ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

MARTHA ISSOVÁ: SVOBODA JE KŘEHKÁ, MUSÍME O NI PEČOVAT 

24. 01. 2019, rubrika: Aktuality
 

„Nechci propadat trudomyslnosti a říkat si, že demokracie končí. Vždycky trvá mnohem kratší dobu něco zničit než něco stavět. Duše našeho národa byla léta destruována, takže doufám, že jen procházíme jakousi demokratickou pubertou,“ komentuje aktuální náladu ve společnosti Martha Issová. Jedna z nejvýraznějších hereček své generace patří k umělcům, kteří se nebojí vyjádřit své názory nahlas. Jak sama říká, v politice ji rozhodně neuvidíme, ale coby občan bude aktivní stále, což dokázala i před osmi lety v kampani Přemluv bábu. „Byl to občanský počin, ne politický. A taky to bylo od nás myšleno jako humor,“ dodává herečka, toho času na mateřské, která si už brzy zahraje Danu Zátopkovou.

Najít si v diáři volný čas na velký rozhovor, to není pro Marthu Issovou úplně snadné. Vrší se jí pracovní povinnosti a k tomu je ve svých sedmatřiceti letech dvojnásobnou maminkou. K šestileté Františce přibyla před osmi měsíci Emílie. „Takhle jsem si to přála. I když… v mém původním plánu bylo, že v sedmatřiceti budu matkou čtyř dětí. Jenže: ‚Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech.‘ Tuhle větu z filmu Woodyho Allena mám ráda,“ říká charismatická herečka.

Neo: Mnoho vašich kolegyň staví kariéru na první místo. Vy jste dala přednost rodině. Je to vzor, který jste viděla doma?
Určitě jsem ho viděla v rodině. Tam se člověk učí všem vzorům. A pak se vůči nim třeba v průběhu života začne vymezovat, ale většinou je máme v sobě tak hluboce zakořeněné, že se k nim stejně nakonec vracíme, i když nechceme. Já mám to štěstí, že své rodiče považuju za dobré vzory. Navíc moje máma je taky herečka a řešila to stejné dilema, jak najít vyváženost mezi prací a rodinou, které teď řeším já. Být s rodinou je pro mě nejvíc, ale zároveň bych kecala, kdybych tvrdila, že nezažívám chvíle, kdy mám strach, že už nikdy nebudu mít možnost, svobodu a čas dělat zajímavé, velké věci. A já pořád toužím takové věci dělat a vnímám, že mám na to dost sil a zároveň už i nasbírané zkušenosti. Navíc když je dělám, jsem i lepší matkou, protože se cítím dobře a radostně. Ale zároveň když jich dělám moc, nebo je dělám dlouho, děsím se toho, že míjím čas svých dětí, že už to nikdy nevrátím, a pak mi to může srdce utrhnout, když nemám prostor jen tak si s holkami hrát a nikam nespěchat.

Takže když vysílám přání ohledně práce, většinou to je, aby mi přicházely zajímavé projekty s lidmi, kteří mě inspirují, ideálně krátkodobé, a ať jich je tak akorát. Ale zároveň vím a nikdy jsem ani na moment nepochybovala, že moje největší přání je, abychom byli celá rodina zdraví a šťastně pohromadě.

Neo: Řekl bych, že se nemusíte o práci bát. Patříte k nejúspěšnějším herečkám své generace, na trhu jste se slušně etablovala. Co všechno vás na té cestě ovlivnilo a zformovalo?
Formovalo mě všechno. To, do jaké rodiny jsem se narodila, jaké dětství jsem prožila, koho jsem v životě potkala. A od určité doby, když jsem začala o sobě a o své cestě nějak vědomě přemýšlet, jsem si pak už i sama vybírala, co chci, aby mě formovalo. Ale musím říct, že o etablování na trhu, jak říkáte, jsem nikdy nesnila. Snila jsem o tom, že budu točit zásadní filmy se zásadními režiséry a dělat divadlo, které bude lidem měnit život, s velkými umělci. A zpětně mě fascinuje to, že mám pocit, že jsem tehdy vůbec nepochybovala, že to tak bude! To až dneska vím, jaké štěstí jsem měla, že se to sešlo všechno tak, že mám práci a můžu ji dělat. A štěstí je u uměleckých profesí důležitý faktor. Taky určitě sehrálo roli i to, že jsem z umělecké rodiny. Když jsem byla na konzervatoři, točila už i Klára (Klára Issová, sestřenice Marthy, pozn. red.), takže když jsem přišla na nějakou kamerovou zkoušku, řekli si: hele, to je dcera Lenky Termerové, nebo malá Issovka, což je vlastně dobrá výchozí pozice, protože si vás pro začátek všimnou. A pak dál jsem se snažila dělat věci nejlépe, jak je v mých silách.

Neo: Co bylo vaším pomyslným odrazovým můstkem?
Když jsem chodila na základní školu a bylo mi asi tak jedenáct let, potkala jsem naši sousedku Milenu Kropáčkovou, která dělala pomocnou režisérku. A já jí řekla, aniž by to kdokoli z rodičů věděl, že chci být herečka, a kdyby pro mě něco měla, tak ať dá vědět, že jsem připravená. A Milena si na mě skutečně asi po roce vzpomněla, v době, kdy se točil seriál Když se slunci nedaří, ve kterém hrála i sestřenice Klára. Byla to pidirole na jeden natáčecí den, tak zavolala mámě, abych za týden dorazila. A protože Milena pracovala s Karlem Smyczkem, tak mě pak po letech pozvala na kamerové zkoušky k seriálu Dobrá čtvrť, který se odehrával v prostředí střední školy. Já byla trochu starší, bylo mi asi dvaadvacet, ale pořád jsem vypadala jako puberťačka a dostala jsem roli Katky. A myslím, že to byla nějakým způsobem zlomová práce. Sice jsem už do té doby točila, ale tahle role byla výrazná, výborně napsaná a zajímavá a mě bavilo ji hrát. A myslím, že tehdy mě začali lidi nějak víc vnímat.

Neo: Přišly i další role od Karla Smyczka? Bývá zvykem, že si režiséři oblíbí skupinku herců a pak je obsazují stále, protože vědí, co od nich čekat.
S Karlem jsme po Dobré čtvrti už netočili, ale nic to neříká o tom, jak se máme nebo nemáme rádi. Nebo aspoň doufám. (smích) Potom jsem hodně točila s režisérkami. Jednu dobu jsem si dělala srandu, že nespím s režiséry, ale kamarádím se s režisérkami, ale to už teď není pravda… S Alicí Nellis pracuju dlouhodobě, známe se dlouho a máme se rády, s Michaelou Pavlátovou taky. Má to, jako ostatně všechno, dvě strany mince. Pokud někoho znáte dlouho a dobře, můžete si leccos dovolit, člověk se nestydí a nefiltruje nápady; dlouhodobé vztahy, i ty pracovní, s sebou nesou určitou hloubku, jistotu, blízkost. Máme tady v Čechách na filmovém poli vlastně pár takových partiček, ale asi je to svým způsobem přirozené. Člověk si ke spolupráci rád bere lidi, se kterými ví, že dobře funguje, že ho inspirují a domluví se s nimi. Zároveň pokud se pohybujete stále jen ve známém prostředí, stane se pro vás komfortním a může to vést k určité stagnaci. Je dobré hledat i nové způsoby a cesty. Nejlepší se mi zdá to kombinovat.

Neo: Vaším partnerem a otcem vašich dětí je režisér David Ondříček. Přirozeně se nabízí, že od něj můžete čekat role. Řešila jste, že vás může někdo vinit z protekce?
Od chvíle, kdy mi David nabídl roli v minisérii Dukla 61, do chvíle, než jsme začali točit, jsem to řešila. Ale s prvním natáčecím dnem to úplně vyšumělo. Líbilo se mi, jak David pracuje, bavilo mě to a těšilo, takže jsem úplně přestala řešit, co tomu kdo řekne. Navíc, já Davida znám a vím, jak nechutně upřímný a přímočarý umí být. Někdy mi s tím leze na nervy, ale většinu času si ho za to vážím. A jsem skálopevně přesvědčená, že pokud by mě nechtěl obsadit, přestože mě miluje, tak by to neudělal. Pro mě to bylo jedno z nejlepších natáčení, jaké jsem kdy zažila. My jako dvojice, jako partneři, jsme celkem třaskavá směs, často se o něčem dohadujeme, ale na place jsme měli absolutní souznění. Bylo to pro mě velmi obohacující.

Neo: Takže se dá říct, že díky Dukle 61 a Davidovi máte nastartovanou novou hereckou etapu?
To nevím, to jsme zase u těch plánů. Určitě mám nastartováno k tomu, že budu trénovat hod oštěpem, protože budeme s Davidem pracovat na filmu Zátopek. To byl vlastně projekt, který se objevil ještě před Duklou. Dana Zátopková byla první role, kterou mi nabídl. A říká, že to udělal jenom proto, že máme stejně velké nosy. Ale na Zátopka se nedařilo dlouho najít finance, projekt se odkládal a do toho přišla Dukla. David věděl, že mě štve, že tím, že pořád působím určitým holčičím dojmem, nedostávám role adekvátní svému věku. A tak ho napadlo, že bych mohla hrát pětatřicetiletou drsnou havířskou manželku, matku čtyř dětí, čímž mě vytrhl z hereckých stereotypů a já mu za to děkuji. A teď na jaře nás čeká natáčení Zátopka, na což se taky velmi těším. To mi zase otevře dveře do nějakého jiného světa.

Neo: Jiným světem je i politika a stále častější angažovanost umělců právě v politice, ať už v té aktivní, či pasivní roli. Vy máte za sebou kampaň Přemluv bábu, kterou vám nejednou omlátili o hlavu. Litujete někdy, že jste se do podobné věci vůbec pustila?
Kdybych to neudělala, tak bych to nezažila a nevěděla bych, co vím díky tomu, že jsem to zažila. Bylo tisíc momentů, kdy jsem si říkala, proč já debil jsem tohle udělala, protože průklest, který následoval, byl poměrně intenzivní. Nemůžu říct, ani že lituji, a ani že jsem na to pyšná. V průběhu času se ve mně střídají různé pocity, které se mění. Každopádně to byl občanský, ne politický počin. A taky to bylo od nás myšleno jako humor. Humorné pošťouchnutí k politické diskusi od občanů, kteří jsou nějakým způsobem populární a využili toho, že je jejich hlas slyšet. A to spoustu lidí dráždí. Dnes by to bylo ještě mnohem horší – v době, kdy prezident Zeman přišel s pojmem „pražská kavárna”, což jsou všichni ti, kteří s ním nesouhlasí. Demokracie je velmi složité uzpůsobení a vyžaduje velkou míru osobní odpovědnosti každého člověka, který v ní žije. Věřím, že není lepší způsob, jak ji udržet v dobré kondici, než je aktivní, občanská společnost, jak o ní mluvil pan prezident Havel. Ale tu si naši někteří nynější političtí představitelé rozhodně nepřejí. A já jen zírám, jak jim jejich přání v poslední době plníme. Jak je možné, že volíme lidi, kteří lžou, kradou, byli estébáky, mají estébáckou rétoriku, manipulují, jsou sprostí a vybízejí k nenávisti? Nerozumím tomu. Ale zároveň nechci propadat trudomyslnosti a říkat si, že demokracie končí. Vždycky trvá mnohem kratší dobu něco zničit než něco stavět a duše našeho národa byla, když počítám druhou světovou válku a komunismus, destruována skoro padesát let, takže doufám, že jen procházíme jakousi demokratickou pubertou. Ale nikdy nesmíme zapomínat, že svoboda je křehká a musíme o ni dobře pečovat.

Neo: Jedna věc je politický názor a věc druhá oslavování konkrétní politické strany některým z umělců. Není to přeci jen za hranicí toho, co by si ona známá osobnost měla dovolit?
Myslím si, že to je na posouzení každého člověka. A pokud je umělec přesvědčen, že se chce hlásit k nějaké konkrétní politické straně, tak ať to udělá. Je to jeho odpovědnost.

Neo: A pak je tu komunální politika, v níž taky vidíme mnoho známých osobností…
Věřím, že z komunální politiky může přijít časem nějaká částečná, politická obroda. A je úplně jedno, jestli bude ten komunální politik umělec, filozof, ekonom, nebo inženýr. Hlavně že to bude slušný a čestný člověk, kterému záleží na prostředí, ve kterém žije. Já bydlím na Praze 7 a s velkou radostí sleduji Jana Čižinského a celé hnutí Praha 7 sobě, protože si myslím, že přesně tohle je ta cesta. Že se snaží kultivovat a dělat lepší místo, ve kterém žije a vychovává své děti.

Neo: Měla jste tendenci vstoupit do komunální politiky?
Já? Ne. Určitě ne. Jestli něco můžu říct jistě, pak to, že tyhle ambice opravdu nemám. Ale myslím, že nikdy nepřestanu být aktivním občanem, který dění kolem sebe sleduje a který po politicích vyžaduje, aby plnili, co slíbili. To, že do politiky vstupují psychopati, není neobvyklé, blbý ale je, když to lidi přestanou vnímat. Teď jak jsme slavili výročí 17. listopadu, jsem si zrovna říkala, jak je vůbec možné, že se národ takhle spojil a vzepřel? Dost možná, že to bylo tím, že jsme se neměli ekonomicky dobře. Nic nebylo. Teď se máme dobře materiálně a pečovat o duchovní stránku se lidem moc nechce. Nebo nevědí jak. A už dlouhou dobu se o ničem takovém, jako je kultivace ducha, v politickém prostoru vůbec nemluví. Tohle zazlívám Zemanovi nejvíc ze všeho. Za tu dobu, co je prezidentem, neskutečně klesla duchovní úroveň české společnosti a on k tomu velikou měrou přispěl. Přináší nenávist, nesnášenlivost a nízkost. Vnímám ho jako člověka jdoucího proti zájmům naší země.

Neo: Ale byl volen lidmi v přímé volbě…
Elity jsou tady od toho, aby kultivovaly. Aby té většině, která je nízká a vyprahlá, přinášely vyšší principy. Aby lidem, kteří nenávidí a bojí se neznámého, říkaly, že tolerance, láska, velkorysost a poznání je cesta. A strach že je dobré překonávat. Dobrý a slušný politik nemá říkat, co si přeje slyšet jednoduchý volič, ale má se snažit, aby se z jednoduchého voliče stal odpovědný, vzdělaný, kriticky myslící člověk. Aby se společnost, v jejímž čele stojí, stávala lepší. Nenávist bude vždycky plodit jenom další nenávist a zlobu.

Neo: Nedávno jste v České televizi komentovala nepokoje v Sýrii, kde máte část rodiny z otcovy strany, a někteří vám to dali zase „sežrat“. Proč?
Přišlo pár nenávistných mailů. Mimo jiné jsem tam řekla, že když mluvíme s naší rodinou v Sýrii, dělají si z války srandu. Třeba vtipkují o ustřelené části terasy. Myslím si, že humor je jediná možná záchrana, jak se vypořádat s tím nejhorším, co nás potkává.

Kdysi jsem četla nějaký rozhovor s Marjane Satrapi, což je Peršanka, která napsala a nakreslila komiks Persepolis, která prožila dětství a dospívání v Iránu. Mluvila o své pubertě uprostřed íránsko-irácké války a v rozhovoru řekla – a mně se to hodně líbilo –, že válce se člověk buď začne smát, nebo na ni umře, protože ho zlomí. A evidentně si to myslí i můj syrský strejda.

Neo: Tohle vlastně můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť jsem prožil část dětství ve válečné Bosně. Tuhle se mě kamarádka ptala, jestli si nevybavuji nějaké naše koledy, a já jí odvětil, že ne, protože jsem je přes hluk dopadajících bomb prostě neslyšel…
Právě. Takhle jsem to myslela i já. Samozřejmě že válka není sranda a dějí se v ní strašné věci a já si ani nedokážu představit míru utrpení, jakým spousta lidí v Sýrii denně prochází. Ale když mluvím se svojí rodinou, vidím, že mají chuť žít dál, žít vesele.

Neo: To téma, které mě zajímá, je úskalí, do kterého se veřejně známá osobnost dostává, pokud mluví i o něčem jiném než o vlastní profesi. Zdá se mi, že to veřejnost nepřijímá, minimálně část to pak vždycky umělci omlátí o hlavu.
Taky si nemyslím, že jsem v tom všem natolik erudovaná, abych se musela vyjadřovat k situaci na Blízkém východě. Mnohem radši poslouchám názory lidí, kteří o dané věci vědí víc než já. Sama nevím, proč mě do těch rozhovorů pořád zvou. (smích) Chodím tam především proto, že neumím říkat ne. Určitě se nepovažuji za člověka, který by měl poučovat ostatní. Ale zároveň nevidím nic špatného na tom, říct svůj osobní názor, když jste k tomu nějakým způsobem pozván. Tehdy to byla kauza padesáti syrských sirotků. A mně přišlo zvrhlé, jak se k tomu premiér Babiš postavil. Pokud si nebudeme pomáhat a komunikovat spolu navzájem, naše společnost se nikdy nikam neposune.

Neo: Však v devadesátých letech nebyl problém přijmout migranty právě z Bosny, a najednou je to nepředstavitelné…
Tohle se stalo v posledních letech. Solidarita mezi lidmi byla daleko větší. K tomu přispěla ta obří masáž strachem z uprchlíků, kterou na nás posledních pár let intenzivně provádějí. Shodou okolností jsem před pár dny točila krátké video pro organizaci na pomoc uprchlíkům, kterou v roce 1990 založili manželé, kteří sami byli po roce 68 uprchlíky. Lidé, kteří pro ně pracují, mi říkali, že nenávist k neziskovým organizacím a cizincům za posledních pár let neskutečně zesílila. Že z uprchlíka se v podstatě stalo sprosté slovo. Přitom je to přeci někdo, kdo musel prchnout ze svého domova, a takový člověk se nikdy nemá dobře. Kolik lidí z Československa bylo v době totality uprchlíky a jak je jiné země přijímaly!

Neo: Jak jste vůbec často v kontaktu se svou syrskou rodinou?
Táta často a on je náš prostředník. Píšu si se sestřenicemi, jedna pracuje pro OSN a cestuje po světě, další žije v Americe, v Paříži žije můj strýc, tátův bratr, nedávno přijeli i s tetou, tátovou sestrou a její dcerou a vyprávěli nám, jak vypadá současná Sýrie, protože tam všichni v nedávné době byli. Přála bych si hodně, aby pro Sýrii nastaly nějaké lepší časy. Jsem přesvědčena, že většina Syřanů, kteří museli kvůli válce odejít, kdyby se mohli vrátit domů, udělají to. Moje nejbližší rodina tam naštěstí svůj domov opustit nemusela.

Neo: Co jste si vůbec z tamní kultury přivlastnila?
Jsou mi hodně blízké chutě a vůně toho světa. Taky si myslím, že jsem hodně rodinný člověk – ve smyslu té široké smečky. Ale to je i moje máma, která se narodila v Hradci Králové, takže těžko říct, co z toho je ze Sýrie.
Vedran Kovačevič
(Zdroj: neovlivni.cz, 18.1. 2019)

Den v triku