jejich podmínkou podpory bylo to, že táta vedle muziky vystuduje.

Pravda, někdy dřel některé předměty i přes léto, protože napoprvé mu zkoušky nevyšly. Tohle byl prostě model první republiky. Podobně T. G. M. podporoval i Jarmilu Novotnou (operní pěvkyně, 1907-1994 – pozn. red.). Myslím si, že velice dobře chápal, že nedílnou součástí národní identity je kultura. Že umělci jsou takovými ambasadory. Podobná stipendia vnímal jako investici do budování nového národa.

Nicméně váš otec Československo opustil v roce 1939 a už se do něj trvale nikdy nevrátil.
Tohle za něj rozhodovali jiní, jinde. Když se po válce vrátil v roce 1946 na Pražské jaro, měl tady v úmyslu zůstat. Jenže záhy vyrazil opět na turné. A do toho mu lidé říkali: „Dej tomu čas, vypadá to všelijak.“

V roce 1948 měl opět přijet na Pražské jaro, ale v Buenos Aires si zlomil ruku. Po únorovém převratu v ČSR usoudil, že by mu návrat zastavil kariéru. Věřil, že bez svobody, osobní i politické, není možné pro jakéhokoliv umělce jít dál. Měl i hluboký soucit s kolegy, kteří v ČSR zůstali, a tím ve světě vlastně skončili.

Co vím, do Brna a Přerova jezdil za mámou. V roce 1965 si od nás odvezl vaši maminku.
(smích) Nastala taková zvláštní rodinná situace. Otec a dědeček byli narození ve stejném roce. Dědeček v lednu 1912, táta v únoru.

Moje babička Nevolová, tedy jeho tchyně, ho znala z mládí. Byla součástí brněnského uměleckého kroužku, do nějž patřili i třeba Ruda Kundera, Rafael Kubelík. Kulturou tehdy žila. Existuje fotka, kde jsou s tátou vyfocení. Právě ten obdiv ji pak svedl dohromady s babičkou Firkušnou. Skamarádily se. Ona jí v lecčems pomáhala, což umožnilo setkání mé mámy s tátou. A to se s ním ani sejít nechtěla.

Považovala ho za starého? Přece jen, byli od sebe třicet let.
Spíš si myslela, že bude strašně namyšlený. A hlavně to byl nápad její matky! Obě dámy nakonec Tatianu, jak se máma jmenovala, přemluvily. Jednoho dne vyjela vlakem do Přerova, kam se babička Firkušná přestěhovala k dceři. Táta, který byl u nich na návštěvě, na ni čekal na nádraží.

Vyprávěli pak, že hned, na první pohled, věděli, že se potkat měli. Tři měsíce nato, v červnu, se vzali. Udělali podle mě dobře. Narodili se pro sebe. Máma byla ta praktická. Tátovi naprosto oddaná. On ji naopak podporoval v jejích snech. Například v tom, aby vystudovala na Newyorské univerzitě dějiny umění a němčinu. Jak jsem říkala, milovala vzdělání. Dokázala citovat dlouhé pasáže z Goetheho.

Jaké slovo vás tedy napadne, když řeknu jméno Rudolf Firkušný?
Sluníčko. Lidé ho měli velmi rádi. Pro jeho stálý úsměv. Nepovažoval se za hvězdu. Radoval se z maličkostí. Nebyl ale snílek. Třeba Bohuslavu Martinů jedním telefonátem zachránil koncem třicátých let život. Táta tehdy – na rozdíl od něj – bedlivě sledoval, co se děje.

Denně telefonoval na určené číslo, kde získával aktuální informace. Jakmile zjistil, že se Paříž okupaci nevyhne a že je poslední šance uniknout, okamžitě Martinů zavolal a řekl mu, že musí hned odjet. Táta stihl ještě ten večer jeden z posledních vlaků z Paříže.

Jak mluvíte s bratrem?
Takovou česko-anglickou míchaninou. Snažíme se používat češtinu, jenže jak narazíme na termíny, zkratky, věci z moderního života, přecházíme do angličtiny. Naše čeština je češtinou rodičů, dědečků, a tím, že jsme tu s bratrem nežili, nám slova chybějí. Vždy mě proto překvapí, že se používají výrazy typu tým, happy end. To mě baví, jak se jazyk vyvíjí.

Co vaše děti?
Silvia dokonce v Brně rok studovala na univerzitě, aby se pořádně naučila česky. Spolu s prací v uměleckém ateliéru jí to pomohlo rozhodnout se v tom, co dál. Po návratu do USA zamířila na obor památková péče.

A syn? Musel by se sem na pár měsíců vydat, aby ji dohnal. Talent, dobré uši má. Základy také. Na oba jsme s mámou, dokud žila, mluvily jen česky.

Jak to mají s hudbou?
Syn nádherně hraje na klavír, housle, komponuje. Jenže už táta říkával: Je-li otázka: Mám se pustit touhle cestou? odpověď zní: ne! Hudba musí být jediná, nezpochybnitelná cesta. Jinak je lepší nechat si ji pro radost. Teď proto odevzdal poslední práci a měl by se stát bakalářem filozofie. Ano, velice praktický obor. Ale bavil ho. (smích)

Hudba tedy patří do vašich životů pevně. Spadá do ní i něco jiného než klasika?
Ovšem! Když jsme vyrůstali, doma byly jedinými populárními deskami ty od Beatles. Máma je milovala. První, kterou jí táta koupil, byla Sgt. Pepper‘s Lonely Hearts Club Band (vyšla v roce 1967 – pozn. red.). Poslouchali jsme ji stále dokola.

A v osmé třídě jsem v New Yorku zůstala celý rok kvůli přihlášce na střední. Konečně jsem si našla kamarádky, jež mi ukázaly další muziku. Úplně miluju francouzské šansony. Carlu Bruni. Jen s populárními skladbami vydržím tak nějak kratší dobu, vždy se vracím ke klasice.

S ní jste v posledních letech spojila i profesní život, že?
Věděla jsem, že profesionálka ze mě nebude, a zároveň jsem chtěla u hudby být. Začínala jsem tak v oddělení, které se staralo o operní zpěváky. To mi příliš nesedělo. Přes souseda jsem se náhodně dostala až k hudebnímu promotérství. V oboru jsem zůstala třináct let.

Teď pracuji pro organizaci podporující mladé umělce. Jsem výkonná ředitelka. Každý rok vybíráme pět talentů, kteří získají stipendia. Pomáháme jim i prorazit v médiích, mají například koncert v rozhlasu. Díky nim vím, kam jde hudba dál.

Podobně sledujete českou literaturu. Do angličtiny překládáte knihy Daniely Hodrové a Kateřiny Tučkové. Vybírala jste si tyhle dámy sama?
Daniela byl projekt matky, zamilované do její knihy Podobojí. S mámou jsme spolupracovaly i na Michalu Ajvazovi. Teď knihy Daniely Hodrové překládám s Elenou Sokol, americkou emeritní profesorkou slavistiky. Sama překládám Kateřininu knihu Vyhnání Gerty Schnirch.

Kateřina Tučková k Brnu nezpochybnitelně patří také. Znáte se?
Zrovna dnes s ní jdu na procházku na téma Moravský Manchester v rámci festivalu Meeting Brno. Obejdeme továrny, kde se kdysi vyráběly látky pro celý svět. Ale jako první jsem se potkala právě s její Gertou. Do USA mi ji přivezla sestřenice. Řeknu vám: zjevení. Šlo o první českou knihu, již jsem přečetla, aniž bych vnímala, že ji čtu. Pohltila mě. Odpadlo obvyklé soustředění na slova, slovosled.

A když mě před lety oslovila jedna paní s otázkou, jaká česká kniha by se měla přeložit do angličtiny, nezaváhala jsem: Gerta! Vše se dobře sešlo. Zájem o ni projevilo jedno americké nakladatelství. V USA má vyjít v roce 2020.
Lenka Hloušková
(Zdroj: novinky.cz, 30.7. 2018)

Den v triku