ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

STEJNOPOHLAVNÍ MANŽELSTVÍ POMŮŽE DĚTEM GAYŮ A LESEB 

05. 11. 2018, rubrika: Aktuality
 

K novele občanského zákoníku, který otevírá manželství také stejnopohlavním párům, se sice poslanci ve středu nedostali (a není jasné, kdy na ni přijde řada). Ale nejen proto bude ještě tento zákon nějakou dobu na stole společně s otázkami, které vyvolává.

V jednom z hlavních argumentů se kritici uzákonění manželství gayů a leseb odvolávají na letitost, ba dokonce odvěkost institutu manželství coby svazku muže a ženy, který z podstaty nemůže zahrnovat gaye a lesby. Symbolicky to na sociálních sítích vyjádřil třeba místopředseda lidovců Jiří Mihola, když napsal, že porcelánový hrnek není sklenička, i kdybychom mu tak chtěli říkat.

Když ovšem u té metafory zůstaneme, vyvstane jasně základní problém s tímto typem argumentů. Z porcelánového hrníčku, z něhož pije dnes pan Mihola, nepili staří Římané, Vikingové či severoameričtí Indiáni. A nepili z něj nakonec ani naši předci ještě před pár desítkami let. A nepijí z něj unisono ani všichni dnes. Všichni sice pili z nějaké nádoby, ale byl to předmět ohromně proměnlivý v čase a v závislosti na konkrétní éře, kultuře a společnosti. Stejně jako definice manželství – která se i dnes velmi liší od Irska přes Indii po Saúdskou Arábii.

Rozvod, narovnání postavení žen, monogamie, legalizace rasově a nábožensky smíšených svazků – to všechno jsou radikální změny, jimiž manželství za poslední stovky a desítky let prošlo. Když zůstaneme doma: ještě před pár desítkami let manželství v českých zemích upravoval občanský zákoník pocházející ještě z dob Rakouska-Uherska (1811) a obsahující řadu pozoruhodných ustanovení. Kromě úsměvné podmínky, že manželství nesmí uzavírat „zuřiví, šílení, blbí a nedospělí“, kupříkladu zákon zapovídal svatbu křesťanů a křesťanek s lidmi jiného vyznání, či svazek lidí, kteří se „spolu dopustili cizoložství“ na předchozích partnerech.

Rozluka byl pak velmi komplikovaný proces s řadou podmínek. Hlavou rodiny byl muž, který byl navíc zákonným zástupcem ženy, a jen on měl v zákoně přiznána „otcovská práva“. O mateřských tam není ani slovo, přičemž kupříkladu výhradně otec také rozhodoval o povolání dětí.

Jen těžko si lze představit, že by dnes politici vážně navrhovali, abychom se vrátili doby, kdy se lidé v manželském svazku mohli beztrestně týrat a znásilňovat, kdy manžel podle zákona rozhodoval naprosto o všem (a jeho žena naopak téměř o ničem včetně vlastních dětí), kdy nebylo možné – či velmi obtížné – se rozvést. Kdy nebylo možné si vzít člověka jiného vyznání a rasy. Manželství je společenský koncept a jako takový se logicky neustále proměňuje v závislosti na proměnách společnosti.

Jde taky o děti
A pokud má manželství jako jeden ze základních účelů zajistit partnerům stabilitu a bezpečí a právní i jinou ochranu pro jejich potomky, není to argument proti svatbám gayů a leseb, ale naopak pro ně. V současnosti platné registrované partnerství není postaveno na roveň manželství a má to jak symbolické, tak konkrétní praktické dopady. Registrované partnerství lze uzavřít na omezeném počtu úřadů v omezených časech (a prostě to není svatba), další rozdíly obsahuje zhruba stovka předpisů. Včetně vcelku zásadních otázek spadajících do rodinného či majetkového práva: neexistuje kupříkladu společné jmění manželů, partneři nemají nárok na vdovský či vdovecký důchod.

Konkrétní dopady nerovnováhy mezi oběma typy svazků se dotýkají také dětí, o jejichž blaho by mělo jít každé společnosti. Podle údajů z posledního sčítání lidu v roce 2011 jich žila v rodinách homosexuálních párů necelá tisícovka. LGBT aktivisté sice nemají po ruce přesná čísla, nicméně odhadují, že toto číslo se od té doby podstatně zvýšilo. Také proto, že gayové a lesby již děti běžně adoptují, fungují jako pěstouni a mají vlastní děti biologické.

Na rozdíl od manželství však registrovaní nemají možnost tzv. osvojit si dítě svého partnera ani dítě osvojit společně (to se týká třeba adopcí). Dítě gayů a leseb tak má právní vztah vždy pouze k jednomu rodiči, což má opět symbolické i praktické dopady. V případě rozpadu vztahu registrovaných partnerů nemá kupříkladu dítě automaticky nárok vídat druhého rodiče, nemá nárok na výživné a je znevýhodněno také v otázkách dědictví.

Stát tak sice gayům a lesbám umožňuje děti adoptovat, pečovat o ně jako pěstouni a mít vlastní biologické potomky, ale zároveň tyto děti ponechává v druhořadém postavení.
Silvie Lauder
(Zdroj: respekt.cz, 1.11. 2018)

Den v triku