ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

„Lidé si mě hodili na piedestal jako hrdinku. Přitom nejsem barikádní typ,“ vzpomíná Marta Kubišová 

23. 08. 2018, rubrika: Aktuality
 

Před 50 lety se její píseň Modlitba pro Martu stala symbolem nesouhlasu se sovětskou okupací Československa. A také začátkem konce její slibně rozjeté kariéry. Jak se zpěvačka na vrcholu popularity cítí, když musí místo koncertů lepit pytlíky? Dá se na normalizačních letech nalézt něco dobrého a lze se vyhnout hořkosti, když umělec ztratí dvacet let kariéry?

Jak významný je pro vás 21. srpen – ono 50. výročí?
Tak já vzhledem k tomu, že vzpomínám stále od té doby, co jsem se vrátila v roce 1990, co jsem se vrátila ke zpěvu, tak v podstatě pořád jsem tázaná na to, jak jsem tu dobu přežila – těch 20 let. Takže jsem na to zvyklá.

A 21. srpen? Přestože se o tom přes dvacet let bavíte?
Samozřejmě, že vás chytí strašlivý vztek. Ale to bylo to, co mě drželo celou tu dobu. Taková bych řekla nevole, protože opravdu od té doby, co sem ‚bratři‘ vtrhli, tak od té doby se říkalo, že je to dočasné. A že nejpozději za dva roky otočí laufy a pojedou odtud. A ono z toho najednou bylo dvacet let, takže to bylo opravdu hrozivé. Do toho normalizace…

Já sama jsem byla spokojená, protože jsem ta léta využila velmi plodně – mám dítě, o první jsem sice přišla, ale to druhé se podařilo. Tady je se mnou.

Říkáte velmi plodně, nicméně jste nemohla prožít kariéru, která před vámi byla.
To ano. Ale jako já opravdu v tomhle tom jsem taková, že když vám někdo předestře, že máte odsud posud, tak já si k tomu udělám svůj vztah. Takže jsem věděla, že budu dělat nějakou manuální práci – tedy na začátku, ještě to bylo v těch 70. letech. Tak jsem se snažila se zabavit opravováním a zvelebováním pozemků na Vysočině, na chalupě.

Vy jste váženým hostem koncertu na Václavském náměstí, který k výročí okupace spolupořádá Český rozhlas spolu s pražským magistrátem. Máte zpívat právě Modlitbu pro Martu.
Ano. Padá na mě tíha už teď.

Chtěla jsem se zeptat, zpíváte tu písničku pořád ještě ráda?
Jo, zpívám ji ráda. Ale teď jsem ji dlouho nezpívala, protože 1. listopadu loňského roku jsem končila sezonu, takže jsem si tuhle píseň jenom tak broukala na zkoušce. Bylo hrozné, co ze mě lezlo. Ale já doufám, že to dám.

Ale trému nemáte?
Ne.

Přestože je to při tak zvláštním dnu a speciálním výročí?
Ne, nemám trému. Já jsem si spíše těch 50 let zhodnotila, že jsem si říkala, že se jaksi člověk při tom hodně ponaučil o tom, co můžete čekat od přátel, co můžete čekat od politiky. Tedy od národů, které vás obklopují. Tak se to jako mění a říkáte si: ‚Tak tohle nelze ani v knize žádné vypsat.‘

A vím, že třeba já – když jsem byla na gymplu ještě, tak to byla sice stalinská doba, ale přeci jen když se člověk učil ruské báje – jsem byla docela rusofil. A ještě v roce 1965, když mi tam ukradli gumu, ukradli mi všechny papíry, když jsme tam byli s Rokokem, tak přesto jsem na ně nezanevřela.

Přestože jste nemohla studovat medicínu, kterou jste chtěla?
No, to jsem zapomněla úplně. To je prostě léty. Když je člověk mladý, tak zapomene, prostě se přes to přenese.

„Marta, jsme obsazeni!“
V jednom z rozhovorů jste říkala, že 21. srpna 1968 jste byla v Praze. Že to byla vaše maminka, kdo vás ráno budil a říkal vám o okupaci. Věděla jste hned, že se proti tomu chcete nějak vymezit, že chcete něco veřejně říci?
Já jsem byla asi tak zpracovaná tím, že jsem měla vždycky pocit, že sem nemůže nikdo jiný vlítnout než buď Němci, nebo Američani. A já jsem si říkala, proč je ta maminka tak rozčilená. Ona mi říkala Marta, nikoliv Marto, říkala: ‚Marta, jsme obsazeni.‘

Já jsem si říkala, to můžou být jedině teda oni… proč je taková rozčilená? To by bylo fajn… Protože já jsem se totiž vrátila z Paříže, kde se odehrávaly studentské nepokoje, a pak se k nim přidali ještě dělníci. Takže já jsem si říkala, že to je snad z filmu do filmu.

Ale byli to Sověti, byla to vojska Varšavské smlouvy.
A potom maminka řekla, mému psovi měli být ten den tři roky, že nemáme tady doma nic, že nemáme chleba. Tak já jsem se okamžitě nabídla, že tedy vypadnu pro ten chleba. To jsem ještě šla bez pejsků. A pak jsem šla s pejskama a to jsem přišla ještě…

Přišla jste k rozhlasu?
To ne právě. Já jsem viděla, že se odtud kouří a že to… A teď jsem měla ty dva pudlíky – černý a bílý. Tak jsem říkala: ‚Tam nepůjdu, to ne, to je maso.‘ Takže jsem se otočila a šla jsem domů. Ale mezitím jsem se podepsala, já nevím kolik… Prostě každý stoleček. Tam byly všude za neutralitu a tam zase za to, ať Rusové jdou domů a ty ať zase přijdou, ať jdeme do NATO? Taky jsem podepisovala.

A pak přišla ta Modlitba pro Martu, ta ikonická píseň.
Jo, ta přišla asi třetí nebo čtvrtý den.

Stala se symbolem odporu.
Ano, ta měla být ovšem pro seriál Hrabě Monte Christo. Tedy ne seriál, seriál se jmenoval Píseň pro Rudolfa III. – Hrabě Monte Christo byl ten díl, kde měla poprvé zaznít ta Modlitba. Jenomže ona už byla známá dávno předtím.

Vy jste ji nahráli, jestli se nepletu, 23. srpna. Jak těžké potom bylo dostat tu nahrávku do vysílání rozhlasu?
No, to hned. Oni mi to dali na ‚tejp‘ (magnetofonový pásek – pozn. red.) a já jsem to nosila s sebou. Takže když se povedlo, já nevím v A. S. Popova (Výzkumný ústav pro sdělovací techniku A. S. Popova – pozn. red.), jakože než nás zaměřili, vůbec to bylo tak bezvadný, to bylo zakonspirovaný do bezvědomí. A přitom, když jsme tam prolézali takovým plotem, který byl jenom tak jak rozhrnutý, ten železný plot, nebo nevím z čeho to je ten drátěný plot, tak už tam stály dětičky malinký s památníčkama. Tak jsme říkali: ‚To je konspirace.‘

Ovšem když jsme jeli zpátky, tak nás tedy, protože bylo stanné právo, z té Novodvorské samozřejmě vyndali z auta a hledali něco, asi kameru nebo něco. A ten Honza Eisner to měl tak dobře udělaný, že měl tu kameru zabudovanou v opěradle svého auta…

Napadlo vás, co se z té písně stane? Že se stane takovým symbolem?
To nás nenapadlo tedy, to jsem si opravdu nemyslela,. Ale druhý den, to je pravda, když jsem se někde ocitla jako mezi lidmi, tak říkali: ‚To byla hezká písnička, uslyšíme ji ještě?‘ A já jsem říkala: ‚Jo, jo, ta je do jednoho…‘ A netušila jsem, že to bude tak krásný… Jako že bude mít tak krásný osud.

„Pak spadla klec“
Vy jste potom ještě s Ivou Janžurovou šla za Alexandrem Dubčekem, kde jste mu děkovaly. Vy jste mu předávala váš talisman a na jednom videozáznamu, který se dochoval, je vidět, jak to bylo zmatené.
Zmatené. Já jsem totiž ty krabičky, já jsem totiž viděla, že Iva sem tam jednu kytku vytáhne a dá ji nějakému politikovi. Já jsem říkala: ‚Ne, ne, takový koště já nebudu tomu panu Dubčekovi dávat, já si to pěkně nechám.‘ Takže jsem tu kytku držela prostě za každou cenu. A potom, když jsem uviděla, že je to pan Dubček, tak jsem takhle za sebe sáhla do toho auta a vyklopila jsem to.

To jsem se chtěla zeptat, jestli ještě byla příležitost mu to dát.
Ano. A večer mi maminka říkala, že to měl na hodinkách ten medailonek.

Hned po srpnu vás v podstatě nic tak špatného nepotkalo. Naopak vás ještě čekal další růst kariéry. Dostala jste další dva Slavíky. A 1. listopadu vzniklo slavné trio Golden Kids. Jaké to bylo období? Myslím konec roku 1968 a rok 1969.
Tak pracovně byl velmi úspěšný a dobrý, protože my jsme vlastně na 1. listopadu 1968 založili trio Golden Kids, takže to bylo pracovně výborné. Byli jsme vytížení, vyzpívali jsme si velice brzo u Pragokoncertu svoje nástroje, mikrofony a všechny ty možný věcičky, světla… Ale tak já jsem tušila, že to neprojde jen tak.

Já jsem v jednom z rozhovorů četla, že jste říkala, že jste to sice tušila, ale také že jste si nepřipouštěla, že by ten zákaz mohl být až tak absolutní.
Samozřejmě, že jsem nepředpokládala, že to bude s porno fotkami, že na mě půjde někdo takovým způsobem. Jako ještě jsem stačila dotočit pro Bavaria Film s Mirkem Vaštou, Helenou a Vaškem takový… Jmenovalo se to, myslím, něco v manéži, Lev v manéži? A to jsme dotočili ještě někdy v březnu roku 1970.

Pak nastal úplný zákaz?
Pak spadla klec, ano. Ne, ten úplný zákaz nastal velmi brzo. Já myslím, že někdy v únoru nebo začátkem února.

A smířila jste se s tím hned, i když jste sama říkala, že jste předpokládala, že to bude na dva roky, že to nebude na 21 let? Vzala jste to hned?
Vzala, protože to bylo tak nesmyslné, že jsme museli s manželem, s mým tehdejším mužem Janem Němcem, dát trestní oznámení na neznámého pachatele, a pak teprve na doktora Hrabala, který to vlastně rozjel všechno proti mně z Pragokoncertu.

Jaká pro vás potom byla léta normalizace? Bylo na tom něco dobrého?
Určitě, já jsem si připadala potom jako Betty McDonald – Vejce a já. Prostě objevovala jsem věci, se kterými bych za normálních okolností jako zpěvačka vůbec nepřišla do styku… Takže všechno zlé pro něco dobré.

„Hrozně lpím na rodině“
Říkala jste, že jste nikdy nepřemýšlela o emigraci i proto, že jste tady nechtěla nechat svoji maminku a svoji babičku.
To jsem nechtěla.

Ale emigroval váš bratr…
Ten emigroval v červnu 1968.

Byla jste s ním v kontaktu?
Jo, tak telefonovali jsme si. Pak jsme věděli, že naše dopisy jsou čtené napřed v nějakých těch čítárnách bezpečnostních. Ale tak jako já jsem mu potom sama řekla… My jsme napřed byli domluvení, že nikdy nezůstane venku, abych nepřišla o možnost výjezdu z republiky. Ale pak, když už to byl takový blázinec tady a nic se nevědělo určitě, tak jsem říkala: ‚Prosím tě, tak tam radši zůstaň.‘ A on se jel podívat na svého kamaráda z gymplu, co měl, do Kanady.

Vy jste mluvila o tom, že jste nikdy nelitovala toho, že jste neemigrovala.
Ne.

Kdyby podobná situace nastala znova a jednalo by se o vaši dceru Kateřinu, také byste jí řekla, ať zůstane, nebo byste jí poradila odjet? Poté, co jste si tady prožila…
Já už jsem si tak navykla, že ji mám pořád vedle sebe, že nevím, co bych jí řekla. Kdybychom se měli rozdělit, to nevím, to bych asi s ní jela.

Takže to by byl ten moment, který by ve vás byl poprvé.
To by asi bylo takové… Já vždycky hrozně lpím na rodině. Ale tak jsem si říkala, že když je Honza prostě venku, tak já ho nemůžu opustit.

Zaujalo mě na vyprávění vaší dcery, když říkala, že jste jí jako malé nezpívala. Jak je možné, že jste se od zpěvu dokázala absolutně odstřihnout, když vaše písně jsou tak procítěné a hluboké?
To já sama nevím, na to já vám nedokážu odpovědět. Prostě pro mě je vždycky něco úplně nového, tak se tomu věnuji a věnuji stoprocentně nebo snažím se to vykonávat. Takže když jsem lepila sáčky, tak jsem si říkala: ‚Tak já jim ukážu, já si vydělám i na ten benzin a na to všechno.‘

A tak co bych si u toho zpívala. Dostala jsem jako odstupné od Polydoru, protože oni najednou o mě přišli – a my jsme měli stejného – s Kájou Gottem – pana Demlera, takže producenta. Tak oni mi dali nějakou takovou legrační částku peněz jako odstupné od té smlouvy. Já jsem si za to koupila malou televizi a teď jsem koukala na tu televizi, jak to v tom světě je veselý. A tak to mi úplně stačilo… To byl můj styk s veřejností, nebo jak se tomu říká.

Vy jste si potom ještě zhoršila situaci, protože jste podepsala Chartu 77. Byla jste i mluvčí Charty několik měsíců.
Ale já jsem si to nezhoršila. Já jsem jim pořád říkala: ‚Pochopte to, že když se někomu stane, jako jsem já, tohleto, tak o tom Charta píše. Tak si ji, prosím vás, přečtěte pořádně.‘ Takže já jsem neměla jedinou obavu, že by mě mohli strčit do vězení, když by se rozhodli. Ale já jsem věděla, že to, co podepisuji, je pravda. Že na mě tedy těžko budou moci argumentovat, že se mi nestalo něco opravdu nefér.

„Podivná pieta“
Sledovala jste pietu před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici.
Ano, trochu jo.

Vadilo vám spíše to, že na pietě vystupovali politici, kteří byli členy Komunistické strany Československa před rokem 1989, nebo demonstranti, kteří při pietním aktu pískali a nebylo slyšet projevy?
Řvali: ‚Hanba.‘ Mně to připadalo celé opravdu strašné – jako opravdu to byla taková podivná pieta. Tak jsem si říkala, že to měli udělat tak, že by tam byli prostě jen pamětníci, protože pamětníků se to prý dotklo… Jako ten cirkus kolem.

Tak vy jste taky pamětník, co vás se na tom víc dotklo?
Tak já jsem jenom koukala, jak ti politici se prořvávají skrz ten pískot. A říkala jsem si: ‚No, tak je to politik, tak se do toho nechal uvrtat, tak musí.‘

Jak vlastně vnímáte současný částečný návrat komunistické strany k moci?
Jak ho vnímám? Já nevycházím z údivu, protože tam kam přijdete, tak tam se proti nim mluví. Přitom jsou neustále voleni. Vždyť jak by se jinak dostali do toho parlamentu? To je takový podivný paradox.

Jste často označována za hrdinku. Nejen díky vašim postojům, ale díky tomu, že jste z nich nikdy neuhnula. Ale vy to odmítáte. Říkáte, že sama sebe jako hrdinku nevidíte.
Nejsem barikádní typ, to tedy ne.

Tak mi řekněte, kdo je pro vás hrdina?
Právě hrdinové jsou pro mě ti lidé, kteří neuhýbají.

To jste vy…
Tak jo. Ale já si o sobě nemyslím, že jsem hrdinka, já jsem spíš takový kalamitní hrdina. Ale sem tam se mi povede husarský kousek. Jinak bych řekla, že mám respekt z lidí, kteří si drží lajnu.

„Nejsem barikádní typ“
Jak jste se cítila, když jste v listopadu 1989 stála na balkonu v Melantrichu a zpívala po dlouhé přestávce Modlitbu.
Tam jsem měla duši malou, velmi malou dušičku, protože jsem s tím vůbec nepočítala. A teď mě najednou Jirka Černý vystrčil na balkon a já jsem uviděla – a ještě jsem si nechala brejle na nose – tu hlavu na hlavě. Bože, mně bylo opravdu ouzko a vůbec nevím, jak jsem to ze sebe dostala.

A doteď hlídám tu intonaci, doteď si říkám: ‚Bože ta ozvěna je strašně blízko, čeho se mám držet?‘ Já jsem nevěděla, čeho se mám držet. Jestli toho, co zpívám, nebo té ozvěny.

A jak jste se tam vlastně ocitla, jak vás našli?
Tak, že pro mě přišel Ondřej Vetchý. Říkal mi, že mě potřebuje Václav Havel. Tak jsme samozřejmě, protože jsem pracovala v Jámě 12, proběhli spolu pasáží Rokoko a byli jsme ve Svobodném slově.

Listopad 1989 vám převrátil život podobně jako rok 1970.
Právě. Já jsem prostě takový… Vždycky najednou se stane něco, že je to kotrmelec. A najednou je tohle, a pak zase tohle. Pak jste nepřítel národa.

Byly pro vás porevoluční roky určitým zadostiučiněním? Myslím tím pěveckým, uměleckým. Tím, o co jste přišla, když jste nemohla zpívat?
Určitě jo, ba dokonce až jsem byla z toho taková rozpačitá, protože jsem si říkala, že si mě prostě lidé nebo národ hodili na takový piedestal jako hrdinku. Přitom já opravdu ten barikádní typ nejsem. Já nevím, jak bych se zachovala třeba.

Moje maminka mi pořád říkala: ‚Marta, přestaň kouřit. Protože až tě jednou zavřou, tak potom pro cigaretu uděláš cokoliv.‘ Já jsem říkala: ‚No, to tedy neudělám. A oni mě taky nezavřou.‘

Vy jste kvůli tomu nelétala ani na vzdálené dovolené, protože se v letadlech nesmí kouřit. Tak možná měla maminka pravdu.
Ne, teď jsem na ně vyzrála. Přestala jsem kouřit cigarety, ale kouřím něco jiného.
Marie Bartlová
(Zdroj: irozhlas.cz, 22.8. 2018)

Den v triku