ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Tenisu si teď více vážím. Vím, jaké to je být bez něj, říká Petra Kvitová 

04. 03. 2019, rubrika: Aktuality
 

Dvojnásobná olympijská vítězka Petra Kvitová má za sebou fantastické tažení za titulem v Sydney. Navázala na něj finálovou účastí na Australian Open a v Dubaji. Jak vnímala svůj návrat a jak se nyní dívá na tenis jinak, řekla v rozhovoru pro Radiožurnál.

Přečetla jsem si na twitteru, že si z vás dělají legraci, že lépe hrajete po obědě. Je to pravda?
Je to pravda. To vzniklo teď na turnaji v Dubaji, kdy jsem začínala vždy dopoledne na centrkurtu a vždycky jsem hrála přes dvě hodiny. A když jsem hrála poprvé odpoledne, tak to bylo za hodinu. Z toho to vzniklo a bohužel teď z toho ta sranda pokračuje.

Takže to není, že byste se kvalitně najedla a pak tomu dala o to větší forsáž?
To asi ne. Ale je pravda, že jsem hrála v 11, tak nevím, jestli jsem byla ještě ospalejší nebo ne úplně probuzená, tak možná i proto to tak trvalo.

Jak dlouho se teď zdržíte v Česku?
Já jsem tady týden a potom odlétám do Ameriky na dva velké turnaje.

Dá se říct, jak dlouho se během roku zdržíte na jednom místě?
Na jednom místě to může být něco přes dva týdny. Grandslam trvá 14 dní, jste tam pár dnů dopředu. Mně se to teď stalo v Austrálii, kde jsem byla opravdu 14-16 dnů přímo v Melbourne. A to je asi nejdelší, kde takhle můžete být.

To, že byste byla třeba tři týdny nebo měsíc doma, to už se nestalo jak dlouho?
To už se nestalo hodně dlouho. Nejpravděpodobnější je, když je to po sezoně, ale to já zase jezdím do tepla na přípravu, takže i tak doma nejsem.

Jak si balíte, když jste dva měsíce někde pryč? Kolik máte třeba zavazadel?
Když jedu na jeden týden nebo na jeden turnaj, většinou mám jednu velkou tašku na kolečkách. Ale když jedu třeba na měsíc a víc, tak většinou mám dvě a plus tenisovou tašku zvlášť. Už to takhle vozím dlouho.

Máte to zautomatizované, otevřete skříň a tam je nalepený seznam „na měsíc“, „na dva“ – takhle to funguje?
Ne, takhle to úplně nefunguje. Jsem člověk, který se rád „přebaluje“. Nachystám vždycky to nejnutnější, což je pas, tenisky a kreditní karta. To jsou nejdůležitější věci, které na turnaj potřebuju. Ve finále si říkám, že cokoli se stane, tak se nějakým způsobem sežene a dokoupí. A pak jak říkáte společenské věci, šaty, boty na podpatku, sportovní věci, hodně triček na trénování, samozřejmě spodní prádlo, to je vždycky nepříjemné kupovat na místě.

Na olympiádu se balím jinak
Vám se nikdy nestalo, že byste zírala do skříně a říkala si „to nezabalím“?
Měla jsem takový moment, když jsem letěla na olympiádu do Ria v roce 2016. Na olympiádu se berou jiné věci než na tenisové turnaje, takže to jsem byla trochu zoufalá, když jsem si sedla před tu skříň a říkám „to prostě nezvládnu“, nevím, co si mám vzít, kolik si toho mám vzít. Nakonec se to povedlo dobře, ale to zoufalství jsem měla největší za ty roky na tour.

Co se bere jinak na olympiádu?
Hrajete v jiných věcech, protože reprezentujete Českou republiku. Máte jiného sponzora na oblečení. Rakety a boty jsou stejné.

Máte rakety a boty udělané na míru?
Je to pravda, rakety a boty jsou nejdůležitější část tenisového vybavení. V botách běháte celý život, od toho ve finále pramení všechny zdravotní potíže a raketu si samozřejmě nemůžete jen tak od někoho půjčit, jsou každá úplně jiná.

Kolik párů bot Petra Kvitová proběhá za sezonu?
Zase tolik jich nevystřídám. Dejme tomu, že osmery páry bot.

Opravdu vám je šijí na míru?
Ten model je stejný jako pro ostatní hráče, já tam mám jen menší změnu na patě, aby mě to nějak nedráždilo. Ale jinak je to ve finále všechno stejné.

Takže si můžu koupit stejné boty, ve kterých hraje Kvitová, abych měla lepší pocit na kurtu?
Můžete.

Je to hodně o čekání
Mně přijde, že v tenisovém životě pořád na něco čekáte. Na letadlo, na zápas, na tiskovku. Jste u toho sama?
Máte pravdu, je to hodně o čekání. Nejsem u toho sama. Mám u toho svůj tým, který čeká se mnou, až půjdu trénovat, až půjdu na zápas. Všechno to absolvují se mnou a to čekání je kolikrát nekonečné.

Takže David Vydra, Jiří Vaněk a kdo ještě s vámi čeká?
Je to Jirka s Davidem, to jsou dva, kteří se mnou jezdí skoro všude. To je asi všechno, moc lidí se mnou nejezdí.

Jezdíte se dvěma chlapy na cestách. Když s někým potřebujete sdílet holčičí starosti, funguje to s těmito dvěma?
Nefunguje. Je určitě fajn tam mít i holku a pokecat o holčičích věcech. Já mám štěstí, že mám kamarádku z tenisového světa, a to je Lucie Hradecká, která hraje podobné turnaje jako já. Samozřejmě telefon funguje výborně už i ve světě, takže není problém zavolat i do Česka.

Bavíte se spolu s Lucií i o tenisovém světě?
Moc ne. Řekneme si třeba gratulace nebo škoda, že nějaký zápas nevyšel, ale jen tak v krátkosti. Spíš řešíme věci, které se nedají řešit s trenéry nebo s někým jiným.

Takže když Maria Šarapovová vydá knihu, tak to není „Četlas to? Ta kecá!“
Ne ne, tak to není. Já ani Lucka jsme tu knihu nečetly, takže si o tom asi moc nepopovídáme.

To je škoda, protože já jsem se vás chtěla zeptat, jestli v těch svých tenisových biografiích tenisové osobnosti hodně kecají?
To já bohužel nevím. Doufám, že ne, že to hráči napíšou tak, jak to opravdu žili. Ale samozřejmě člověk i nějaké nepříjemné věci raději zapomene a třeba nenapíše, ale nevím, jak to mají.

Četla jste něco? Já třeba četla knížku Andreho Agassiho, protože mi přišla fascinující a velmi otevřená. Znáte něco z těch příběhů?
Slyšela jsem úryvky, sama jsem žádnou takovou knížku nečetla. Nikdy jsem na to nedostala chuť, že bych si to přečetla.

Brouzdáte mimo tenisový svět, abyste si odpočinula?
Přesně tak, jsem spíš na jinou literaturu a čtu jiné knížky než zrovna o tenise.

Psychologické války nevedu
To je škoda, protože já jsem našla knížku Brada Gilberta, který byl známým harcovníkem po okruhu WTA a ta se jmenuje „Vyhrávat hnusně psychologické války v tenise“. Tak jsem si říkala, že to budete znát a něco se o tom dozvím.
Tu knížku neznám, taky jsem ji nečetla. Kdybyste mi řekla, tak bych se připravila. Já nejsem člověk, který by psychologicky nebo hnusně rozhazoval toho druhého. Já se vždycky spíš soustředím na sebe a toho druhého neřeším.

Píše, jak přelstít soupeře během a jak donutit soupeře, aby hrál vaši hru. To je běžná sportovní taktika, že?
To je běžná sportovní taktika a myslím, že to je hodně fér, a o to mi samozřejmě jde taky.

Je vaše specializovaná raketa jiná, než co bych držela já, kdybych měla sériovou raketu?
Ne. Já s touhle raketou hraju téměř celou svou kariéru. Možná se přidala trochu váha nebo se jinak nabalancovala, ale ani po té ruce jsem teď nic speciálně neměnila. Ani jsem nechtěla, protože jsem chtěl hrát jako předtím. Kdybych něco změnila, odrazilo by se to buď na mém těle, nebo na mé hře. Dbala jsem na to, abych neměnila nic.

Máte tedy nějakého dobrého fyzioterapeuta?
Nejvíce spolupracuji s panem Kolářem.

Četla jste jeho knihu?
Ano, četla.

Ta je fenomenální. Mluví o tom, jak psychika dokáže pomoci k uzdravení, nebo naopak k tomu, že člověk se na nohy nedokáže postavit, i když by znova mohl. Je to ta knížka a tenhle chlap, co vám pomohlo se po rekonvalescenci vrátit zpátky?
Je to určitě jeden z lidí, kteří mi byli nápomocní. Byl to vždy můj tým, má rodina, mí přátelé a pan doktor Kebrle, který mi ruku operoval. Jezdila jsem na rehabilitace do Francie a i tady v Praze jsem chodila na rehabilitaci ruky a byl u toho pan Kolář.

Pan Kolář má zvláštní dar, že je schopen vám předvést všechny sporty. Předváděl i vám, jak správně raketu chytit?
To mi neukazoval. Přece jen to hraju už pár let a ten pohyb mám zafixovaný někde v mozku, takže jsem si navykla na ten stereotyp zpátky. Bylo mi to hodně doporučováno, abych se vrátila zpátky do motoriky, co jsem dělala předtím, protože to je to, co si nejvíc pamatuju.

Ten pocit bych nikomu nepřála
Jaké to je, když člověk chytne tu raketu po dlouhé době do ruky a necítí to, jak by potřeboval?
Ten moment si pamatuju velmi dobře. Seděla jsem s doktorem Kebrlem a dal mi raketu do ruky. Ten pocit bych nepřála nikomu, byl strašný. Já jsem raketu neobejmula, necítila, pan doktor mi tu dlaň musel sám obejmout, abych tu raketu vůbec sevřela. Necítila jsem vůbec nic. A bylo to spíš demotivující a následující dny jsem nevěřila, že se vrátím.

Když to pak začne létat, jak se to přemýšlení změní?
Po nějak době se ruka zlepšuje a snažíte se tu věc opakovat, tak se zlepšuje všechno obecně. I ta motorika a úchop. Ale trvalo mi to dlouho, než jsem přepnula mozek do toho, že to půjde, a bylo to náročné jak fyzicky, tak psychicky. Hodně to bolelo a nebylo to moc příjemné. Ale věřila jsem, že se to zlomí a že to jednou bude dobré.

Nějak věřila. Když člověk v nějakou chvíli potřebuje „injekci víry“, kdo s ní přijde?
Já měla to štěstí, že všichni lidi kolem mě byli pozitivní. Když byli negativní, tak se to ke mně nedostalo. Pan doktor mi poté, co jsme se vrátila, pověděl spoustu věcí, které jsem nevěděla v průběhu své rehabilitace. Dozvěděla jsme se, že mi dával pět procent, že bych se vrátila k tenisu, že to vypadalo, že nějaké prsty neohnu a neucítím vůbec. Teď se mi to všechno vrací a je to hrozně zvláštní, že i takhle v malém procentu se to dá zvládnout. Věřím, že ta psychika a víra u člověka dělá hrozně moc.

Musela jste cítit obrovský respekt k tomu, co jste dokázala. Vy jste sama říkala, že znovu se objevit na Wimbledonu pro mě znamenalo víc než ho tehdy vyhrát.
Pro mě to bylo vítězství, která se nedá vůbec popsat. Ta doba k tomu, abych se vrátila zpátky do tenisu, byla strašně náročná, dlouhá, a když jsem tam pak byla, tak sice jsem to psychicky sice nezvládla, ale někde vevnitř jsem byla strašně pyšná na to, že tam vůbec jsem.

Vy jste to psychicky nezvládla, ale my jsme to neviděli.
Já jsem to nezvládla přímo na tom Wimbledonu.

Řekla jste: „S novou sezonou budu normální hráčkou, která si popularitu musí zasloužit hrou.“ To už jste teď spokojená?
Ano, velmi spokojená, už i s tou loňskou sezonou jsem byla. Nechtěla jsem být ta, co se vrací po nějakém zranění, ale že budu na stejné startovní čáře jako ostatní holky. Už i loňská sezona pro mě byla nádherná, vrátila jsem se do top desítky, byla jsem na Turnaji mistryň, vyhrála jsem pět turnajů.

Návrat byla moje motivace
Změnilo se něco na vašem vztahu k tenisu?
Víc si ho vážím a je možné, že mě to trochu víc baví. Bavilo mě to vždycky, ale teď vím, jaké to je být bez něj. Beru to jako odměnu za to, že jsem byla schopna se vrátit a dělat to, co mě baví. Byla to moje velká motivace zvládnout s rukou i normální život.

Co znamená zvládnout s rukou normální život?
Nejsem si jistá, že kdybych nebyla tenistka, která tu ruku potřebuje jako sůl, jestli bych byla takhle rozhodnutá se vrátit do normálního života s tím, že bych se normálně najedla nebo vzala propisku a něco napsala.

Když vám dám ale tužku, tak autogram mi normálně dáte, ne?
Zvládnu to.

Co z těch úderů nejvíc bolí? Musíte si dávat pozor na volejích?
Je toho hodně, každopádně bekhend byl nejjednodušší, tam jsou dvě ruce. Největší problém byl forhend, což je úder, který já ve své hře ještě s podáním hodně potřebuji. Podání se zase hraje seshora, takže úchop rakety je taky jiný. Jak říkáte, u volejů je potřeba největších sil v těch prstech, ve kterých bylo to zranění, takže každý úder měl něco do sebe.

Když bych byla poprvé na voleji a věděla bych, že je proti mně nějaká „zabíječka“, tak bych se bála tam tu ruku nastavit.
Naštěstí na druhé straně byl můj trenér a ten to na mě pozvolně zkoušel. Začínali jsme s pěnovým míčkem, žádným tvrdým tenisákem. Jsem ráda, že jsme v tomhle směru nic neuspěchali a že všechno dopadlo tak, jak to dopadlo.

Tenis jako šachy
Říkala jste, že si tenis umíte teď více užít. Co je na něm tak krásného?
Tenis je krásná hra. Je to sport, který můžete hrát od malička až po důchod. Můžete hrát čtyřhry, dvouhry, zpotíte se u toho, zasmějete se u toho. Mě nejvíc baví ta samotná hra. Je to mentální i fyzická hra zároveň. Je jenom na vás, jaký úder dáte. Je to trochu jako šachy, že předpokládáte, jaký úder přijde. Za ta léta nějaké ty údery a situace znáte, takže nějaké předvídání je jednodušší.

Studujete ještě své soupeřky?
Občas je studuju. Po zápase si napíšu do deníčku nějaké postřehy k zápasu. Jaké údery měla lepší, co na ni platilo. Když tu soupeřku neznám, tak to studuje trenér, který mi to pak řekne, nebo se dívám na videa na internetu, abych viděla, jak to vypadá.

Máte ty deníky hodně tlusté? Co si do nich píšete?
To neviděl ani můj trenér, já jsem to nikdy nikomu neukázala. Řeší se tam jenom taktika a to, jak já jsem se v tu chvíli cítila a co mi bylo příjemné a nepříjemné. Není tam nic o psychice nebo tak. Je to takové moje tajemství, a když jdu hrát s tou hráčkou, tak si to uvědomuju a snažím se na to navázat v zápase. Píšu si to od roku 2014 a ty deníčky jsou zatím dva.

Podívá se do toho někdy někdo?
Ne, opravdu je to jen pro mě a tak bych chtěla, aby to zůstalo.

Letošní sezonu jste zahájila raketovým startem, teď jste trojka na žebříčku WTA. Jde o to být světovou jedničkou?
Nevím, jestli úplně o to mi jde. To číslo se odrazí na tom, jak se zlepšujete, jaké máte výsledky na turnajích. Turnaje a hra jsou pro mě primární. To číslo se tam objeví až potom. Není to tak, že bych se na to extra upínala.

Řekněte mi něco o fyziognomii sportovců. Dívám se po sportovcích a přijde mi, že za poslední tři roky se toho plno změnilo. Na vás není ani gram tuku. Co to je za trend?
Všichni v průběhu se zlepšujeme. Je to hlavně o té fyzičce, kolik toho vydržíme a obecně se tenis hrozně zrychluje. Musíte být rychlí, silní, výbušní. Potřebujete kvalitní svaly a k tomu pomůže kvalitní strava. A zápasy jsou dlouhé, takže to musíte ještě vydržet. Je to specifické v tom, že je to rychlostně vytrvalostní sport. A je velmi těžké to skombinovat. Od toho jsou trenéři, aby to odhadli a dalo se to natrénovat. Není to nic jednoduchého.

Kdo to ladí?
Oba dva mí trenéři. Jirka je tenisový trenér, David kondiční. Ten má na starosti fyzičku a stravu nebo i to, jak zregenerovat. Jirka dodělává tréninky na kurtě, abych to „fyzično“ dala na kurt.

Kdybych vás teď pozvala na kávu a dort, šla byste?
Šla bych a dala bych si ráda.

Máte nějakého oblíbence mezi českými dorty?
Mám ráda míšu nebo ovocné dorty. I čokoládu mám ráda.

Měla jste někdy pocit, že jste tlustá?
V pubertě ano, trochu jsem tehdy přibrala.

To znamená, že jídlo je takový automatismus, že ho řešit nemusíte?
Je to tak, za ty roky už vím, co a kdy jíst. Nejsem na žádné dietě, jde jen o to, abych nejedla vyloženě nezdravě, moc smaženého a tak. Na druhou stranu já mám takový fyzický zápřah, že se to spaluje úplně samo.

A potravinové doplňky?
Moc toho není. Jsou to nějaké vitaminy nebo regenerační drinky po zápasech, abych dodala tělu zpátky věci, které ztratilo během zápasu.

Týrají vás hodně dopinkáři? U atletů se to řeší celkem běžně, jak moc to musíte řešit vy?
Pár kontrol jsem už i letos měla. Za ty dva měsíce třeba čtyřikrát, ale nepřijde mi, že by to bylo přehnaně moc.

Musíte pořád někomu dávat na vědomí, kde budete, kdyby na to došlo?
Je to tak. Máme každý internetové stránky, kde se zalogujete a tam máte dny. V každém dnu musíte vyplnit hodinu a adresu, kde vás komisař může najít.

Tři křížky = dvouroční zákaz
Co se stane, když vás tam nenajde?
Dostanete křížek, že vás tam nenašel. Když ty křížky máte tři, budete počítána, že jste pozitivní. Máte dvouroční zákaz a můžete trénovat a odpočívat.

Jaká je nejlepší rada, kterou vám kdo v tenisu dal?
Všechny rady, které jsem tak nějak dostala, byly od rodičů. Nejvíc od táty, který mě trénoval do mých 16 let. Ten vždycky upozorňoval na to, že to je hodně o vůli. Že i když mě něco bolí nebo něco není dobré, je nutné to překonat. Tím se řídím asi nejvíc.

To, že jste bojovnice, je tátovou výchovou?
Oba dva moji rodiče měli velmi těžký život a zvládli to, vybojovali to a vlili to do mě.

Já vás tady vnímám jako krásnou, mladou vyrovnanou bytost. Kde je to prostředí, kde můžete ukázat slabost?
Taky mám stavy, kdy mi je hodně těžko a do pláče. Moc lidí to nevidí, radši pláču někde, kde jsem sama. Někdy pláču i po prohraném zápase, to se taky stává.

Radši podpis než selfie
Spousta lidí se s vámi chce vyfotit. Chytnou vás za ramena, protože chtějí mít tu fotografii pěknou. Jak to po tom útoku psychicky zvládnout?
Hodně s tím bojuju. Bojím se jít sama na nákup, takže jsem radši, když jde někdo se mnou. Pokud ne, skočím jen do nejbližšího obchodu a koupím jen to nejnutnější. Každopádně večery nechodím nikdy nikam sama. Ta selfíčka jsou pro mě psychicky hodně náročná. Zvlášť když se mě někdo dotýká, tím spíš, když je to třeba chlap. V takovém případě se raději podepisuju. Ten distanc je tam větší. Ale fotky s dětmi mi vůbec nevadí a spíš mě to potěší.

Ztrácí se ten pocit časem?
Je to trošku lepší, ale pořád tam jsou momenty, kdy to je hodně silné. Nějakým způsobem to zvládnu, ale jsem vždy ráda, když je po tom.

Já myslím, že jste to celé zvládla úplně famózně. Ještě taková douška před rozloučením. Nedávno zde seděl herec Miroslav Hanuš, se kterým jste byla jako host ve Všechnopárty Karla Šípa, který mi líčil, jak si myslel, že jste kovotepkyně, když jste tam měla krásné talíře mosazné s postavami ženskými. Vy tu historku znáte?
Já jsem u té historky byla, takže vím, o co jde. Maminka se mi taky smála, je to pobavilo hodně. Když já jsem potkala pana Hanuše, úplně jsem ho neznala, ale někam jsem ten obličej zařadila, asi jako on mě. Když někoho neznáte, tak přemýšlíte, co by vlastně mohl dělat. To, že jsem kovotepkyně, by mě nikdy nenapadlo, ale je hezké, jak někdo přemýšlí.

Nedotýká se vás to, že vás celý svět zná a nějaký Hanuš z České republiky neví, kdo jste?
Nedotýká se mě to vůbec. Přijde mi dobré, že mě někdo nepozná a že se cítím jako normální obyčejná holka a je dobré to zažít a zaregistrovat.

Když čtu rozhovory s vámi, jsou tam výrazy jako tenisová legenda, hvězda, superstar. Když to někdo opakuje, není těžké uvěřit, že tomu tak je. Ale vypadá to, že vy to tak nemáte.
Já tomu pořád nevěřím. Občas s tou vírou a zdravým sebevědomím mám problémy. Snažím se s tím pracovat, protože když jdete na kurt a nevěříte si, je to hodně špatné. Nějaké tyhle přezdívky nebo nadpisy článků tolik nevnímám, neberu.

Vy nemáte žádného sportovního psychologa v týmu. Tu víru a práci děláte sama?
Mám mentálního kouče, se kterým pár let už spolupracuju. Někdy víc, někdy míň, záleží na potřebě. Ale oba moji trenéři jsou velmi pozitivní a s nimi trávím nejvíce času, takže oni to do mě vlévají asi nejvíc.

V tom comebacku pomohl nejvíc kdo?
Všichni. Nemůžu vyzdvihnout jednoho člověka, to nejde. Kamarádi, rodina, rodiče. Rodiče to měli strašně těžké a ustáli to na výbornou. Každého, koho jsem v té době potkala, byl pozitivní a žádnou negativitu na mě neházel.

Tak ať to tak zůstane i nadále. Děkuji za vaši upřímnost a odpovědi na všechny otázky a ať vaše sezona pokračuje raketově i nadále.

Lucie Výborná
(Zdroj: irozhlas.cz, 28.2. 2019)

Den v triku