ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Češi zjistili, že nepoctivost se vyplácí. Proto tak obdivují Babiše a Zemana, tvrdí Vlachová 

26. 12. 2018, rubrika: Aktuality
 

Jako jedna z mála odmítla v roce 1977 podepsat takzvanou Antichartu. „Samozřejmě, že to si musel každý člověk rozhodnout. Buď se musel sám před sebou navždy shodit, nebo odolat. Nemohla jsem to podepsat, to bych si sama sebe už nikdy nemohla vážit,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ dokumentaristka Kristina Vlachová. Do revoluce nesměla veřejně působit, poté ale vytvořila řadu dokumentů o politických vězních, ale i Janu Palachovi a za svoji práci získala letos Cenu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) za svobodu, demokracii a lidská práva. Možná nejznámější je její dokument Kauza Uherské Hradiště, ve kterém upozorňuje na to, jak se české justici nedaří trestat komunistické zločiny.

Poselství vašeho dokumentu Kauza Uherské Hradiště je poměrně jasné – potrestání zločinů komunismu je složité a zdlouhavé. Film měl premiéru v roce 2006. Změnilo se v tomto ohledu za těch 12 let něco?
Před několika týdny zemřel Ladislav Mácha, vyšetřovatel StB, který utloukl kněze Josefa Toufara. Mácha odsouzen byl, ale ve věznici strávil pouze rok, poté ho propustili kvůli údajně špatnému zdravotnímu stavu. Navzdory tomu žil ještě dalších 15 let, na svobodě a úplně v klidu. Přestože velká část těchto mučitelů, kteří by měli být za své „jednání“ za komunismu odsouzeni, již zemřela, tak ani u těch dosud žijících se většinou stále nedaří zjednat spravedlnost.

Proč to ani tři desetiletí po revoluci neumíme?
Podle mne k jejich potrestání chyběla a dosud chybí vůle. V Kauze Uherské Hradiště vidíme proces, ve kterém byli obžalováni tři vyšetřovatelé StB: Alois Grebeníček, Vladimír Zavadilík a Ludvík Hlavačka. Grebeníček, který dle výpovědí svědků také vězně týral, se ale k soudu nikdy nedostavil. Syn ho údajně převážel z nemocnice do nemocnice, a tak měl Alois Grebeníček stále oficiální omluvenky, že se k soudu dostavit nemůže. Přitom chodil s pejskem na procházku a působil velice zdravým dojmem. Ale jeho syn, který byl tehdy předsedou KSČM, dělal vše pro to, aby otec k soudu nepřišel. Tomu se v západní Evropě říká pohrdaní soudem. Tam by takového člověka na přelíčení prostě dovezli, nebo by aspoň musel zaplatit pokutu.

Myslíte tedy, že selhal i soudní systém?
Po druhé světové válce přišli do Německa právníci ze Západu, kteří pomáhali řešit procesy s nacisty. Když po roce 1989 padla Berlínská zeď, tak se právníci ze západního Německa pokoušeli stíhat komunistické zločince z východní části sjednocené země. Přestože ani v těchto případech se to stoprocentně nezdařilo, náhled lidí zvenčí pomohl ty viníky potrestat. Kdežto u nás měli komunistické zločiny soudit lidé, kteří se za minulého režimu sami stranicky angažovali. Rozhodovat měli soudci, kteří sami měli často máslo na hlavě – a tak právo různě ohýbali podle svých představ. Navíc kontakty Grebeníčkova syna zřejmě sahaly příliš vysoko.

Proč jste si vybrala pro svůj film právě vyšetřovatele z uherskohradišťské věznice? Byl ten případ něčím výjimečný?
Když jsem pracovala pro publicistiku v České televizi, tak jsem tu kauzu sledovala od začátku a vždy, když byl soud, nebo se ta situace nějak zajímavě vyvíjela, jsem to zpracovávala na jednotlivé reportáže. Diváky to tehdy enormně zajímalo. Všechny materiály jsem pečlivě archivovala, a pak jsem z nich velice rychle seskládala tenhle film. Ale jak ten soud skončí, to jsem původně netušila.

Říkáte, že lidi to tehdy zajímalo. Zajímá je to teď?
Kdyby je to zajímalo, tak by podle mě nemohli nikdy zvolit Andreje Babiše. Nebo ho možná zvolili proto, že se jim líbí, jak se i se svou komunistickou minulostí dokázal dostat nahoru a jak je mazaný, že to tak pěkně zvládnul.

Mnozí lidé se s minulostí stále vyrovnávají stěží. Nezapomeňte, že skoro každý měl v rodině nějakého komunistu. Ten jim pomohl obstarat auto, sehnat byt – a rodina mu díky tomu je navždy vděčná. Když chtěl člověk studovat, jedno z kritérií, které se posuzovalo, bylo členství rodičů v KSČ. A i když měl někdo samé jedničky nebo aspoň vyznamenání, ale jeho rodiče nebyli straníci, tak často studovat nemohl, protože neměl body za členství rodičů ve straně. Velká část lidí z členství v KSČ náramně profitovala, a teď najednou neví, jak se k té minulosti postavit, protože by tím popřeli sami sebe. Proto se nezajímají ani o potrestání komunistických zločinců.

Myslíte, že se to časem zlepší, až dospějí další generace, které už nemají s komunismem přímou zkušenost?
Jeden středoškolský student mi nedávno vyprávěl, že v hodině dějepisu probírali situaci po srpnu 1968. Vyučující jim vysvětlil, že tehdy se v zaměstnání prováděly prověrky, při kterých museli lidé odpovídat, zda byl vstup vojsk Varšavské dohody bratskou pomocí, nebo invazí. Kdo tehdy odpověděl, že to byla invaze, tak byl následně znevýhodněn, třeba i propuštěn z práce – a jeho rodinu čekaly další postihy. Učitel se studentů zeptal, jak by v této situaci odpověděli oni. V celé třídě se našli jen dva lidé, kteří se přihlásili, že by byli ochotni popravdě říct, že to byla invaze. Ostatní řekli, že by se podvolili. Ale to je šílené.

Co podle Vás s českou společností udělalo nepotrestání komunistických zločinů?
Myslím, že důsledkem je situace, ve které se nacházíme, kdy je premiérem Andrej Babiš a prezidentem Miloš Zeman. Lidé se utvrdili v poznatku, že nepoctivost a prospěchářství se vyplácí. Za minulého režimu jsem pracovala u starých lidí, také u paní Hany Wichterlové, což byla sestra Ottíčka Wichterleho. Chodil k ní často na návštěvu a už tehdy říkal, že období komunismu bude mít nedozírné následky především v rovině mravní. A že bude trvat několik generací, než se společnost z tohoto morálního selhání zase ozdraví. A už je to tady, lidé už zapomněli a jsme ve stejném morálním marasmu jako za normalizace.

A jak si to ozdravení společnosti představujete?
Důležité je, aby lidé přestali být lhostejní a začali myslet. To ale nemůžete nikomu nařídit. Zprávy prý sleduje asi jen třetina dospělého obyvatelstva. Ostatní to nezajímá. A podle toho to teď vypadá.

Po revoluci se mluvilo o zákazu komunistické strany. Myslíte si, že kdyby k tomu došlo, byla by současná situace odlišná?
Už zpočátku mi přišlo nesmyslné, že by ta strana měla dál existovat. To bylo absolutně proti smyslu revoluce. Kdyby Václav Havel tenkrát řekl, že je třeba ji zakázat, tak by se to stalo. On byl tehdy Bůh a stačilo, aby projevil vůli a komunisti by byli zakázáni. Tenkrát se ale objevovaly různé námitky, že kdybychom je zakázali, tak by jen přešli do ilegality. A když nějaká skupina působí ilegálně, bývá pro lidi o to přitažlivější. Vzpomeňte na alkoholovou prohibici v Americe a ilegální prodej lihovin. Je to vlastně logické. Ale prezidenta Havla musím samozřejmě také pochválit, neméně důležitý lustrační zákon podepsal. Nejhorší v současnosti je, že přestože komunisté dostali v posledních sněmovních volbách nejméně hlasů ve svojí historii, tak nyní paradoxně rozhodují o současné vládě.

Co cítíte, když 29 let po revoluci slyšíte některé komunisty, třeba paní Semelovou, jak beztrestně popírají tehdejší zločiny? (Poznámka: Marta Semelová uvedla, že Milada Horáková se přiznala dobrovolně bez nátlaku a okupace v roce 1968 že byla internacionální pomocí)
Já mám docela radost z toho, že paní Semelová je zdejšímu obyvatelstvu natolik nesympatická, že podle mě je snad nemožné, aby její slova mohla ovlivnit významný počet voličů. Ale třeba komunistická europoslankyně Kateřina Konečná je mladá a hezká – u ní je možné, že by mohla na někoho zapůsobit. Vůbec ale nechápu, jak může člověk jejího věku upřímně vyznávat takovou ideologii.

Komunisté často uvádějí, že současná KSČM je jiná než tehdejší KSČ, nebo konkrétní lidé tvrdí, že oni systému nesloužili, ale naopak ho pomáhali „přetvářet zevnitř“. Co svět světem bude, budou se všechny totalitní lži a „omyly“ zaklínat pravdou. Pravda ale na sebe většinou nepotřebuje strhávat pozornost. Naopak. Dnes se už zase krčí někde v koutku, zatímco lež se naparuje a nejhlasitěji křičí, že je pravdou.

V roce 1977 jste odmítla podepsat Antichartu, což Vás na mnoho let vyřadilo z profesního života. Někteří umělci ale své podpisy obhajují tím, že nepodepsat prakticky nešlo….
Samozřejmě, že to si musel každý člověk rozhodnout. Buď se musel sám před sebou navždy shodit, nebo odolat. A následky pak nést celý život. Nemohla jsem to podepsat, to bych si sama sebe už nikdy nemohla vážit.

Tlačil Vás přesto k podpisu někdo? Rodina, přátelé?
Vy asi narážíte na Věru Chytilovou. Tehdy byl totiž po letech zákazů právě dotočený náš společný celovečerák Hra o jablko. Zrovna měl jít do distribuce. Krátký film Praha nám vyhrožoval, že když nepodepíšeme Antichartu, tak film ven nepustí. Pracovaly jsme na něm pět let… Nejdřív mi volali z Krátkého filmu a tlačili mě, ať podepíšu. Pak za mnou přišla Věra, že ona to už podepsala. Hrozně jsme se pohádaly. Já jsem jí řekla, že Havel sedí ve vězení i za ni a za její děti. Poprvé v životě jsem na ni křičela. Věra řekla, že potřebuje peníze, aby měla z čeho platit topení ve své nové vile. Pak už jsme se moc nevídaly.

Litujete zpětně něčeho? Udělala byste něco jinak?
Co se týče profesních a politických rozhodnutí, tak určitě ne.

Historik Petr Blažek v nedávném rozhovoru pro INFO.CZ uvedl, že je možné, že otázku komunistické strany po příštích sněmovních volbách už nebudeme muset řešit, protože stejně jako letos při senátních volbách se komunisté možná do Sněmovny už nedostanou. Myslíte, že je to pravděpodobné?
Já si myslím, že zlo je velice odolné a samo sebe neustále posiluje, takže se obávám, že to se nestane. Domnívám se ale, že dva vrcholní činitelé, Babiš a Zeman, se nakonec možná zničí vzájemně. Ale po nich zas přijdou další Babišové a Zemanové…
Aneta Černá
(Zdroj: info.cz, 24.12. 2018)

Den v triku