ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Z umělého oplodnění se stal obří byznys. Expertka varuje před výrobou dětí na zakázku 

08. 07. 2019, rubrika: Aktuality
 

Psycholožka Hana Konečná je jedním ze dvou zástupců Česka v Bioetické komisi Rady Evropy. V rozhovoru pro INFO.CZ mimo jiné vysvětluje, proč se obává „výroby dětí na zakázku“ a proč se podle ní snaha pomoci neplodným párům mění v „obchod s lidmi“.

Čím se Bioetická komise Rady Evropy vlastně zabývá?
Naposledy jsme například dostali k posouzení dokument, který doporučuje, aby děti, jež přišly na svět s pomocí dárcovství vajíček nebo darovaných spermií, měly automaticky po dovršení šestnácti či osmnácti let věku právo na informace o svém genetickém původu. A ty informace by měly přijít od státu.

Co to znamená? Stát by informoval osmnáctileté dívky nebo chlapce, že mají jiné genetické rodiče, než jsou ti, kteří ho vychovávají a které mají zapsané v rodném listě?
Ten návrh přesně říká, že stát by měl v určitém věku dítě informovat, že existují nějaké další informace o okolnostech jeho narození. Dítě by se samo mělo rozhodnout, zda chce vědět víc. Neanonymita dárcovství spermií a vajíček je v některých státech už zavedena, nejdéle asi ve Švédsku, ale mají ji i ve Velké Británii, Německu, Nizozemí, další země o ní uvažují. Ovšem zatím záleží na tom, zda dítěti rodiče vůbec řeknou, že bylo počato pomocí dárce. Návrh, o kterém mluvíme, a který by při jeho přijetí měl být závazný pro všechny evropské státy, ale přináší povinnost státu informovat dítě nezávisle na vůli rodičů.

Jak konkrétně by to mělo fungovat?
To přesně není v dokumentu specifikováno, ale jaké má stát možnosti? Úřední dopis, případně pozvání na úřad. Neumím si moc představit, že by to řešili mailem nebo telefonátem.

Není to trochu přitažené za vlasy? Jaký postoj k tomuto návrhu zaujala Česká republika?
Oficiální stanovisko ČR je, že s návrhem v tomto znění nesouhlasíme.

Proč?
Jednak považujeme za zcela absurdní, aby dítě o tak citlivých informacích informoval stát bez znalosti situace dítěte a bez ohledu na vůli jeho právních rodičů. Za další se nám zdá velmi problematické zajištění ochrany takto citlivých informací. Oni tam totiž navrhují, aby se vedly nejen národní registry dárců a dárkyň, ale také registry dětí narozených díky dárcovství – jinak by je stát samozřejmě nemohl informovat. Nelze ale přece vést registr o někom, kdo nedal a ani nemohl dát souhlas se zařazením do takového registru! Zároveň se domníváme, že ani povinné odanonymizování dárců není ve veřejném zájmu. Některé problémy by to sice vyřešilo, ale podle nás by to mnohem víc nových problémů vytvořilo.

Jaké?
Například není výjimečná situace, kdy se využije vícečetné dárcovství: spermie může být z Dánska, vajíčko od nás, náhradní matka Ukrajinka. A jeden/jedna ze žadatelského páru je třeba Brit/ka a druhý/druhá Ital/ka. Který národní registr by zajišťoval informace o dítěti a z kolika stran by takové dítě bylo informováno? Nebo by se nakonec vedl jeden celosvětový obrovský registr?

Dobře. Ale nemělo by mít dítě prostě obecně právo dopátrat se svého genetického původu?
Vžijte se do pozice dítěte, které se třeba někdy v osmnácti od státu dozví, že bylo počato s pomocí dárce nebo dárkyně. Dítě se tedy dopátrá takzvané pravdy, na niž má podle dokumentu nárok. Je to to, co bylo podstatné pro dobrý vývoj jeho identity, pro jeho dobrý životní pocit? Vždycky si vzpomenu na část z jednoho cimrmanovského divadla, kde k protagonistovi onoho divadelního kusu přicházejí osoby jedna po druhé, a říkají mu: „já nejsem tvůj otec, já nejsem tvoje teta, já nejsem tvoje matka, …“ A on nakonec řekne:um „to je jedno, že jsem úplný sirotek, hlavně, že jsem poznal pravdu“. Je pro důstojnost a dobrý životní pocit budoucího dítěte dobré, když ho cíleně vytvoříme z částí těla osob rozesetých po celém světě, a pak ho o tom férově informujeme?

Asi se spolu shodneme na tom, že podobné vztahy dětí s jejich biologickými či adoptivními rodiči se řešily a řeší ve společnosti od nepaměti, případ od případu a zcela individuálně. Proč se z toho nyní stala tak ožehavá společenská záležitost, že dokonce hledáme nějaké globální řešení pro celý svět?
Protože se z dárcovství vajíček a spermií a náhradního mateřství stala skutečně masová záležitost, vyžadující opravdu plošnou, celosvětovou regulaci. A to díky tomu, že biotechnologie využívající dárcovství, dnes neslouží jen k léčbě neplodnosti, ale především k tomu, aby děti mohli mít všichni, kdo po nich touží. Pak pochopitelně roste geometrickou řadou i počet dětí, počatých s pomocí dárců a tím i potřeba změn legislativy.

Jak tomu mám rozumět? Nemáme být rádi za to, že moderní biotechnologie dnes umožňují reprodukci stále většímu počtu neplodných párů i jednotlivců?
Teze o narůstající neplodnosti je médii neustále omílaný mýtus. Odborníci opakovaně dokazují, že neplodnost nestoupá, a to ani u mužů, ani u žen. Pouze se zvyšuje počet lidí, kteří hledají pomoc asistované reprodukce. A v tom je obrovský rozdíl. Léčba medicínsky definované neplodnosti, tedy heterosexuálního páru v reprodukčním věku, vyžaduje darovaná vajíčka nebo spermie velmi výjimečně, je to jen pár procent. Naprostá většina léčebných cyklů s dárcovskými buňkami se dělá z takzvaných nemedicínských důvodů, tedy u lidí mimo reprodukční věk, či u osob, které nemají heterosexuálního partnera. Je to ale ještě léčba neplodnosti?

Těžko říci. Záleží na úhlu pohledu.
Přesně tak. A ten pohled se skutečně dnes mění směrem, který, alespoň podle mého názoru, stírá hranici mezi léčbou a plněním přání. Odborné společnosti v roce 2017 už předefinovaly neplodnost na „nemoc charakterizovanou neschopností otěhotnět po 12 měsících pravidelného, nechráněného pohlavního styku nebo v důsledku zhoršení schopnosti osoby reprodukovat se buď jako jednotlivec nebo jeho partner.“ Podle mě už to však s léčbou nemá nic společného, je to sociální služba typu „tvorba dětí na zakázku“. A tenhle nový společenský fenomén, který se neustále rozrůstá, pak pochopitelně vyvolává úplně nové výzvy a společenské problémy. A nikoliv jen v reprodukční medicíně.

Opět se ale nabízí otázka, komu to vlastně vadí. Když to pokrok v medicíně umožňuje, proč by neměli mít děti všichni, kdo po nich touží?
Protože už se dostáváme k otázce, zda už se místo altruismu nejedná o obchod s lidmi a lidskými orgány, které legislativa v civilizovaných zemích oficiálně zakazuje. Úmluva o lidských právech a biomedicíně uvádí, že odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce. A to navíc pouze tehdy, pokud není jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku.

Jestli tomu dobře rozumím, pak třeba touha padesátileté ženy nebo stejnopohlavního páru po dítěti podle vás nemůže být důvodem k tomu, aby jim někdo jiný za úplatu poskytl část svého těla?
Ano. Protože se nejedná o léčbu neplodnosti. Musíme také připustit, že není prokázáno, že život bezdětných je méně šťastný než život lidí s dítětem. A není prokázané, že by život s dítětem adoptovaným nebo v pěstounské péči byl méně hodnotný než s dítětem, které si porodím nebo získám od náhradní matky. Netlačím nedobrovolně bezdětné lidi do adopcí, patřím k těm, kteří asistovanou reprodukci od začátku podporovali, a to i s dárcovskými gametami. Ale mělo by to být využíváno jen v ojedinělých případech, jako léčba nemoci. Pak by se situace dítěte dala řešit velmi individuálně, po zvážení všech konkrétních okolností. V momentě, kdy se z toho stává masový jev, musí pochopitelně nastoupit plošná, dnes už celosvětová regulace.

Má ale medicína prostřednictvím svých technologií naplňovat touhy?
Vlastně asi ano, i v tomto směru už se některé odborné názory posunuly. Například Světová zdravotnická organizace (WHO) zdraví nově definuje jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody a nikoliv pouhé nepřítomnosti nemoci či vady“. To jinými slovy znamená, že když bude šedesátiletý muž toužit po dítěti a nebude z toho důvodu šťastný, je to možné považovat za nemoc hodnou léčby. Přinejmenším by se při tom ale mělo zvažovat takto definované zdraví ostatních lidí. Musí se zvažovat i rizika cest k dítěti, včetně asistované reprodukce, zvažovat všechny následky. Některá rizika už jsme zmínili, další ještě ne.

Jaké jsou další?
Před týdnem jsem byla na kongresu Evropské společnosti pro lidskou reprodukci a embryologii. Každý rok přibývá vystavovatelů – spermabank a bank s lidskými vajíčky. Od jedné jsem si přivezla časopis s názvem „VIP dárkyně vajíček. Výjimečně krásné dárkyně vajíček s vysokým vzděláním“. Časopis je plný fotek jako vystřižených z módních časopisů, v popiskách jsou míry dárkyň, údaje o jejich zdraví, koníčcích. Jako když si vybíráte pejska. Když budete víc pátrat, dopátráte se i cen. Z asistované reprodukce se stal celosvětový, obrovský byznys. Pokud máte dost peněz, vždycky si dítě můžete nechat vyrobit, nebo koupit. Můžete si najmout náhradní matku, která vám dítě z vybraného vajíčka a spermie odnosí a porodí. Mne na tom šokuje hlavně to, že takový stánek s takovými publikacemi, je na kongresu významné odborné společnosti. Je to známka zásadního posunu v myšlení.

Proč by nemohla zdravá hezká dívka prodat svá vajíčka a zdravý pěkný chlap svoje spermie?
Jednak je to stále ještě ve většině zemí protiprávní, protože zákonodárství staví na principu, že lidské tělo nesmí být zdrojem zisku, považuje se to za znevážení důstojnosti lidské bytosti a její integrity. Ale máte pravdu, že i tento princip ztrácí na síle, mnozí odborníci ho zpochybňují, takové hlasy jsou i v ČR. Odkazují na autonomii, člověk přece sám se sebou může dělat, co chce, tedy i prodat třeba svou ledvinu a za peníze jet na cestu kolem světa. Tenhle postoj se začíná projevovat paradoxně nejen v umělé reprodukci, ale i v otázce umělého přerušení těhotenství.

Jak?
V USA už některé státy uzákonily, že žena může podstoupit na vlastní žádost potrat až do doby porodu. Je to přece její tělo, ona má právo o něm rozhodovat. K adopci neplodným párům ho dát nechce, asi by to pro ni znamenalo psychické trauma. Pokud se tedy dítě ani těsně před porodem nepovažuje za samostatnou lidskou bytost, ale za součást těla ženy, mohla by s ním ta žena nakládat podobně jako s těmi vajíčky. Nebo ne? Třeba ho prodat, tedy mrtvé, takzvaně potracené. Třeba na orgány. Zatím není možné, aby žena prodala potracený plod. Proč by to ale nebylo možné v budoucnu? Když vám vytrhnou zub či odstraní ledvinový kámen, taky vám ho většinou na vaše přání dají. Asi si řeknete, že jsem paranoidní. Ale kam byste tu hranici dal vy? Spermie by se prodávat mohly, vajíčka taky, co potracené plody?

Jsem rád, že toto nemusím rozhodovat. Ale vraťme se ještě k tomu dárcovství z jiné stránky než ve smyslu prodej částí těla. Co je špatného na tom, že si přeji, aby mé dítě bylo zdravé, krásné a chytré, a podle toho si chci vybrat dárce?
Na tom, že chci, aby mé dítě bylo zdravé, krásné a šťastné, samozřejmě nic špatného nevidím. I normálně si člověk vybírá partnera tak, že očekává, že společné děti budou mít dobré perspektivy. Musí ale vybírat z těch partnerů, u nichž má šanci. Když se dohodneme na tom, že dárcovství spermií a vajíček nesmí být kšeftem, dárců a dárkyň bude strašně málo. Naše kliniky samozřejmě přijmou jen zdravé dárce, ale že byste si mohl vybírat barvu vlasů či jestli má dárkyně ráda zvířátka, takový výběr není. Uděláte-li z toho kšeft, je pak z čeho vybírat, ale vybírat budou jen ti, co na to mají.

I kdybych teoreticky přijal všechny vaše argumenty, jak byste chtěla takovému vývoji zabránit? Státní regulací? Zákazem umělé reprodukce pro všechny, kdo nejsou heterosexuálové, nebo už překročili produkční věk?
Já upřímně přeji každému, aby, pokud chce, dítě měl a mohl se o něj starat. Starat se o někoho mohou i stejnopohlavní páry, a samozřejmě to už mnoho z nich také dělá. A dobře. Sexuální orientace jistě nesouvisí se schopností vychovat dítě. Já jsem zastáncem toho, aby registrovaní partneři mohli mít společně děti v pěstounské péči. Stejně tak vím, že mnohé ženy nad padesát let mají dítě v pěstounské péči a funguje to výborně.

Tak v čem je vlastně ten hlavní problém?
Dosažitelnost technologií podle mne překročila přijatelnou hranici, čím dál tím víc prohlubuje obchod s lidmi a lidskými orgány. Ledvinu oficiálně prodávat nesmíte. Ženská vajíčka se ale pod rouškou altruismu prodávají zcela běžně, obchoduje se s narozenými i nenarozenými dětmi, jen se to tak nesmí nazývat. Zatím. Když to tak nazvete, hned se na vás někdo vrhne, že bráníte pokroku a pomoci neplodným párům. Nějakou vůli k restrikci v oblasti umělé reprodukce nevidím, spíše naopak.

Takže se podle vás musíme smířit s tím, že se takzvaný obchod s lidmi bude i nadále prohlubovat a rozšiřovat?
Asi ano. Všichni asi cítíme, že je na tom něco špatně, ale nedokážeme to podobně jako u jiných etických otázek úplně vyjádřit jasnými argumenty. Mám teď rozečtenou knížku od právníka Tomáše Sobka, jmenuje se „Právní rozum a morální cit“. Ten název je skvělý, obsah se mi taky moc líbí. Toho, že v etice nejdou jasně stanovit hranice, zneužívají obchodníci a hlasatelé bezbřehé svobody jednotlivce. Lidem je vsugerováván pocit, že když mají peníze, mohou jim moderní technologie splnit vlastně jakýkoliv jejich sen a přání. Etické otázky za nás přece později vyřeší ti chytří pomocí legislativy. Řešíme legislativu, náhradní mateřství, právní rodičovství, kdo a jak má být zapsán v matrice, a co všechno mohu proplatit dárkyni, a přitom možná zapomínáme na důležitější věci.

Na jaké?
Třeba na to, že nejdůležitější ze všeho je, aby vás dítě mělo rádo, a vy jste měl rád je. Na tom, kdo je zapsán v jeho rodném listě, nechci přímo říci „kdo je jeho majitel“, zase tak moc nezáleží. A také to, že i to nejvytouženější, byť třeba i „koupené“ dítě, pak bude žít ve společnosti, pro niž lidská bytost vlastně žádnou hodnotu nemá, pohlíží se na ni jako na zdroj náhradních dílů pro ty, co jsou schopni to zaplatit.
Marek Kerles
(Zdroj: info.cz, 4.7. 2019)

Den v triku