ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Uhlová, Rychlíková, Prokop: Pokud nevyřešíme exekuce, můžeme to jako společnost zabalit 

06. 12. 2018, rubrika: Aktuality
 

„Pokud svoboda může znamenat, že se z dlužné koruny stane dlužných dvacet tisíc, jak tomu bylo ještě před časem, je na místě se ptát, pro koho přesně tahle svoboda je a jaké má dopady na sociální soudržnost a důvěru ve fungování státu, institucí a demokracii jako celek.“ I tak by mohl znít jeden ze závěrů nového projektu webového deníku A2larm na téma exekuce.

Projekt je výsledkem spolupráce Apoleny Rychlíkové a Saši Uhlové, které za sebou mají úspěšný film Hranice práce a cyklus reportáží Hrdinové kapitalistické práce, a sociologa Daniela Prokopa z agentury Median. Se všemi třemi hovořil politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál.

Připravujete v deníku A2larm cyklus textů na téma exekuce. Jaká jsou základní zjištění výzkumu, který jste si kvůli tomu nechali zpracovat?
Daniel Prokop: Hodně lidí v exekucích přiznává, že odešli z legální práce. Rozdíl v odchodovosti do šedé ekonomiky v souvislosti s exekucemi je tak velký, že lze hrubě odhadovat, že se může týkat až okolo 200 tisíc lidí v posledních pěti letech. Což přináší obří ztráty státu i regionům.

Zajímavá je také výrazně nižší důvěra v demokracii a právní stát u lidí, kteří čelili nebo čelí exekucím. Srovnávali jsme jejich postoje s lidmi, kteří jsou také z chudší poloviny Česka, ukázalo se, že ti, kteří mají zkušenost s exekucemi, jsou kritičtější k polistopadovému vývoji a nedůvěřují klíčovým demokratickým institucím včetně soudů. A není to dané věkem, vzděláním či regionem. I při jejich kontrole hrají roli právě exekuce.

Je to zřejmě jeden z důsledků exekučního systému, který tady po listopadu fungoval, docházelo v něm k masivnímu navyšování dluhů náklady vymáhání a sankcemi, které potvrzovali rozhodci často vybraní věřitelem. Většina z těch věcí dnes už není legálních a některé lze rozporovat i zpětně.

Mezi další zjištění patří například výrazně vyšší stres, což se projevuje na chodu domácnosti, na dětech a podobně. Domácnosti s exekucemi se proti zbytku chudších třeba výrazně častěji hádají. Může to být jeden z důvodů, proč během ekonomické krize narostla v České republice rozvodovost, která nyní zase klesá.

Není to tak, jak říkají konzervativci, že by lidé přestali věřit instituci manželství, že by se nějak proměňovaly jejich hodnoty. Rozvodovost narůstala v chudých regionech a mezi méně vzdělanými a chudšími.

Apolena Rychlíková: Možná bych ještě dodala, že se potvrdilo, že důležitý moment, pokud jde o schopnost řešit situaci, kdy se člověk ocitne v exekuci, je jeho sociální kapitál. Pokud ti lidé mají možnost půjčit si peníze ve svém okolí, třebas i větší částku, tak pro ně byla cesta ven z dluhů mnohem snazší.

Platí to i v případě, kdy mají kolem sebe lidi, kteří jim pomůžou s porozuměním smlouvám, nebo jim seženou práci navíc nebo brigádu, kterou se postižení snaží umořit dluh. Paradoxně ale právě to, že exekuovaní lidé mizí z trhu práce, řetězí ztrátu jejich sociálního kapitálu. Protože těmi brigádami člověk o pevné vazby dál přichází.

A z pracovního trhu odcházejí proto, že by se jim strhávala velká část mzdy pro exekutora, je to tak?
Saša Uhlová: To je jednoduché. V podstatě se nedá vyžít z toho, co takovému člověku zbude. Zároveň se mu od jistého momentu nevyplatí pracovat, protože se mu snižují dávky na bydlení. Protože se v daný moment dávky vypočítávají de facto podle fiktivního příjmu. Důvod je prostý, dávky se vypočítávají ze mzdy před srážkami za exekuci.

Daniel Prokop: Jsou tam dva demotivační momenty. Z platu člověku zůstává nezabavitelné minimum, které se vypočítává podle počtu dětí. Plus část ze mzdy. Čím víc budou ti lidé pracovat a čím větší budou míz mzdu, tím větší část bude nad tím nezabavitelným minimem. Svízel je ale v tom, že tam je relativně velmi nízký strop. Ten je tři tisíce, pokud máte přednostní pohledávky, a šest tisíc, pokud nemáte přednostní pohledávky.

A pokud si vyděláte nad dvacet tisíc, dosáhnete stropu a všechno ostatní jde už exekutorovi. Zároveň ale začnou klesat zmíněné dávky, protože ty se vypočítávají ze mzdy před stržením exekuce. Takže jednoduše řečeno: pokud si ti lidé začnou vydělávat nad dvacet tisíc, reálně jim začne klesat příjem.

Saša Uhlová: Od jistého momentu platí, že čím více vydělají, tím méně mají.

Apolena Rychlíková: A třeba příspěvek na bydlení se vypočítává z příjmu, který má u zaměstnavatele, a nikoli z toho, co mu reálně zbude po exekuční srážce.

Co s tím?
Daniel Prokop: Jednou z cest je, a říkají to i pravicoví ekonomové, zrušit zmiňovaný strop.

Jinak řečeno, těm lidem ani nezbývá nic jiného, než odchod do šedé ekonomiky?
Saša Uhlová: Zajímavé je, že si ministerstvo práce nechalo v roce 2014 vypracovat studii o tom, kolik lidí se u nás pohybuje v šedé ekonomice. Vyplynulo z ní, že jich je přes milion. Z toho snad 670 tisíc „na plný úvazek“. Což je poměrně vysoké číslo. A pozoruhodné je, že ten materiál ministerstvo tehdy „stopilo“, vůbec s tím materiálem nešlo ven, ani s ním nijak nepracovalo.

Daniel Prokop: Pokud bych měl na tu otázku odpovědět bez jakéhokoli patosu, ti lidé mají tři možnosti: buď má malý dluh a bere to tak, že když se mu hodně sráží, tak to rychleji splatí. Možná to tak ale funguje především u lidí, kteří mají nějaké vedlejší zdroje. Pokud se vám ale vaší vyšší snahou sníží příjem domácnosti ze čtrnácti na deset tisíc nad nájem, tak už nelze uživit čtyřčlennou rodinu. Tudíž motivaci rychle splácet přebíjí motivace se uživit.

Druhá možnost je redukovat si oficiální příjem někam na úroveň minimální mzdy a zbytek si nechávat vyplácet na ruku. Minimální mzda je totiž v takové situaci optimální. Platíte ale věřiteli úplné minimum a doba splácení se prodlužuje. A třetí možnost je úplně zmizet ze systému a uchýlit se do šedé ekonomiky.

I proto odstropování ponechávané části mzdy podporuje velká část exekutorů i věřitelů, kteří na něj taky doplácí. Racionální cestou je totiž pro velké množství třetí scénář, kdy nesplácejí prakticky nic.

Apolena Rychlíková: Nemluvě o tom, že se to nevyplácí ani státu, protože přichází o obrovské odvody na daních. Většina postižených lidí, se kterými jsem dělala rozhovor do našeho seriálu Exekuce: černé svědomí Česka, nepracovala v normální práci. Přesto umořením dluhu trávily i šestnáct hodin denně. Asi nejhorší příběh, který jsem slyšela, mi vyprávěla jedna samoživitelka. Její kamarádka v exekuci pracovala ještě v terminálním stádiu rakoviny. Odešla ze světa a její poslední roky se nesly ve znamení splácení exekuce. To mi přijde šílený.

A jaká je struktura těch dluhů? Jak jsou vysoké, z čeho vznikly? A víme, kde je hranice, kdy lidé začnou takto uvažovat? Kdy už se jim nevyplatí být součást systému?
Apolena Rychlíková: Znovu se potvrzuje, že velký problém České republiky je skrytá chudoba, která mnohdy stojí na počátku dluhové pasti.

Daniel Prokop: Z šetření plyne, že se 57 procent lidí, které postihla exekuce, dostalo do dluhů kvůli krátkodobým spotřebitelským půjčkám. Znamená to tedy, že 43 procent lidí do exekucí spadlo bez půjček. U těch sedmapadesáti procent je navíc zajímavé, že neplatí taková ta rozšířená představa, že si ti lidé půjčili na dovolenou, nesplatili ji a spadli do exekuce.

Jsou tam dva hlavní scénáře: za prvé, půjčku si brali nikoli spotřebně, ale by splatili již existující dluh. Příklad: dlužili za nájem nebo telefon a chtěli to splatit spotřební půjčkou. A ta je následně uvrhla do exekuce. A právě v těchto případech hraje roli nižší sociální kapitál. Někteří z nich mají třeba nižší finanční gramotnost, řada z nich ale tvrdí, že si neměli od koho půjčit. Nebyli to tedy schopni řešit v rámci svého sociálního prostředí.

Apolena Rychlíková: A druhá cesta je, že se spotřebitelskou půjčkou snažili splatit už jinou existující půjčku. Pouze u těchto lidí platí, že důvodem exekuce byla nesmyslná spotřební půjčka, no ale zase je otázka, zda měl těmto lidem vůbec někdo půjčovat. Zda tady byla dostatečná motivace prověřit jejich příjmy. Při kvalitním zkoumání solventnosti těchto lidí by museli poskytovatelé půjček ihned zjistit, že to nikdy nesplatí.

Daniel Prokop: Podle mne je to zjištění zásadní proto, že ukazuje, že řada dlužníků sice asi dělala chyby a chovala se nezodpovědně, ale jejich situaci výrazně prohloubila i nezodpovědnost části věřitelů v neregulovaném systému – že se jim půjčovalo ve chvíli, kdy by už jim nikdo půjčit neměl.

A to se do nějaké doby nedělo? Oni nezkoumali, jak na tom ti lidé jsou a zda budou mít na splácení?
Saša Uhlová: Do nějaké doby se to nedělo vůbec. V roce 2016 byl změněn zákon. U spotřebitelských úvěrů musí být solventnost lidí, kteří si půjčují, prověřována. Věřitelé to předtím dost sekali, od té doby nemohou.

Apolena Rychlíková: Ta situace tady byla absurdní. Zatímco na hypotéku jen tak někdo nedosáhne, protože ČNB striktně hlídá, kdo na ní může dosáhnout, u spotřebitelských úvěrů to podobně nikdo neurčoval nebo nehlídal. Dokonce banky samotné půjčovaly naprosto nezodpovědně. Podobný typ prověřování tady naprosto dlouhé roky absentoval. Zároveň je třeba říct, a hodně o tom mluví třeba Daniel Hůle, že pokud by došlo k nějaké přísné regulaci, ti nejchudší si nebudou mít od koho půjčit, a nezbude jim v jistých situacích nic jiného, než půjčky za lichvářský úrok.

Daniel Prokop: To je ale hodně hypotetický scénář.

Saša Uhlová: Ale vychází ze situace, která tady už byla. Oni si skutečně od těch lichvářů půjčovali. Mnozí z nich dneska dluží jak lichvářům v těch vyloučených lokalitách, tak řekněme standardním poskytovatelům půjček. Pravdou ale je, že ten systém doznal řadu změn a dneska se skutečně půjčuje za nesrovnatelně výhodnějších podmínek, než kdysi. Někteří právníci dokonce tvrdí, že už není potřeba cokoli měnit. K tomu je ale zase potřeba říct, že tady strašně moc lidí, kteří dluží podle starých pravidel.

Co přesně bylo tedy změněno v roce 2016?
Daniel Prokop: Postupně byly schváleny čtyři pozitivní změny. První je omezení tarifů advokátů a exekutorů, aby se nevyplatilo vytvářet dluhy pro jejich vymáhání. Druhá je dohled ČNB. Předtím tady bylo snad dvacet tisíc poskytovatelů půjček, ČNB to osekala na řádově nižší čísla. Třetí věc: bylo omezeno maximální příslušenství dluhu, tedy úroky a sankce. To znamená, že to musejí být přiměřené částky k tomu, kolik si člověk půjčí.

To dřív nebylo, a proto mohly některé firmy kvůli dluhu v řádu tisíců vymáhat desetitisíce. Čtvrtá věc: podle soudu už nelze používat rozhodčí doložky, v nichž předem se stanovil rozhodce, který rozhodoval o uznatelnosti dluhu včetně obrovských sankcí. Mimochodem, tyto rozhodčí doložky jsou podle soudu nelegální i zpětně a lze podle nich rušit část existujících exekucí.

Problém je, že tenhle systém existoval tak dlouho, že myslím vytvořil morální hazard i na straně části méně odpovědných věřitelů. Šlo půjčovat riskantně s tím, že riziko pokryjete vymožením těchto velkých příslušenství.

Saša Uhlová: Potřeba je také říct, že vše, co bylo v těch smlouvách pro lidi, kteří si půjčovali, riskantní nebo nevýhodné, v nich bylo nějak ukryto. Dělali to třeba tak, že to napsali na úplný konec malým, téměř nečitelným písmem. Tam někde byla třeba ukryta zmínka o rozhodčí doložce. A pokud se mluví o finanční gramotnosti a odpovědnosti lidí, je myslím na místě, aby se začalo hovořit také o odpovědnosti věřitelů.

V tiskovém prohlášení, které jste vydali, mluvíte mimo jiné o absenci systémové pomoci. V čem spočívá? Kdo a co by měl nyní dělat?
Apolena Rychlíková: Základní problém je špatná dostupnost oddlužení. Podle řady odborníků by to byla cesta, jak donutit k odpovědnosti i věřitele. S vědomím, že každý bude moci vstoupit do insolvence, budou půjčovat věřitelé odpovědněji. To v prvé řadě.

Z rozhovorů, které jsem pro náš cyklus textů dělala, mimo nedostupné oddlužení také vyplynulo, že postiženým lidem chybí třeba sociální bydlení. Pokud by se nepohybovali na trhu s bydlením, nedostávali by se tak snadno do situací, kdy řeší, jak zaplatit ty nejzákladnější věci. Oni dnes mnohdy volí mezi tím, zda budou dlužit za nájem, nebo za energie, anebo třeba za telefon nebo jiné věci. Dostávají se pod obrovský tlak a stres, což mnohdy způsobí, že se zablokují místo toho, aby věc řešili v klidu a nějak racionálně.

Takže my nesmíme ty exekuce redukovat, nesmíme mluvit pouze o nich, je potřeba to celé zasadit do kontextu. A pokud by tady byla funkční záchranná síť, lidé by se do problémů nedostávali tak snadno. Je ale pravda, že pokud ten systém nevyřešíme co nejrychleji, nemá moc smysl fantazírovat o dalších sociálních opatřeních. Exekuce jsou skutečně ten největší problém České republiky dnes.

V jakém slova smyslu?
Apolena Rychlíková: Náš výzkum prokázal, nakolik tito lidé mají menší důvěru nejen v politické instituce, ale třeba také v soudy. Například představa o tom, že se jdou soudit o to, zda je exekuce oprávněná, je naprosto nerealistická. Buď nemají na právníka, nebo na to nemají čas, který mohou navíc věnovat splácení dluhu, anebo v podstatě nevěří ve spravedlnost. Žijí v tom, že je tady nikdo nereprezentuje, nezastupuje. Že nemají dovolání.

„Já jsem přestal i fandit českému týmu na olympiádě,“ řekl mi v rozhovorech jeden postižený. On byl voják a dlužil Dopravnímu podniku, jediné štěstí bylo, že mu dluh nerostl podle úroků. Na druhou stranu právě tyto malé dluhy měly svého času naprosto neuvěřitelné náklady na exekutora. Pokud se pídíme po kořenu „rozdělené společnosti“, exekuce jsou jednou z prvních zastávek na této výzkumné cestě.

Ve chvíli, kdy svoboda může znamenat, že se z dlužné koruny stane dlužných dvacet tisíc, jak tomu bylo ještě před časem, je na čase se ptát, pro koho přesně tahle svoboda je a jaké má dopady na sociální soudržnost a důvěru ve fungování státu, institucí a demokracii jako celek.

Takže vy jste nedělali jen výzkum, ale také kvalitativní rozhovory?
Apolena Rychlíková: Ano, já jich dělala asi dvacet. Celá ta idea vznikla tak, že jsem vůbec nechápala, jak to, že takovou grandiózní nespravedlnost, za kterou prokazatelně stojí zcela konkrétní lidi jako bývalý ministr Pavel Němec, tolerujeme a neřešíme. Tak jsem se poptávala v okolí a dělala hloubkový rozhovory s lidmi, kteří si exekucí procházejí.

Jsou tam různé kombinace. Zjišťovali jsme, jak se lidé ocitli v dluzích, jak to řešili, co to způsobilo s jejich fungováním doma, jak sami sebe vnímají z hlediska vymahatelnosti práva. V jednom případě jsem se třeba dozvěděla, že mohl vzniknout dvaceti tisícový dluh v knihovně za nevrácenou knížku.

To je neuvěřitelný…
Apolena Rychlíková: Považuju to za vyloženě nemravné. Čtyři exekuce na dvě knížky. Přitom ty peníze nesplácí univerzitě, ale exekutorovi. U těch veřejných institucí je tohle opravdu i etický problém – jak je vůbec možné, že akademické prostředí využívá soukromé exekuce na své studenty?

Saša Uhlová: To ale může být i klasický podvod. Tam musel být někdo přímo v té univerzitní knihovně domluvený s konkrétním exekutorem. A to je další věc: za těmi exekucemi jsou mnohdy podobné podvody, kdy se ti lidé prostě takto domluvili.

Podobných příkladů jste zjistili víc?
Saša Uhlová: No jistě, třeba plzeňská záchytka. To je naprosto neuvěřitelný, co se tam dělo. Je potřeba o tom mluvit především proto, že se tam daří lidem, pokud mají právní zastoupení, vyhrávat soudy. Z jedné noci na záchytce se dluh v minulosti navyšoval až na třiatřicet tisíc.

Jenže tam byly rozhodčí doložky a díky tomu se teď daří klientům, které zastupuje advokátka Kristýna Dolejšová Kabelová, soudy vyhrávat, protože ty teď rozhodují tak, že rozhodčí smlouva je neplatná, dále že samotný rozhodčí nález je v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem a taky, že z důvodu ekonomické provázanosti je rozhodčí smlouva nicotná.

Takže pokud někdo zaplatil v Plzni za záchytku ty vysoké částky, může se teď na ni obrátit, i když už jim exekuce skončila a podat si návrh na zastavení exekuce a pokusit se domoci zaplacení vymožené částky alespoň částečně zpět.

Apolena Rychlíková: Mě třeba překvapilo, jak málo dluhů vzniklo vinou jízdy načerno. Je to ale tím, že ve většině měst nelze jezdit načerno, protože se musíte prokázat jízdenkou při vstupu. Vlastně jenom v Praze, Plzni a v Brně lze jet načerno.

Saša Uhlová: Na druhou stranu existují příklady, kdy děti jely v šesti letech načerno, poté byly v pěstounské péči, dluh nikdo nesplatil a v osmnácti zjistily, že jsou v exekuci.

Daniel Prokop: Pokud jde o ta řešení, o otázku, co je nyní potřeba dělat, tak bych chtěl říct toto: je tady 860 tisíc lidí v exekucích, kolem půl milionu v neřešitelných exekucích – mají totiž čtyři exekuce a více, někteří dokonce deset. A tady je potřeba otevřít insolvenční proces. Klíčovou věcí teď je novela insolvenčního zákona. Obsahuje dobré opatření, například že se penzisté mohou oddlužit rychleji, nebo že do insolvence mohou jít lidé s dluhem nad dva miliony. Obsahuje ale také špatná opatření, a ta převažují.

Demotivující je strop na ponechanou část mzdy. Ta je v insolvenci poloviční než v exekuci, pokud nemáte přednostní pohledávky (výživné, dluhy státu). Takže osobní bankrot je dlouhodobě výhodný – správce může popřít část vašich dluhů a zastaví se jejich nárůst – ale demotivuje, protože začnete dostávat o dost méně peněz.

Navíc ti lidé zaplatí za pět let 65 tisíc na provoz insolvenčního správce. A podle novely, jak prošla sněmovnou, budou muset zaplatit minimálně stejnou částku také věřiteli. Pokud mají dluh třeba 200 tisíc, musí zaplatit 65 tisíc insolvenčnímu správci a 65 tisíc věřiteli. Hranice je tudíž na 130 tisících ze dvou set, tedy na nějakých 65 procent dluhu. Jinak řečeno, u nižších dluhů je ta insolvence hodně vysoká. To ale není všechno.

Povídejte…
Daniel Prokop: Za vůbec nejproblematičtější považuju toto: (exministr spravedlnosti Robert) Pelikán sice požadoval, aby tam byla možnost nulového oddlužení po sedmi letech. Podle mě je to hrozně dlouhá doba, lepší by bylo třeba pět let a třeba deset patnáct procent. Oni tam ale nakonec dali, že po pěti letech bude moct soud odpustit zbytek dluhu i při nesplacení třiceti procent. Ten paragraf je ale napsaný tak nejasně, že není zřejmé, jak a podle čeho mají soudy rozhodovat. Bude to způsobovat nejistotu, která bude lidi odrazovat.

Další špatnou věcí je, že insolvenční správci nejsou motivovaní popírat nemorální dluhy. Pokud má někdo dluh sto tisíc a k němu půl milionu příslušenství, insolvenční správci může říct, že jde o nelegitimní navýšení dluhu. Jsou ale placeni paušálem, rozplétání dluhů jim přidělává práci a mohou jít s věřiteli do soudního sporu.

Měla by existovat motivace správce k popírání neférově navýšených dluhů či penalizace věřitelů za jejich přihlášení. Systém správce ale nemotivuje ani moc k tomu, aby dohlížel na dlužníky. V některých zemích je to tak, dostávají odměnu podle toho, kolik vymohou od dlužníků. To u nás také chybí.

Apolena Rychlíková: Nikdo v tom systému prostě není dostatečně motivovaný. Vymahatelnost dluhů je tak malá, a ani po přijetí té novely v něm nebude nikdo motivovaný ke snižování dluhů. Dobře na tom jsou a budou leda tak velký exekutorský „zvířata“. Typicky třeba přerovský exekutorský úřad, který po léta řídí samozvaný mecenáš Roman Runták nebo známý exekutorský úřad Juraje Podkonického. Ten je třeba pověstný tím, že se mu skoro nedá dovolat.

Daniel Prokop: V té novele sice je, že se příslušenství dluhů, kde přesahuje původně půjčenou částku, jde při na konec splácení. Jenomže ty závazky jsou často nejasné a různě přeprodávané. Neférová může být sankce těsně pod úrovní jistiny. Kdyby byl správce motivován to popírat, vydělali by na tom i féroví věřitelé. Člověk v insolvenci by jim splácel dříve.

V pozvánce na tiskovou konferenci píšete, že se exekuce projevují ve volebním chování těch lidí. Jak?
Daniel Prokop: Neprokázalo se, že by tito lidé více volili extremistické strany. Velký rozdíl oproti zbytku populace je, že se tito lidé výrazně méně účastní voleb. Obecně platí, že cítí výrazně menší šance jakkoli ovlivňovat dění ve společnosti. Pochybují, že se mohou nějak efektivněji vyjadřovat k problémům ve společnosti, případně, že mají šanci něco ovlivnit, anebo změnit. Výrazně míň pociťují zásluhovost. Celkově to vede k tomu, že se výrazně méně účastní voleb, protože pochybují o váze svého hlasu.

A potvrdil se předpoklad, že do exekucí častěji padají lidé s nižší finanční gramotností?
Daniel Prokop: Pouze z části. Lidé v exekuci měli o trochu nižší úspěšnost při řešení matematické úlohy – trojčlenky. To skutečně může být jedna z příčin, proč člověk spadne do dluhů. Na druhou stranu vliv může být i opačný. Exekuce s sebou přinášejí i podle našich dat vyšší stres, a stres působí na hladinu kortyzolu v krvi, a už i vědecké studie ukazují, že vysoká hladina kortyzolu zhoršuje schopnosti řešit kognitivně náročné situace, například testy ve škole. A v Harvardu zjistili, že když se propadnete do chudoby, tak se vám sníží hladina IQ až o deset bodů.

Apolena Rychlíková: Tak že je to z části tak, že je finanční gramotnost naopak snížena tím, že se člověk dostane pod tlak, exekuce způsobí stres, který jim do jisté míry znemožňuje situaci řešit. Ale já jsem ve svých rozhovorech měla lidi s vysokoškolským vzděláním. Osobně mi tahle generalizace vadí – vezměte si, že exekutoři dnes nemají povinnost nijak výrazně komunikovat. Když chcete vidět vlastní spis, musíte dojet na exekutorský úřad.

V době, kdy nejsou exekutoři vázaní místem bydliště dlužníka, a věřitel si vybírá, kterého ostříleného vymahače na vás pošle, tak to znamená, že jenom abyste mohl vidět vlastní spis, musíte mnohdy cestovat přes půl republiky. Jedna právnička mi řekla, že s lidmi v exekuci je v Česku zacházeno mnohem hůř, než s pachateli trestné činnosti. Už jen v těch základních postupech je všechno namířené proti nim.

Daniel Prokop: Určitě je dobré finanční gramotnost zvyšovat – a to už třeba na základních školách. Ale je to zvyšování výchozí hladiny, ze které se propadnete, když jste ve stresu – daném třeba právě chudobou.

Apolena Rychlíková: Z těch rozhovorů, co jsme dělali, jasně plyne, že jsou ti lidé mnohdy absolutně paralyzováni. Stres je pohltí a způsobuje další a další problémy. Zároveň je u nich vždycky motivace dluh splácet, a to i v případech, kdy pochybují, zda je zákonný. Nechtějí žít s cejchem. Cítí se stigmatizováni. Všechno to má pochopitelně vliv také třeba na partnerské vztahy, nebo děti, které v takovém stresujícím prostředí vyrůstají.

Tohle si my, celá společnost, musíme uvědomit a nepodceňovat to. V domácnostech zatížených stresem vyrůstají stovky dětí, exekuce drtí skoro milion lidí a tratí na tom úplně všechny strany. Po těch letech ignorace máme možnost tu situaci řešit – stačí se podívat do zahraničí a inspirovat se. Možnosti tu jsou.
Vratislav Dostál
(Zdroj: info.cz, 3.12. 2018)

Den v triku