ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Herečka Simona Zmrzlá: Žijeme ve světě vymyšleném muži 

20. 05. 2019, rubrika: Aktuality
 

Diváky a filmové kritiky okouzlila v roli svůdné a nespoutané Katynky z filmu Hastrman, za niž získala nominaci na Českého lva. Simona Zmrzlá je ale také přední herečkou brněnského Divadla Husa na provázku, kde momentálně účinkuje v devíti inscenacích. Mezi povrchní hvězdičky se svými jasnými názory nepatří. Nebojí se mluvit o kontroverzních tématech, jako je ekologie nebo feminismus.

Katynka ve filmu Hastrman je divoká, ctižádostivá a emancipovaná. Jsou vám tyto vlastnosti blízké?
Katynčina ženská hrdost je mi hodně blízká. Nepoddajnost vůči mužskému světu máme společnou. Film se odehrává v devatenáctém století, patriarchát té doby byl samozřejmě silnější než ten dnešní. Přesto se Katynka nebála říkat svůj názor nebo číst filozofické knihy, včetně těch zakázaných.

Toužila se vzdělávat a nebála se dělat věci, které se běžně netolerovaly, třeba pohanské rituály, za něž hrozilo lynčování. Možná jejich účinkům sama až tak úplně nevěřila, ale bavilo ji trochu provokovat. Byla to inteligentní rebelka a feministka v nejlepším smyslu, i tím je mi sympatická.

Co to znamená „feministka v nejlepším smyslu“?
Pod pojmem feministka si hodně lidí představuje hysterickou paní domáhající se něčeho, na co nemá nárok, případně něčeho, čeho už podle jiných ženy dávno dosáhly.

Podívejme se ale na dnešní platy mužů a žen na stejných pozicích. Člověk by předpokládal, že tohle už je dávno vyřešené a rozdíly neexistují. Tvrdá data říkají něco jiného.

Nebo když je žena na pohovoru a potenciální nadřízený se jí ptá, jestli se nechystá mít dítě. To je přece podpásová otázka, jakou by si už nikdo neměl dovolit vyslovit. Přesto se to pořád děje.

A když se žena rozhodne mít kariéru i dítě, čelí velkému tlaku, aby s úsměvem zvládla péči o rodinu plus práci a na nic si nestěžovala. Má přece všechno, tak co by ještě chtěla? Žijeme ve světě vymyšleném muži.

Vám se podařilo mateřství s prací zkombinovat. Máte šestiletou dceru. Když hrajete, stará se o ni manžel?
Vdaná jsem nikdy nebyla. S bývalým partnerem se o Taťánku staráme společně, vycházíme spolu lépe než v době, kdy jsme se snažili vztah zachránit. Je fotograf, takže skloubit naše pracovní doby nebývá úplně jednoduché, i tak se nám to daří. Dokážeme se na všem dohodnout.

Také mi vyhovuje, že bydlím ve stejném domě jako moji rodiče, takže hlídá babička. Nevím, jak bych to jinak zvládla, mívám okolo třinácti představení měsíčně, do toho tu a tam zpívám se skupinami Meteor a Golden Delicious, občas do toho přijde ještě natáčení…

Dceru vychováváte s bývalým partnerem ve střídavé péči?
Přímo ve střídavé péči ne. Před pár lety, v době našeho rozchodu, jsem četla hodně psychologických knih a studií o vývoji dětí. Mimo jiné jsem narazila na výsledky výzkumu z Austrálie, kde už mají se střídavou péčí po rozchodu rodičů desítky let zkušeností.

Téměř všichni dospělí, kteří v dětství tímto typem výchovy prošli, ve výzkumu potvrdili, že jim velmi chyběl jeden konkrétní domov. Necítili se doma u mámy ani u táty.

Takové trauma jsem dceři nechtěla způsobit a její tatínek s tím souhlasil. Dohodli jsme se, že hlavní domov bude mít u mě, ale s tátou bude tak často, jak to jen půjde.

Pro Katynku z Hastrmana páchají muži zločiny i sebevraždy. I vy jste v divadelním světě považována za femme fatale. Jak se vám s takovou nálepkou žije?
V divadle dostávám role, které tomu odpovídají. V soukromém životě to funguje spíš tak, že se mě chlapi bojí. Když se neusmívám, působím nepřístupně. Co se týká vztahů a kontaktů s muži, jsem spíš poklidná. (směje se)

V Divadle Husa na provázku jste získala stálé angažmá hned po ukončení JAMU. Co na tom mělo hlavní podíl?
Náhoda a štěstí. V sedmnácti letech jsem se zúčastnila konkurzu na povídkový film Kuličky. Tam jsem potkala producenta Čestmíra Kopeckého, který v té době působil zároveň v Divadle Husa na provázku. Věděl, že režisér Vladimír Morávek chystá inscenaci Lásky jedné plavovlásky a shání holky v mém věku. Získala jsem malou roličku a pak další a další…

Když jsem končila studium herectví na JAMU, dohodli jsme se, že nastoupím nastálo. V té době jsem otěhotněla. Naštěstí na mě rok počkali, a teď už v Huse na provázku hraji šestou sezonu.

Dlouho jste v divadle pracovala pod režijním vedením Vladimíra Morávka, který byl zároveň uměleckým šéfem. Svou náročností na herce a herečky je pověstný, a to ne vždy v dobrém slova smyslu. Jaké zkušenosti s ním máte vy?
Měla jsem štěstí, že jsem dokázala celkem rychle vycítit jeho záměr, pochopit, co po mně chce. Herci, kteří toto nedokázali, měli problém s ním vyjít. To byly stresující okamžiky, ačkoli Vladimír je nepochybně velký režisér. Jeho režijní metoda je specifická.

Od počátku má vše promyšleno a počítá s tím, že herec je připravený udělat všechno, co po něm bude chtít. Někteří herci potřebují citlivější přístup a podporu, aby podali maximální výkon.

Předpokládám, že herec, muzikant a operní režisér Ondřej Havelka, pro nějž byl Hastrman filmovým režijním debutem, toto naplňuje. Stěží si lze představit slušnějšího, laskavějšího a klidnějšího člověka, než je on. Dokázal si vůbec na place občas „dupnout“?
Myslím, že představa autoritativního režiséra křičícího na herce je v dnešní době passé. Považuji takový způsob práce za překonaný. S Ondřejem Havelkou to bylo v tomto směru skvělé. Je to člověk, který si velmi váží lidí kolem sebe a oni mu ten respekt vracejí.

Svůj režijní záměr měl do detailu promyšlený s pečlivostí sobě vlastní. Jednotlivé scény a jejich význam s námi probral ještě před začátkem natáčení. To bylo velmi komfortní, na place už nebylo potřeba nic moc vysvětlovat, mohli jsme se soustředit jen na hraní.

Takže jste v rámci přípravy na roli četla literární předlohu filmu, Hastrmana od Miloše Urbana?
Četla. Okouzlil mě jazyk, jakým je ta kniha napsaná. Líbí se mi, jak Miloš Urban dokáže vylíčit místa a děje tak, že je člověk před sebou plasticky vidí.

Tématem druhé části knihy je ekologický aktivismus. Z vašeho facebookového profilu jsem pochopila, že je vám toto téma blízké…
Ano, je to pro mě v poslední době mimořádně silné. Obdivuji Gretu Thunbergovou (šestnáctiletá švédská ekologická aktivistka), která svým varováním před klimatickou změnou zburcovala celý svět. Moc jí fandím.

Na podzim 2018 vyšla zpráva OSN, podle níž stojíme kvůli globálnímu oteplování před celosvětovou katastrofou. Nedokážu pochopit, že to politici neberou dostatečně odpovědně a že jejich rozhodnutí a návrhy zákonů neodpovídají závažnosti situace.

Předpokládám tedy, že nejezdíte autem, třídíte odpad…?
Nejezdím a třídím. Kupuji bezobalové produkty, na zeleninu jsem si pořídila látkové sáčky, neberu si v obchodech mikrotenové. Na zahradě máme kompostér, v něm zužitkujeme třeba odpad z kuchyně. Učím i dceru, aby třídila odpad, a také svou maminku. U maminky to jde hůř (směje se), ale snaží se.

Vajíčka z klecových chovů v lednici asi nemáte?
To tedy nemám. Vejce a maso kupuji od menších chovatelů, které znám. Ale také si uvědomuji, že tohle není řešení všech problémů naší planety. To musí přijít z vyšší, politické roviny.

Vím, že nemá smysl cítit vinu kvůli každému plastovému sáčku, který použiju. A je mi jasné, že většina lidí nenachází energii zabývat se takovými věcmi, jako je odpovědný přístup k životnímu prostředí.

Když někdo žije na hranici životního minima, bojí se, že nebude mít na nájem, těžce pracuje nebo ho drtí exekuce, je rád, že si koupí v supermarketu chleba.

Netajíte se tím, že jste věřící. Co to pro vás znamená? Chodíte do kostela?
Víra je pro mě morální kodex, návod, jak komunikovat s lidmi a fungovat ve společnosti. A také psychická opora v těžkých chvílích, které v životě nastávají.

Ve víře jsem byla vychovaná. Moji rodiče byli původně ateisté, ke katolictví konvertovali, když mi bylo šest let. V té době jsme začali chodit na bohoslužby, nechali mě pokřtít.

Do kostela stále chodím, i když cítím lehkou únavu z některých představitelů katolické církve. Vztah s bohem je pro mě něco jiného, podstatnějšího, než vztah s církví.

Hrála jste v několika seriálech, vždy to ovšem byly menší role. Je to proto, že na pořádnou nabídku teprve čekáte, nebo se vám do většího závazku nechce?
Účinkování v nekonečném seriálu by pro mě nebylo. Nabídka přišla, ale musela jsem ji odmítnout. Znamenalo by to skončit v divadle a to nechci.

Upsat se projektu typu seriálu Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě je velký závazek, není úplně lehké se ho zbavit. Když chcete odejít, trvá třeba rok, než vás scenáristé takzvaně vypíší a vaše postava skončí.

Jsem vděčná za krásné divadelní role, je to svět, který nechci opustit, i když finančně jsou seriálové nabídky lákavé. Přestože taky platím hypotéku a jsem součástí kapitalistického systému, chci si uchovat základní míru umělecké svobody.
Barbora Cihelková
(Zdroj: novinky.cz, 18.5. 2019)

Den v triku