ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Ekonomka Lipovská: Svět bez hotových peněz? Ztřeštěný a nezodpovědný experiment 

28. 02. 2019, rubrika: Aktuality
 

Žít bez peněz lze – jste-li Robinson na pustém ostrově. Objevíte-li na ostrově svého Pátka, vznikají peníze zcela automaticky, i kdybyste nikdy v životě neslyšeli o bankovkách a bankovních účtech. Rušit peníze znamená otřást základy lidské spolupráce a vzájemnosti, řekla v rozhovoru pro web ČT24 ekonomka Hana Lipovská.

Svět bez peněz, alespoň těch v hotovosti – s tím teď přišel Mezinárodní měnový fond (MMF). A mimochodem zrovna ve středu se k podpoře bezhotovostní ekonomiky v Česku přihlásilo svým memorandem i ministerstvo průmyslu a obchodu, k tomu ale později. Co si myslíte o návrhu MMF?
Ekonomové Mezinárodního měnového fondu přišli s myšlenkou, která na první pokus působí jako neškodná, byť trochu potrhlá akademická hříčka. Ve skutečnosti se nejedná o první výstřel do tmy, MMF usiluje o rušení hotovosti už několik let. V minulosti však rozsáhlé průzkumy ukázaly, že lidé – občané jednotlivých států – s podobnými nezodpovědnými experimenty zásadně nesouhlasí. Hledají se proto nové, ztřeštěné, nebezpečné a pro běžného občana ekonomicky ničivé cesty.

Například Práce R. Agarwala a S. Krogstrupa je v mnohém originální – navrhuje zavedení měnového kurzu mezi penězi v hotovostní a bezhotovostní formě. Dnes vyměňujeme jednu elektronickou korunu za korunu kovovou v poměru jedna ku jedné. V systému navrhovaném MMF by byla ale držba oběživa nevýhodnější. Pokud bychom si chtěli vybrat peníze z účtu, pak bychom místo tisícikoruny dostali třeba jen 950 korun.

Nejedná se však o zcela novou myšlenku, pouze by byla nebezpečně elegantně pojatá. Na počátku 20. století totiž s velmi podobným nápadem přišel i německý socialista Silvio Gessel. Ten chtěl bankovky pravidelně kolkovat, aby ztrácely hodnotu v čase. Kolkování si můžeme představit na příkladu bankovky o délce 10 centimetrů, kterou bychom každý rok museli nechat na úřadě povinně zkrátit o centimetr tak, že by se z původní stokoruny postupně stala devíticentimetrová devadesátikoruna, osmicentimetrová osmdesátikoruna či centimetrová desetikoruna. Kdo sleduje činnost MMF dlouhodobě, toho celá ‚rádobyekonomická‘ hra nemohla překvapit.

Němečtí ekonomové navíc už několik let upozorňují, že po zavedení záporných úrokových sazeb začaly velké německé banky tezaurovat hotovost (tezaurace je makroekonomický termín, jímž se označuje zmenšení celkového objemu oběhu peněz ve společnosti – pozn. redakce) v podzemních trezorech. Držba hotovosti je ale ochranou před zcela legálním – ovšem nikoli legitimním, penězokazectvím ze strany centrálních bank. Zavedení záporné úrokové sazby v čistě bezhotovostní ekonomice totiž není ničím jiným než uvalením zvláštní skryté daně na peníze.

Zavedení vnitřního měnového kurzu mezi hotovostí a bezhotovostními penězi je zároveň obdobou bimetalismu: měnového systému, ve kterém byly peníze zároveň podloženy stříbrem a zlatem. Pokud byl směnný kurz mezi stříbrem a zlatem chybně nastaven, jeden z kovů mohl prakticky zmizet z oběhu – a právě toho by MMF ve spolupráci s centrálními bankami chtěl a mohl dosáhnout.

Evropa však o tématu ukončení hotovostních peněz uvažuje už delší dobu, některé země se už k bezhotovostní ekonomice přibližují. Proč tedy?
Motivace pro tuto podivnou daň je jednoduchá. Po Velké recesi, tedy krizi v roce 2008, začaly centrální banky západních ekonomik zavádět záporné úrokové sazby. Ty se nejprve týkaly jen vkladů, které u nich měly uloženy obchodní banky, později se však začaly přenášet také na velké střadatele.

Jestliže v normálním světě dostáváme za peníze na účtu každý rok úroky, ve světě záporných úrokových sazeb platíme z uložených peněz jakousi dodatečnou daň. Každý rozumný člověk se v takovém případě pokusí danění peněz vyhnout útěkem k hotovosti, která dani nepodléhá. Krok MMF by nám v tomto úprku zabránil, protože bychom stejnou daň zaplatili při výběru peněz z bankomatu.

Ekonomické krize vznikají v důsledku chyb a omylů centrálních bank, řekl nositel Nobelovy ceny Friedman
Zejména monetarističtí ekonomové v čele s nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Miltonem Friedmanem upozorňovali, že ekonomické krize vznikají v důsledku chyb a omylů centrálních bank. Pokud banky dávají do oběhu více (nebo naopak méně) peněz, než je potřeba, ekonomika se může zadrhnout. V prostředí bezhotovostní ekonomiky by ovšem centrální banky na krizi reagovaly ještě hlubšími zápornými úrokovými sazbami než doposud.

Co by to znamenalo v praxi?
Jestliže dnes například na Slovensku nebo v Německu platí úrokové sazby ve výši -0,4%, v bezhotovostní eurozóně by mohly klesnout třeba na -1,5%. Nebezpečným důsledkem obdobných experimentů by byl pokles úspor. Rozumný člověk by jistě nespořil, když by jeho úspory neustále podléhaly nevyhnutelné peněžní dani.

Země, ve kterých klesají úspory, ovšem brzy začnou mít problémy s růstem – a pokud hospodářství neroste, začne se životní úroveň současných i budoucích generací prudce zhoršovat. I proto před čistě bezhotovostním světem, který znemožňuje útěk k bezpečné hotovosti, varujeme.

Dnes máme svět internetu věcí, svět, kdy je vše on-line, vše propojené. Nejsou podle vás hotové peníze už skutečně přežitek?
Hotovost nás především chrání před nezodpovědnými hospodářskými experimenty. Víme také, že člověk platící hotovostí jedná jinak, zodpovědněji, než člověk platící kreditní nebo debetní kartou. Lidově řečeno, méně rozhazuje a více spoří.

V neposlední řadě jsou peníze malým uměleckým dílem, jsou symbolem suverenity národa, vychovávají. Těmto argumentům se leckdo může vysmívat, nicméně na lehkou váhu je brát nelze. Mít v peněžence „katalog“ výrazných osobností naší historie, navíc dokonale umělecky zpracovaný, smysl má.

Zároveň je násilná snaha o povinný přechod k bezhotovostním platbám náramně namyšlená. Ignoruje obtíže, které by tato cesta způsobila starším lidem. Opravdu může kterýkoli úředník z Washingtonu chtít po babičce z Ratibořic, aby se učila používat platební kartu? Technicistní přístup „shora“ je nepokorný, ignoruje běžný chod života a problémy běžného člověka.

Na jaké argumenty tedy mohou lidé slyšet, aby se vzdali bankovek a mincí? Není to bezpečnější, platit kartami?
Oficiální důvody pro zrušení hotovosti jsou stále stejné. Argumentuje se bojem proti terorismu, válkou vyhlášenou šedé ekonomice, podporou moderních technologií či trochu úsměvně hygienickými důvody.

A například argument teroristický sice zní dostatečně vážně, kvůli němu ostatně Evropská centrální banka ukončila výrobu a vydávání bankovek v hodnotě 500€, protože prý je méně pohodlné převážet bankovky malých hodnot než bankovky velké – milion v pětiseteurovkách totiž váží něco málo přes dva kilogramy, zatímco milion v padesátieurovkách by vážil dvacet kilogramů.

Jsou ovšem také směšné: pokud někdo dokáže naplánovat masovou vraždu v Paříži, pak mu zrušení hotovosti život možná znepříjemní, rozhodně jej však před vražděním nezastaví. Když porovnáme například počet vražd přepočtený na počet obyvatel ve Švédsku a v Rakousku, pak ono „takřka bezhotovostní“ Švédsko je bezmála dvakrát nebezpečnější než staromódně hotovostní Rakousko.

Častým argumentem proti hotovosti bývá i to, že bezhotovostní platby eliminují šedou ekonomiku a sníží administrativní zátěž podnikatelů a zvýší transparentnost. Zrovna ve středu 20. února bylo na půdě ministerstva průmyslu a obchodu podepsáno memorandum o spolupráci při posilování a podpoře bezhotovostní ekonomiky. Podle ministryně Marty Novákové (nestr. za ANO) máme dnes v České republice na tisíc obyvatel jen 15 platebních terminálů oproti 23, které jsou evropským průměrem.
Boj s šedou ekonomikou je líbivý argument, problém je, že velikost šedé, černé či stínové ekonomiky pochopitelně neznáme. Publikované odhady šedé ekonomiky v České republice se liší o 220 miliard korun. Patří k nejmenším v celé Evropě – a navíc se podle odhadů, na které se však dívám se zdravou skepsí, zřejmě neustále zmenšuje.

Například podle (diskutabilní) studie Mezinárodního měnového fondu tvořila šedá ekonomika v roce 2017 jen 9,2% českého hrubého domácího produktu, což odpovídá asi 464 miliardám korun. Bulharská šedá ekonomika odpovídá podle stejné studie 19,2% HDP, a naopak švýcarská jen 3,9% HDP.

Znovu zdůrazňuji, že se na tato čísla musíme dívat se značným nadhledem, nejedná se o tvrdá data, nemá příliš smysl vážně se jimi zabývat. Většina domácností si jistě na rozdíl od úředníků z tzv. bretton-woodských institucí (kam patří i MMF – pozn. redakce) nemyslí, že bychom za zboží neplatili. Většina lidí se daním nevyhýbá a vyhýbat nemůže – proto za celými matematickými cvičeními vidíme jen snahu zahalit zcela jednoznačný záměr zrušení hotovosti do rádoby vědeckého hávu.

Je potřeba si také říci, že řadu těch studií ale spojuje stejný zadavatel: většinu prací platí nepříliš překvapivě zprostředkovatelé bezhotovostního platebního styku, například MasterCard či Visa. Tyto společnosti ostatně – mnohdy ve spolupráci s místními vládami – lákají spotřebitele k útěku od hotovosti spotřebitelskými soutěžemi, slevovými akcemi při platbě kartou v supermarketech nebo dotacemi pro podniky, které se zaváží přejít na bezhotovostní platební styk. V tomto kontextu proto existuje oprávněný důvod k obavám z příslibů přidělování platebních terminálů živnostníkům.

Navíc, množství padělků mincí a bankovek v České republice rok od roku klesá stejně jako počet vražd či vloupání, zatímco kyberkriminalita vzrostla podle ministerstva vnitra za sedm let o čtyři sta procent.

Zmínila jste i „usměvné“ hygienické důvody…
Asi nejkurióznější důvod ve prospěch rušení hotovosti popsal významný americký ekonom Kenneth Rogoff. Ten ve své knize Prokletí hotovosti upozorňuje, že peníze jsou „špinavé“, neboť na nich mohou cestovat zárodky epidemií včetně Escherichia coli. Nevysvětluje však už, jak se s hygienickým problémem vypořádáme při platbě kartou nebo mobilním telefonem.

Slyšela jsem, že Mezinárodní měnový fond či Evropská komise také slibují, že zrušíme-li hotovost, vymizí kapsáři.
Nevím, jestli si všimli, že drobná kriminalita neustále klesá a kapsáři „vymírají“ sami od sebe. Navíc je pravděpodobně horší přijít o platební kartu a mobilní telefon než o peněženku s několika bankovkami.

Do galerie absurdních argumentů můžeme zařadit i tvrzení, že bezhotovostní peníze nelze ztratit – na to jen poznamenávám, že bezhotovostní peníze nelze ani na ulici nalézt. Komplikace života – či přímo živnost – žebráků a bezdomovců je zřejmá, asi nikdo nebude posílat dvacetikorunu žebrákovi u kostela bankovním převodem. Když jsme zmínili kostely, ve skandinávských zemích se zcela vážně řeší, jak bezhotovostně platit „příspěvky do kasičky“.

Nicméně prvenství mezi nepochopitelnými argumenty v boji proti hotovosti drží skutečně naše ministerstvo průmyslu a obchodu, které podepsalo zmíněné memorandum. Nikoho nepřekvapí, že mezi signatáři byla společnost Mastercard, zcela nesmyslné je však tvrzení, že digitalizaci potřebujeme pro zvýšení konkurenceschopnosti České republiky ve střední Evropě. Kdo zná středoevropský region, ví, že v málokteré zemi lze platit kartou tak jednoduše jako u nás. Zvýšení konkurenceschopnosti v žádném případě nepomůže omezení hotovosti, ale spíše omezení regulace.

Představme si pokladnu, která by nám nedovolila koupit šunku, protože jsme v tom týdnu už koupili kartou bůček
Jak podle vás zní tedy opravdu dobrý důvod pro to, aby hotovost naopak zrušená nebyla?
Kromě rizika nezodpovědné měnové politiky centrálních bank, které by mohly svými zápornými úrokovými sazbami deformovat hospodářství i peněžní vztahy mezi lidmi, považuji za největší riziko především ničím neomezený dohled nad naším chováním a spotřebou.

Dnes možná zní varování před „Velkým bratrem“ stále ještě absurdně. Pokud si však přečteme například plány na omezování konzumace masa, můžeme si docela dobře představit pokladnu, která nám nedovolí koupit deset deka šunky, protože jsme už v daném týdnu platili kartou za bůček.

Když se na besedách ptám, kdo by byl proti přechodu na bezhotovostní ekonomiku, většinou se hlásí školáci – říkají, že by nechtěli, aby jejich rodiče měli dokonalý dohled nad tím, co si za své kapesné kupují. V maličké dětské ekonomice je to možná humorné, nicméně kdo z nás by chtěl, aby centrální úřad věděl lépe a detailněji než kdokoli z našich blízkých, jak žijeme?

Kdo by na zrušení peněz tedy vydělal nejvíc?
Rušení hotovosti je v zájmu zprostředkovatelů platebního styku. Právě pro ně znamenají bankovky a mince nepříjemnou konkurenci. Jejich zrušení by jim výrazně zvýšilo zisky.

Existují seriózní studie, které by skutečně dokládaly, že je zrušení hotovosti dobrý krok, když tedy o tom některé státy uvažují?
Seriózní studie, které by nebyly motivovány zájmy konkrétních politických sil nebo firem, neexistují a ani existovat nemohou. Jen stěží si lze představit ekonoma, který by podobný krok podpořil. Přední německý ekonom profesor Hans-Werner Sinn dokonce nedávno řekl, že při povinném celosvětovém zrušení hotovosti by se Německu vyplatilo eurozónu opustit.

„Poslední bankovka by mohla opustit oběh kolem roku 2030,“ řekla listu Financial Times Cecilia Skingsleyová, viceguvernérka švédské Riksbanken. Jak jsou na tom ostatní státy, uvažují další opravdu seriózně o tom, že by se hotovosti zbavily?
Kromě skandinávských států se touto cestou vydává i Asie – Korea, Indie. Ostatně – jeden z autorů zmíněného článku Mezinárodního měnového fondu je právě Ind. Pro nás to s sebou nese značné riziko. Pokud by skutečně mělo dojít ke zrušení hotovosti a s tím i možnosti zavedení záporných úrokových sazeb, musely by to provést opravdu všechny významné země světa.

Kdyby se takové chyby dopustila například jen eurozóna, lidé by začali místo elektronických eur držet papírové dolary či libry. Tlak na rušení hotovosti z významných ekonomik, navíc podporovaný mezinárodními organizacemi, je proto velmi nebezpečný.

Bezhotovostní platby tedy nejsou dobrá věc?
Bezhotovostní platby samy o sobě samozřejmě naprosto nejsou špatné. I já běžně platím debetní kartou. Problém nastává ve chvíli, kdy se z pohodlné možnosti volby stane jediný, zákonem vynucovaný způsob platby. Kde není svoboda volby, otevírá se prostor pro totalitářský systém, který jsme za uplynulých 80 let zažili hned dvakrát.

Euro ve světě peněz
Dávalo by ve světě bez hotovosti vůbec smysl mít rozdílné měny?
Hotovost je pouze formou peněz. Je to podobné jako s jazykem a písmem: kniha může vyjít v papírové formě, můžeme ji však číst i jako e-knihu a může být také načtená coby audiokniha. Ve všech třech případech se jedná o tutéž knihu ve stejné řeči zaznamenávající stejná slova stejného autora, jakkoli se jejich forma – nosič, liší.

Podobně máme oběživo, coby obdobu klasické vázané knihy a bezhotovostní platební styk jako obdobu e-knih. V duchu této paralely by zavedení jednotné měny zároveň se zrušením hotovosti znamenalo nejen posun od klasické knihy k elektronické knize, ale také o překlad všech knih ze stovek jazyků do jediného (podivného) esperanta.

Jak se tedy vůbec díváte na proces zavedení eura v Česku?
Zavedení eura bylo krokem ryze politickým, ekonomicky nedávalo a nedává smysl. Naopak, z čistě ekonomického hlediska se jedná výslovně o šílený nápad, který se sice může na úrovni jednotlivých firem jevit krátkodobě celkem užitečný, ale z dlouhodobého hlediska domácnosti, malé a střední podniky i země jako celek pouze poškodí.

Dokážete si představit, že by se Češi zřekli své měny? Pro nás bankovky a mince mají i symbolickou hodnotu, zrovna loni se slavilo sto let republiky. Pro Švédy nemají jejich peníze takový význam? Vždyť právě Švédsko je zároveň první zemí v Evropě, která v roce 1661 začala papírové bankovky tisknout, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat stockholmská banka, i když je tehdy lidé přijímali dosti neochotně. Zvlášť když se ukázalo, že je může postihnout „bankrot“, stav, kdy banka svůj závazek nechce nebo nemůže krýt. A Švédové měli náskok, pokud jde o bankomaty – první nainstalovali v roce 1967, o dva roky dříve než USA.
Vlastní mince a později bankovky byly vždy v historii symbolem suverenity. Území, na kterém obíhaly mince s portrétem panovníka, spadala pod jeho vládu. Pokud chceme být státem s vlastní suverénní vládou, pak musíme usilovat o udržení suverenity i v otázce vlastní měny. Zapomínáme na to, že v celé stoleté historii jsme naši korunu nikdy neopustili, a to dokonce ani během německé okupace. Prvorepublikové bankovky dokonce zůstávaly v oběhu (paralelně s protektorátními) až do roku 1944.

Vydávání peněz něco stojí. Můžete porovnat náklady mezi bezhotovostní a hotovostní variantou?
Česká národní banka údaje o nákladech na výrobu platidel nezveřejňuje. Podle odhadů se však průměrné náklady pohybují kolem dvou korun za bankovku – nejdražší je výroba nejlépe chráněných bankovek vyšších hodnot, tedy především pětitisícikoruny.

Nemáme k dispozici data pro Českou republiku, nicméně hrubým propočtem na základě zahraničních údajů můžeme odhadnout, že se například průměrná tisícikoruna během svého „života“ zúčastní asi 750 transakcí, což odpovídá tři čtvrtě milionu korun. Poplatky za platbu kartou sice také nelze jednoznačně určit, nicméně při 0,5% sazbě bychom za stejné transakce zaplatili zhruba 3750 korun.

Klesá tedy v Česku počet bankovek na úkor karet?
V současnosti je v oběhu více než 618 miliard korun, zájem Čechů o bankovky a hotovost tedy rozhodně neklesá. S trochou nadsázky můžeme říci, že naopak vzrostl: dvacetikoruny s portréty zakladatelů státu i prvních tvůrců naší hospodářské politiky byly rozebrány okamžitě, stejně jako pamětní bankovka s Aloisem Rašínem. Češi a Moraváci se budou pevně držet české koruny i v dalších sto letech její existence.

Naopak počet vydaných platebních karet v České republice dva roky po sobě klesl. V roce 2017 jich bylo v oběhu jen 10,7 milionu zatímco v roce 2015 až 11,5 milionu. Kartou jsme zaplatili 677,8 miliardy korun v rámci 811,9 milionu obchodních transakcí, průměrně tedy jedna platba činila 835 korun. Ovšem průměr je zde samozřejmě jen velmi orientační číslo, které je vychýlené třeba jen několika velkými transakcemi.

A jak si to MMF představuje technicky? Ne každý člověk má bezhotovostní terminál v kapse.
Předpokládám, že se i v tomto případě sází na moderní technologie a na systém blockchainu. Každý, kdo zažil výpadek elektřiny trvající déle než dva dny, ovšem ví, jak obrovské riziko je s takovým vývojem spojeno.

Dnes nefungující platební systém vyřadí z provozu chod supermarketu. Země založená výlučně na bezhotovostních platbách by byla nesmírně snadným terčem kyberzločinců všeho druhu. Násilný, nepřirozený, skokový přechod do bezhotovostního světa by nás tak možná k barterové směně opravdu mohl zcela nedobrovolně vrátit.

Peníze jsou účetní sytém zaznamenávající vztahy mezi lidmi
Jaký by byl podle vás pro lidi život bez peněz?
Existuje řada populárních příkladů lidí a komunit údajně „žijících bez peněz“. Jedná se ovšem o absolutní nepochopení toho, co peníze skutečně jsou. Peníze nejsou čísla na účtu nebo bankovky v peněžence, peníze existovaly dejme tomu i ve společnosti neandrtálců.

Peníze jsou především účetní systém zaznamenávající vztahy mezi lidmi. Když zavezu souseda do nemocnice a vím, že příště pomůže jeho rodina mně, je toto povědomí, toto spoléhání se na vzájemné splácení implicitních dluhů, peněžním vztahem.

Rodiče, kteří vychovají dítě a očekávají, že se o ně dospělé děti jednou naopak postarají, vytvářejí peníze. Peníze jsou dluh, peníze jsou hmatatelný záznam naší vzájemné závislosti, naší vzájemné potřeby.
Monika Ginterová
(Zdroj: ct24.cz, 27.2. 2019)

Den v triku