ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

LIDICKÁ ŽENA: NEMŮŽEME ŘÍKAT, ŽE SE NEDOKÁŽEME POSTARAT O PADESÁT DĚTÍ 

24. 09. 2018, rubrika: Aktuality
 

Jaroslava Skleničková (92) je jednou ze dvou posledních žijících lidických žen, které strávily konec války v koncentračním táboře Ravensbrück. O hrůze, jež potkala jejich muže, děti a celou vesnici, se společně se sestrou a maminkou dozvěděly až po návratu do vlasti v roce 1945. A do nových Lidic se vrátila teprve v důchodovém věku. Redakci týdeníku Respekt se ozvala s tím, že by se ráda jako přeživší koncentračního tábora ráda vyjádřila k postoji České republiky, která ústy premiéra Andreje Babiše odmítá přijmout padesát syrských sirotků.

Ozvala jste se Respektu, že chcete vyjádřit svůj protest. Mohla byste své důvody rozvést?
Jsem jedna ze dvou posledních dosud žijících lidických žen, která prožila osud Lidic. Je mi 92 let. V roce 1942 mi bylo 16 let a 2 měsíce, když jsem se dostala do koncentračního tábora a jen těsně mě nestihl osud lidických dětí. Bylo jim od jednoho roku do šestnácti let a byly matkám na Kladně doslova vyrvány z náruče a odvezeny do Polska, do továrny v Lodži. Tam prožily na betonové, na ničím nepřikryté podlaze a při bídné stravě skoro tři týdny; pak je odvezli do Chelmna a tam v plynovém autě 82 nevinných dětí udusili. Jen devět bylo vybráno na převýchovu. A proč to všechno říkám? Jako národ jsme si prošli vlastními hrůzami a vždycky jsme byli rádi za jakoukoliv pomoc. Proto jsem tak naštvaná, když se náš premiér chová takhle nesolidárně a pokrytecky – a hrdě říká, že Česká republika odmítá přijmout 50 nezletilých syrských sirotků.

Co vás konkrétně rozčílilo?
Musím se stále sama sebe ptát, jestli jsme tak ubohá země, že bychom neuživili padesát dětí. Prožila jsem koncentrák, a kdyby se některé spoluvězeňkyně chovaly takhle, mnoho z nás by dnes už nežilo. Ani já bych tady nebyla. I když mě žádná z nich osobně neznala, přesto mi pomohly – a já jim za to neměla co dát. Ony přitom tehdy místo odměny riskovaly trest, mohlo je to stát i život. Byly mi velkým vzorem. Sleduji pozorně českou politiku a ve sněmovně to vystihla poslankyně Miroslava Němcová. Mluvila o tom, že Česká republika je bohatou zemí. A jako taková nemůžeme jen tak říkat, že se nedokážeme postarat o padesát dětí. Připomněla tam i příběh, kdy v roce 1938 přijel do tehdejšího Československa Nicholas Winton, který byl schopen za půl roku zachránit 669 dětí v osmi transportech. Všichni kvůli tomu riskovali život. A co riskujeme dnes my? Nic důležitého. Koncentrák mě naučil jednu věc: že neexistuje vyšší hodnota než lidský život.

Andrej Babiš nicméně argumentuje tím, že se nejedná o děti, ale o teenagery ve věku od 12 do 17 let.
I kdyby jim bylo sedmnáct, copak to nejsou děti? Já jsem byla odvezena v šestnácti letech – a tehdy jsem vypadala na čtrnáct. A připadala jsem si jako dítě. Dokonce jsem se z lágru vrátila jako devatenáctiletá a připadala si pořád jako dítě. To přece nemůžete takhle jedním slovem zhodnotit. Vždyť my jsme dospělým – včetně nacistů – tehdy věřili každé slovo; nemysleli jsme si, že nám chtějí udělat něco špatného. Když nás hnali z Lidic, tak nám řekli, že si máme vzít peníze, zlato, spořitelní knížky a jídlo na dva dny – a my jsme šli. Mysleli jsme si, že jdeme k výslechu. Ve středu jsem se ještě vzbudila v Lidicích a v neděli jsem už spala v lágru. Bylo mi šestnáct, takže podle pana premiéra už jsem mohla být teenager, ale to nic nemění na tom, že jsme dospělým stále důvěřovali. A byli jsme dětmi, potřebovali jsme své rodiče.

Andrej Babiš také prohlásil: „Vzít je k nám a dělat z nich u nás teď Čechy, je problém, oni nemluví, nevím, jak by to probíhalo. Myslím si, že my máme pomáhat tam, kde jsou.“ Nemá v tomhle pravdu?
Tohle není argument, který bych chtěla slyšet od představitele mého státu. Možná to není stejné situace, ale stejně: odvezené děti na převýchovu do Německa nesměly mluvit česky – a to byly původně děti z českých vesnických rodin, nikdo z nich předtím jinak než česky neuměl. A do roka nemluvilo ani jedno dítě česky. Když je poté přidělily do německých rodin, tak si mezi sebou dopisovaly už jen německy – protože už česky neuměly.

Proč si myslíte, že Andrej Babiš rozhodnutí o nepřijetí sirotků učinil?
Nejhorší pro mě na tom je, že je to jen politická agitace. Aby vyhrál volby. Zajímalo by mě, co na to říkají ministryně z vlády. Předpokládám, že některé z nich jsou matkami. Kam jsme to došli, že jim je možná milejší místo ve vládě než solidarita s dětmi? Je to ostuda národa, když náš premiér říká, že nechce pomáhat. Stále říkáme, že pošleme peníze tam nebo sem, ale co oni s nimi? Mají zbořené domy, jsou na ulici – a hlavně jsou to děti. Slyšela jsem lékařku z neziskové organizace Lékaři bez hranic, která popisovala, v jak zoufalé situaci syrští sirotci jsou – že se mezi nimi rozmáhá i sebevražda. Jak jim peníze asi pomohou? Jak by to tam chtěl pan premiér konkrétně vyřešit? Vím, že jsem starší, ale nemyslím si, že jsem v tomhle přeslechla jeho odpověď.

Česká vláda dlouhodobě odmítá kromě sirotků přijímat i další válkou postižené utečence. Jak tohle hodnotíte?
Vadí mi, jak se pořád vymlouváme. Všude chceme dávat peníze, ale abychom potřebným umožnili žít v zemi, která se má tak dobře, to ne. Říkáme, že to nejde, že by sem nezapadli. Zatím ale jen nepřímo podporujeme utrpení dětí. Vím, že i to je velmi silné srovnání, ale když jsem poprvé uslyšela, že odmítáme pomoct sirotkům, vrátily se mi vzpomínky z lágru, kde jsem viděla nevinné děti trpět. Nemohla jsem kvůli tomu spát, pokud bych se vám nevyzpovídala. Nechápu, jak jsme si jako národ mohli projít už tolika utrpeními – a když se máme konečně dobře, nejsme ochotni pomáhat.
Andrea Procházková
(Zdroj: respekt.cz, 20.9. 2018)

Den v triku