Myslíte si, že se v oblasti rovných šancí děje málo? Já tedy již ne. Přesvědčil mě o tom jednoho dne proslov mojí sedmašedesátileté maminky. Řekla mi:
„Víš, na co jsem přišla? Že vy dnešní ženské už neděláte chlapům takové blbce jako jsme dělaly my. Že chlapi jsou jiní. Nakupují, vodí děti do školky,vozí více kočárky…“
Zjistila jsem , že má pravdu. Pak se do toho vmísil ještě výlev mého kamaráda, který prohlásil:
„Vy ženské mě štvete tím, že si pořádně neřeknete o to, co po nás chcete.“
——————————————————-
A bylo vymalováno. Jeden den a dva okamžiky, které mě posunuly dál. Dnes vím, že se věci přece jen posunují, že i úsilí Nových žen má smysl, i když se postupuje krůček po krůčku.
Začínám si více a více uvědomovat, jak důležitá je komunikace mezi lidmi. Protože člověk, když po druhých něco chce, musím jim to opravdu přesně formulovat. Každý jsme jiný a každý přemýšlíme jinak. Ať již jsme muž, nebo žena. Je důležité mluvit a dívat se.
Mluvit a dívat se – dvě věci, které se v dnešní uspěchané době vytrácejí. A přesto jsou podle mého názoru základem všeho. Dívat se pozorně otevřenýma očima okolo sebe a vnímat .
Možná je to i teplými dny a blížící se dovolenou, že svět najednou vidím hezčí a rovnější. Rovnější v příležitostech.
Zdá se mi, že každý den je další šancí, ať se ta šance týká čehokoli. Právě letní dny a dlouhé teplé večery využijme k rozhovorům a setkáváním s druhými. Říkejme si, co od sebe očekáváme, co po sobě chceme. Protože s každým dnem získávám pocit, že se věci nedějí náhodou a každý člověk , kterého potkáváme, nás možná má něco dalšího naučit na naší cestě tímto světem.
A na vývoji světa máme hlavní podíl my všichni, muži a ženy. Je jen na nás, jaký ten svět bude. Kdo bude dole a kdo nahoře, či zda se misky vah mohou vyrovnat. Nejsme zde proto, abychom spolu soupeřili, ale žili.
Žili, mluvili a dívali se.
————————————————-
Všem Vám přeji krásné léto a aby sluníčko, které tolik svítí, svítilo stále i v nás všech. A při debatách o mužích a ženách nezapadalo.
Jana Koutná