ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Iveta Toušlová: Brala bych, aby za mě tu a tam rozhodoval někdo jiný 

06. 09. 2018, rubrika: Aktuality
 

Podle zátěže, se kterou cvičí v posilovně, byste jistě nepoznali, že moderátorka Iveta Toušlová oslavila začátkem srpna padesátku. „Mám přísného trenéra, který mi závaží neustále přidává. Tvrdí totiž, že tělo, když si zvykne, tak krní,“ říká autorka Toulavé kamery, 13. komnaty a dalších pořadů České televize, jejichž výroba a vysoce nastavená laťka zase nenechají zahálet její hlavu.

Ráda prý chodíte po horách, ale ne vždycky máte parťáka.
Když už si člověk jede někam odpočinout, tak s lidmi, kteří jsou příjemní. Někdy ale sáhnete vedle, domluvíte se se známými na společné dovolené a zjistíte, že delší doba strávená pohromadě vám nesvědčí, že vám bohatě stačí dvě hodiny povídání u kávy nebo skleničky vína.

Jakmile se jinakosti povah stihnou projevit, bývá to někdy velký problém. Jeden chce hot, druhý čehý a vznikají z toho zbytečné napnelismy. To pak raději vyrazím sama.

Naštěstí se konečně rozchodil a rozlétal můj přítel (smích), který se mnou nejen rád šlape po kopcích, ale ještě raději frnkne někam do ciziny. Prý aby mě měl konečně jen pro sebe. Ale nepředstavujte si, že jsme horalé s těžkými bágly na zádech zdolávající dvou nebo třítisícovky. Jde nám o nenáročné trasy, při kterých je hlavní to, že jsme v přírodě a pořádně si provětráme hlavu.

U vás se dá předpokládat, že jste tahounem podobných aktivit.
Víte, já bych si docela ráda v soukromí odpočinula, když už jsem v práci tahounem těch několika továrniček, jak říkám svým pořadům. Brala bych, aby za mě tu a tam rozhodoval někdo jiný, ale bohužel to tak není.

Nedávno bylo moc příjemné, když jsme s přáteli vyrazili do severní Itálie a moje kamarádka se zhostila role turistické průvodkyně. Mně jenom stačilo sbalit si kufřík a potkat se s nimi na letišti. Zkrátka varianta ideál.

Letní dovolená s partnerem na Maltě byla zase jiná. Vše jsem nám naplánovala tak, abychom měli bohatý program, a přitom netápali. Jet někam a nevědět kam, na to moc nejsem. Považuji to za plýtvání všeho. Času i energie.

Na Maltě jsme dostali tip na dámu, která tam žije čtyřiatřicet let a dělá profesionální průvodkyni. Přihlásili jsme se na jeden z jejích výletů, a nakonec jsme jich absolvovali několik. Byla skvělá. Zábavná, znalá, energická, nápaditá. Lákaly mě hlavně megalitické chrámy, starší než pyramidy v Gíze, jejichž původ a smysl vědci dodnes nedokážou přesně vysvětlit.

Lenošení na pláži neuznáváte?
Každý má jiné potřeby, ale já ráda kombinuji. Vykoupat se a přečíst si knížku a zároveň něco dobrého ochutnat a poznat. Výlety miluji od dětství. Když rodiče řekli, že vyrážíme, byla jsem blažená. Bavilo mě už jenom to, že jsme si sedli do auta a někam jeli.

Tatínek je taková pochodující encyklopedie, všechno kolem popisoval, maminka má zase obrovskou fantazii, takže spřádala příběhy vlastní, a já jen tiše poslouchala a přála si, aby byl celý život takový.

Asi ráda přicházíte věcem na kloub. Bavilo vás to ve škole?
Ne, tam se učíte jenom vzorečky a fakta, mnohdy vytržené z kontextu. Víte, co mě bavilo? Dávat si to všechno dohromady. Ve škole se dozvídáte izolované informace, ale my přece žijeme ve světě, který je propojený, kde všechno souvisí se vším. Největším paradoxem je to, že caparty málokdo vede k tomu, aby rozvíjeli svůj vlastní potenciál a dokázali pochopit sami sebe.

Jak byste na to šla?
Možná bych zavedla předmět sebepoznávání.

Říká se, že dětství by mělo být idylické a nezatížené starostmi a problémy.
Správně používáte podmiňovací způsob, protože v mnohých rodinách nejsou nastaveny dobré vzorce komunikace ani mezi samotnými rodiči, existují v nich takzvané závislostní trojúhelníky, kde jeden je v roli oběti, druhý pronásledovatele a třetí zachránce. Tohle všechno si s sebou taháme do dalších vztahů. Pracovních i osobních. Kolik kolem sebe vidíte vyrovnaných dvojic, u nichž to nefunguje stylem buď já, nebo ty, ale prostě my?

Neznamená tedy žít ve vyrovnaném vztahu potlačení sebe sama?
Stačí respektovat toho druhého a ctít jeho hranice. Když chcete, aby někdo toleroval vás, musíte tolerovat jeho. Ale pozor. Nechci tady nikomu dávat rozumy a tvářit se, že vím, jak na to. Vzhledem k tomu, že jsem sama vyrůstala v docela komplikované rodině, tak se celý život učím…

Vystudovala jste pedagogickou fakultu obor historie a literatura. Ale musela jste mít i státnici z pedagogiky a psychologie. Hodí se vám to ve vaší práci?
Tu školu jsem kdysi brala jako z nouze ctnost, až s odstupem času vidím a dokážu ocenit, jak užitečná pro mě byla a co všechno mi dala. Jasně že z těch věcí čerpám. Toulavá kamera je velmi často o té historii i literatuře a 13. komnata je učebnicí psychologie. Dokonce ji v některých léčebnách používají v rámci skupinových terapií. Co si přát víc.

A protože jsem po tátovi zvědavá a encyklopedista k tomu, vytvořila jsem ještě Gejzír. Díky všem svým pořadům si sama neustále rozšiřuji obzory. A na rozdíl od školních škamen mě tahle forma studia fakt baví.

Ceníte si toho, co děláte teď, víc než moderování Událostí?
Události jsou víc v hledáčku médií a diváků, takže by se mohlo zdát, že je to top profese, jenže když se na ni nedíváte optikou pozlátka, zjistíte, že na podobu této relace má moderátor minimální vliv.

Ano, musí dobře mluvit, vypadat, být v obraze, správně si upravit „do pusy“ své vstupy, ale to je vše. Byla to ovšem velmi zajímavá etapa mého života, během níž jsem se hlavně naučila pracovat sama se sebou, protože před kameru musíte naživo v každém okamžiku a divák by neměl poznat, že se vám zrovna něco přihodilo a nejste vůbec ve formě. Byla to obrovská lekce sebeovládání.

Ale to, co dělám teď, je pro mě víc, už proto, že jsem ony pořady vymyslela, musela si jejich vznik obhájit a prosadit, vytvořit jejich formu, naplnit obsah, sestavit realizační týmy a následně je nabídnout divákům.

Patří k tomu samozřejmě i strach, jestli se dílo povede a zda si neutrhnete ostudu. A pak je musíte neustále udržovat v kondici, protože konkurence nespí. Obecně si vážím všech tvůrců, že v sobě najdou odvahu a jdou s kůží na trh. Výsledek je totiž vždycky tak trochu sázka do loterie.

Původně jste ovšem chtěla být herečkou, že?
Odmala jsem chtěla hrát divadlo, protože maminka s dědou, kteří byli ochotníci, mi o tom vyprávěli. Takže už v první třídě základky byl výběr kroužku jasný. Bavilo mě, že si můžu nasadit masku a být někým jiným.

Začínala jsem jako sedmý trpaslík od Sněhurky a pak přicházely hlavní role. Divadlo bylo osvobozující, na rozdíl od moderování, při něm totiž nejste sama za sebe.

Když jste v osmnácti přišla o hlas, musela jste na herectví zapomenout.
Ano. Všechno, co jsem chtěla a o co jsem usilovala, se najednou proměnilo v prach. De facto začínáte znovu a od nuly. Nerada na to období vzpomínám. I když pravda je, že bez této pochmurné etapy života bych nebyla tam, kde jsem.

Šla jsem na už zmiňovaný peďák s vědomím, že učit v budoucnu opravdu nechci. Nebyla jsem srovnaná sama se sebou a netroufla si rovnat jiné. A pak přišla revoluce. Naštěstí. Frnkla jsem na dva roky do ciziny, tam si uspořádala myšlenky i vztahy a vrátila se s jasným cílem psát a tvořit.

V dospívání jste se navíc musela společně s tatínkem starat o sestru Andreu, protože maminka pár let po porodu propadla těžkým depresím. Asi jste se musela naučit i vařit…
Mě to bavilo. Odmala jsem zkoušela něco míchat a patlat. Stála jsem babičce i mamce za zády a byla jim v kuchyni k ruce. I dneska si u vaření skvěle odpočinu. Moje první palačinky ale měly asi centimetr na výšku a do guláše jsem nasypala celý pytlík papriky. Byl to neskutečný blaf, ale ten další už se povedl. Mimochodem doteď mě nebaví vařit podle kuchařky.

Jste náročná na suroviny?
Určitě, a proto často sahám po produktech „Made in Boubín“, protože tatínek se na stará kolena vrhl na farmaření. Na Šumavě chová ovečky a ryby, pěstuje kdeco – řepu, dýně, brambory, má i skleník s rajčaty. Je to typický jihočeský furiant, takže si myslí, že na všechno stačí sám a dělá to nejlíp. S maminkou se nejspíš brali z mladické nerozvážnosti, protože se k sobě vůbec nehodili.

Ve vás se ale jejich geny dobře namixovaly, ne? Po mámě jste prý zdědila kreativitu a po tátovi perfekcionismus a rebelství.
Tohle je sice pozitivní, ale jinak se ve mně pere oheň a voda.

Nikdy jste sestře nezazlívala, že jste se o ni musela starat?
Ne. To malé kudrnaté škvrně bylo přes všechny těžkosti vzpruhou rodiny. Vinou doktorů se ale narodila přidušená, pak byla často nemocná, v noci se pořád budila, a tím se u maminky rozvinula deprese. Bála se o dítě, pochopitelně, byla úzkostná.

Spíš pro Andreu v dospívání bylo těžké vyrovnat se s mou popularitou. Když jsem v jejích sedmnácti začala moderovat Události, bylo mě všude plno, což sestru mohlo svým způsobem svazovat. Lidé v okolí měli tendenci ji se mnou srovnávat, a to není zrovna příjemné. Obzvlášť v období, kdy si člověk hledá svou cestu.

Vlastní děti jste nestihla, ale hodně času trávíte s těmi jejími, šestiletým Danielem a tříletou Patricií.
Chodíme do divadla, jezdíme na výlety, čteme si pohádky, vymýšlíme vlastní příběhy. Jsou to hravá koťata plná energie a fantazie. Stejně jako dcera mého partnera. Pořád pro ně něco organizujeme.

U mě to ale není nic nového. Byla jsem nejstarší dítě v rodině, takže jsem měla na starost své mladší sestřenky a bratránka. A aby byl od nich pokoj, pořádala jsem pro ně nejrůznější bojovky. Teď se k tomu jen po letech zase vracím.

Údajně dětem i malujete.
Synovec miluje želvy Ninja a já už je umím nakreslit téměř poslepu včetně jejich zbraní. Je to pro mě neuvěřitelná výzva. Když třeba chtěl, abych namalovala Tyranosaura Rexe, zalapala jsem po dechu, ale nakonec jsem to podle předlohy zvládla. Kreslit chce vlastně jen od svého táty, dědy a ode mě, což je pro mě nesmírná čest.

Jednu dobu jste se chtěla rukama i živit a po vysoké škole jste na dva roky odjela do Německa dělat servírku. Jak jste snášela pozici v podstatě nekvalifikované pracovní síly?
Když se otevřely hranice a měla jsem šanci se ekonomicky osvobodit a naučit se jazyk, připadalo mi to jako dobrodružství. Tehdy jsem tam pochopila, jak západní svět funguje. První věta majitelky restaurace, kde jsem pracovala, byla: „No jo, Iveto, kapitalismus je brutální. Musíte být flexibilní.“

Tam jsem dospěla k poznání, že člověk nesmí být rigidní a tvrdošíjně se držet svých plánů a představ, ale fungovat stylem, jedny dveře se sice zavřely, ale můžu hledat další, nebo se vydat jinou cestou. Ne stát před těmi zamčeným, bušit na ně a brečet, že chci dovnitř.

Měla jste špatnou zkušenost?
Brali nás jako zaostalá stvoření z Východu, což mě přimělo k jistému vzdoru. Rozhodla jsem se, že jim ukážu. Vyhecovala jsem se natolik, že jsem nakonec byla asi nejpopulárnější servírkou v restauraci, měla největší dýška a zákazníci si mě oblíbili, takže jsem svým zaměstnavatelům dala pořádný morální políček.

Postupem času poznali, že jsou sice Němci a já jenom holka z Východu, ale s vysokoškolským diplomem a že možná toho umím a znám víc než oni. Když jsem pak oznámila, že odcházím, bylo jim to docela líto a přemlouvali mě, abych si to rozmyslela.

Proč myslíte, že jste byla tak oblíbená? Pojala jste tu práci jako roli?
Do určité míry ano, což bylo osvobozující. Řekla jsem si: „Vždyť jsi servírka jenom na chvíli a máš přece v kapse zpáteční jízdenku.“ Po půl roce za mnou přijela spolužačka, která si brala hodně osobně, že jako vysokoškolačka dělá pomocnou sílu v kuchyni. Poradila jsem jí, aby k té práci přistupovala jako ke hře: „Něco se naučíš, poznáš jiný svět, vyděláš si peníze.“

Práce v hospodě je navíc obrovská škola psychologie, protože lidé se vám otevírají, a to mě taky bavilo. Chtěli si povídat a já jsem uměla naslouchat.

V České televizi jste od roku 1994, to jste asi jeden z nejdéle sloužících zaměstnanců, že?
Myslím, že Zdeněk Velíšek, Ota Černý či Marcela Augustová jsou déle sloužící.

Jaké to má výhody?
Nikdo už mě neopije rohlíkem. Prošla jsem si různými profesemi a je za mnou vidět kus práce, takže ke mně kolegové tak přistupují. Určitě ne jako k mladému teleti, které se na Kavkách před 24 lety zjevilo a začalo točit příspěvky z jihu Čech.

Kolikrát mám pocit, že to je nedávno, co jsem tím labyrintem chodeb procházela poprvé a šla na pohovor k Otovi Černému, který mě přijímal a říkal mi tehdy ještěrko. Nechala jsem o něm natočit 13. komnatu, byl moc spokojený. Tenkrát asi netušil, že mu jednou svým způsobem postavím pomník.

Nemáte někdy pocit, že jste si ukousla příliš velké sousto? Diváci si zvykli na pravidelný přísun kvalitních pořadů z vaší dílny a asi není možné polevit. Dohání vás ten závazek?
Opakovaně potvrzovat úspěch je obecně asi to nejtěžší. Nejen na mé práci. A kdo to nezažil, nepochopí. Jsem ale velký perfekcionista, což je na jednu stranu nepříjemná vlastnost pro mé okolí i pro mě samotnou, ale na stranu druhou si myslím, že právě i díky ní se mé pořady tak dlouho drží.

Jste typ šéfové, která umí chválit?
Popravdě, učím se to. Nebyla jsem moc chválené dítě a z nedostatku času kolegům sděluji spíš své připomínky. Dlouho jsem si myslela, že pochvalou je už jen to, že jejich příspěvek odvysílám a přizvu je k další práci. Až na stará kolena jsem si uvědomila, že je zapotřebí lidem říkat, když se jim něco povede.

Dřív jsem to řešila spíš finančně navýšením honoráře, ale není nad dobré slovo. Mnohdy je účinnější než pár korun navíc. Vím ale, že moji nejbližší spolupracovníci si na tento přístup za léta spolupráce zvykli.

Nedávno mě jeden z nich pobavil. Řekl: „Víš, když jsem k tobě nastupoval, ostatní mě litovali: Jdeš k té satorii, tak ať tě pánbůh ochraňuje! Ale chci ti říct, že se mi s nikým nepracovalo líp než s tebou, protože říkáš věci na rovinu, vím, co od tebe můžu čekat, a když je třeba, popereš se za nás třeba i s čertem.“ To mě skoro dojalo a velmi potěšilo, až na tu satorii. (smích)
Markéta Mitrofanovová
(Zdroj: novinky.cz, 2.9. 2018)

Den v triku