ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Kateřina Falk: Není příjemné být neustále za exota 

22. 11. 2018, rubrika: Aktuality
 

„Neměla jsem možnosti realizace ani ocenění,“ říká Kateřina Falk, světově uznávaná fyzička a popularizátorka vědy, která letos na jaře odešla z laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech do Helmholtzova centra v Drážďanech. Více v rozhovoru o tom, jak lze dělat vědu „punkově“.

Na jaře tohoto roku jste po třech letech odešla z Česka z ELI Beamlines s celou rodinou do Drážďan do Helmhotzova centra. Co Vás k tomu vedlo?
Bohužel to bylo poměrně velké zklamání. Měla jsem asi velkou smůlu na kolektiv. Neklaplo to. Neměla jsem možnosti realizace ani ocenění, ve které jsem doufala a na které jsem byla zvyklá v zahraničí. Byl to velký kulturní šok. Mnohé z problémů ovšem byly systémové. Kvůli nim jsem nakonec musela odejít.

Můžete nějaké problémy jmenovat?
Velkým problémem v Česku je v hodnocení vědy – kafemlejnku – stylu rozdělovaní i formy grantů. Instituce má nad každým mladým vědcem absolutní moc. Pokud se šéf rozhodne, že něco nemůžete, tak máte smůlu. Hlavně nefunguje systém odvolání, člověk opravdu nemá žádnou moc ani možnost samostatnosti a dostat se k moci není jednoduché. Také jsem sledovala, že velmi často není založen na meritu, ale spíš na neformálních vazbách. Bohužel jsem zjistila, že jako žena mám výrazně snížené šance v takovém systému prorazit. Systém zkrátka není transparentní.

Snažila jste se s tím něco dělat?
Samozřejmě, opakovaně jsem se odvolávala, upozorňovala jsem na problémy u vedení instituce i na personálním oddělením. Bohužel to nikam nevedlo a já neměla žádné možnosti situaci zachránit. Součástí problému je i neexistující struktura, v rámci které by bylo možné efektivně a objektivně řešit problémy zespoda.

Nakonec jste se tedy raději rozhodla pro odchod do zahraničí…
Asi před rokem bylo již jasné, že buď odejdu, nebo ve vědě brzy skončím nadobro. Věděla jsem, že mi nedají možnost, tak mi nezbylo nic jiného než se osamostatnit a hledat něco jiného jinde. Jako jediné opravdové řešení se ukázal odchod do zahraničí, kde mají transparentnější systém, jiný přístup a víc možností pro mladé vědce. Podala jsem několik grantových žádostí a vyšla ta nejštědřejší – 1,8 milionu eur na šest let na založení vlastní skupiny. Tak jsem odešla do Německa.

Máte pětiletou dceru. Jak Vám vychází vstříc drážďanská instituce coby matce?
Nijak zvlášť. Spíš mi nekladou zbytečné překážky, což samo o sobě je velmi příjemná změna. Umožňují flexibilitu, práci z domova. I když tu by mohli podporovat lépe. Institut má také garantovaná místa v místní školce. Velká výhoda této části Německa je, že tu jsou běžné jesle nebo státem dotované chůvy, což jsme v České republice neměli. V Německu je lepší podpora pro sdílené rodičovské dovolené s muži.

A když to srovnáte s českými vědeckými institucemi?
To záleží na instituci. V ELI Beamlines, kde jsem pracovala do odchodu do Drážďan, jsem měla zakázanou práci z domova. Neměla jsem v práci žádnou flexibilitu, tak jsem si musela brát dovolenou i na zápis do školky nebo v období nemoci, i když jsem ten den samozřejmě pracovala na plný úvazek. Instituce nepodporovala předškolní péči, ani neměla zavedená žádná antidiskriminační opatření, která by chránila vědce rodiče.

Snažíte se být ke své dceři genderově vyvážená?
Snažím se jí dávat širokou škálu hraček, se kterými si s ní také hraju. Tak vidí, že nemám sama genderové preference. Dávám si pozor na průpovídky, žádným vlastnostem ani schopnostem nedávám mužské ani ženské atributy. Oba s manželem jsme jí vzorem. O domácnost se staráme rovným dílem – oba uklízíme, pečujeme, řídíme auto, vaříme, děláme technické i stavební úpravy bytu.

Váš manžel je Švéd. Je asi zvyklý ze své rodné země dělit se o domácí práce rovným dílem, že?
Samozřejmě, vše děláme napůl, bez složitých debat a dohadů. Jde to jak po másle, jsme dokonale sladěná jednotka.

Pracovala jste tři roky v americké prestižní laboratoři Los Alamos. Jak se Vám dělala věda v USA?
V Los Alamos se pracovalo moc dobře. Měla jsem velké štěstí na vynikajícího šéfa i kolegy, kteří vytvořili velmi přátelské a kreativní prostředí. Měla jsem naprostou volnost v bádání a možnosti se zapojit do mnoha projektů a rozšířit si zkušenosti o mnoho různých metod i oborů zkoumání. Finance také nebyly problém. Pomáhá i fakt, že se jedná o světově uznávanou instituci, což otevírá mnoho dveří. Stinnou stránkou je ovšem zaměření na vývoj zbraní.

Pomáhat a lépe chápat
Mentoringové programy jsou ve Velké Británii, kde jste studovala, běžnou součástí studia. Jaké zkušenosti jste si z toho tehdy odnesla?
Byla to velmi obohacující zkušenost po všech stránkách. Každý student na naší škole Imperial College London měl alokovaného mentora. Říkalo se jim “personal tutor”. Byl to člověk, který vás znal osobně. Mohli jste s ním probírat vše, co vás tížilo – od osobního života, studia až po profesní vyhlídky. U studentek se vždy snažili najít ženu mentorku, která mohla na základě vlastních zkušeností i vzoru dodat mladým ženám další dimenzi coby žena, popřípadě ukázat, že mnohé jejich obavy lze překonat. Mně to dodalo především hodně sebevědomí a ukázalo možnosti, které mě předtím ani nenapadly. Díky tomuto schématu vzdělávání jsem již během studií měla dost dobrou představu o mých budoucích možnostech ve vědě i jiných sektorech, nebo jak kloubit rodinu a práci ve vědě.

Později v životě jste se několikrát sama zapojila jako mentorka. Co Vás k tomu vedlo a co Vám to dalo?
Nejdřív to bylo neformálně. Studenti mě začali sami kontaktovat emailem nebo přes Facebook. Většinou chtěli vědět, jak se dostat na zahraniční studia. Později jsem tyto aktivity expandovala, začala jsem jim pomáhat s přihláškami na studia nebo stáže. Začala jsem psát blog, kde jsem často opakované rady sepsala ve formě několika článků.

V jeden moment mě oslovili z organizace Fulbright Foundation pro Českou republiku, kde jsem začala více oficiálně radit studentům ohledně studentských stáží. Pak jsem narazila na mentoringový program Národního kontaktního centra – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR, do kterého jsem se sama zapojila. Bylo to velmi dobré rozhodnutí. Později jsem byla náhodou oslovena z mentoringového programu na VŠCHT, kde jsem rok spolupracovala s velmi nadanou studentkou. Pro mě to bylo velmi obohacující. Člověk má příjemný pocit z toho, že může předat své zkušenosti dál a někomu pomoci. Zároveň jsem se sama mnohému naučila. Třeba lépe chápat problémy studentů a vidět je z jiné perspektivy. To mi nyní pomáhá při vedení vlastních studentů. V tuto chvíli se také plánuji zapojit do dalších mentoringových aktivit na mezinárodní úrovni včetně nového programu na Imperial College.

Navzdory nepříznivým signálům
Co byste poradila dívkám, které se chystají na studium technického oboru, ale nesetkávají se v okolí s dostatečnou podporou?
Aby se nenechaly zviklat častými průpovídkami o tom, jak to není obor pro ně, třeba i v podobě zdánlivě pozitivního podivení, že studují to, co studují, nebo různých vtipů. Není příjemné být neustále za exota. Důležité je, aby si budovaly zdravé sebevědomí a nepodceňovaly se navzdory nepříznivým signálům okolí. Ale to se lehce řekne, že? Asi nejdůležitější je, aby si našly dobrého mentora a vzory, které mohou následovat. Je vždy dobré vidět, že někdo před vámi to již dokázal.

V oboru fyzika plazmatu, kterým se zabýváte, patříte ke špičce. Máte ponětí, kolik je na světě takových odbornic jako jste Vy ve vašem oboru?
Asi vás překvapím, ale je jich opravdu mnoho. Především ve Francii, USA a Velké Británii znám rovnou desítky vědkyň pracujících v mém úzkém oboru na vysoké úrovni, mnohé na seniorských pozicích. V některých institucích a týmech je to i vysoké procento žen kolem 30-50 %. V ČR je pouze jedna další v mém oboru. Pokud to ovšem rozšíříme na celý obor fyziky plazmatu včetně tokamaků a astrofyziky, tak jich je samozřejmě víc, stovky, možná tisíce. Nejsem žádný nezvyklý úkaz.

Znáte zahraniční vědecké prostředí, včetně švédského, odkud pochází Váš muž. V Česku máme zhruba 28 procent žen ve vědě, Švédsko na tom není o moc lépe – 30%. Proč je to tak málo?
Věda je bohužel velmi konzervativní všude na světě. Velkou roli v kariérním postupu hrají osobní vazby a kontakty. Navíc ve vědě přežívají určité představy o tom, jak vypadá ten správný prototyp vědce. Ty se často neslučují například s péčí o rodinu, nebo různými přístupy k práci. Velkou roli hraje podvědomí a stereotypní vize, kdy jsme vnitřně kvůli výchově přesvědčeni, že technické a matematické myšlení je výsadou mužů. To zároveň snižuje sebevědomí žen a klade překážky pro jejich postup i hodnocení jejich práce kolegy i nadřízenými. Tudíž jejich karierní postup je pomalejší a mnoho žen to z různých důvodů vzdá. To platí i pro humanitní obory či biologii a chemii, kde na univerzitní úrovni začíná větší procento žen než mužů již po desítky let, ale na pozice profesora dosáhne méně než 20% žen. Zájem i schopnosti ženy mají, ale podmínky jsou velmi rozdílné. Je to globální problém. V ČR mi to ale přišlo mírně horší.

Nedávno Vám vyšla nová kniha Co je nového ve fyzice. Jak byste nalákala čtenáře, aby si ji koupil?
Snažila jsem se fyziku přiblížit nenásilným a zároveň vtipným způsobem, tak aby ji pochopil každý, a také doufám, že zaujme každého. Problém u fyziky je, že ji většina lidí považuje za suchý nezajímavý a zároveň velmi složitý obor. Já mám za to, že je to přesně naopak a to jsem se v knize snažila ukázat. Zároveň hlavní pointou knihy je osvěžení pohledu na vědu, vysvětlit, jak se opravdu dělá a jak se správně ptát na ty správné otázky. Věřím, že většinu čtenářů překvapí. Je to poněkud alternativní, možná až kapku punková verze populární vědy. Kniha byla navíc velmi pěkně a neplánovaně načasovaná na letošní Nobelovu cenu za fyziku, které byla udělena za aplikace laserových technologií, které jsou zároveň hlavním tématem i pojítkem v mé knize.
Naděžda Straková
(Zdroj: vedavyzkem.cz, 15.11. 2018)

Den v triku