Mužství prý mizí, ozývá se odevšad. Neomezený vládce rodu se beznadějně přežil a nový model dynamického milionáře je k dostání pouze v limitovaných sériích. Navíc prý nebývá z nejcitlivějších a s komunikativností je na tom jen o fous lépe než po pivu páchnoucí „chlapi sobě“. Je nějaká naděje, že se opravdový muž ještě odněkud vynoří?

Za vším údajně stojí konzum s jeho úpadkem hodnot a mravů. Příčiny jsou však bytelnější a nevyzpytatelnější. Hnutí za osvobození ženy osvobodilo muže, říká brněnský sociolog rodiny, profesor Ivo Možný. Rovnost šancí spolu s péčí sociálního státu o matku a dítě měly jeden velký nezamýšlený efekt: zbavily muže tíhy a povinnosti se o ženu postarat. Ještě před pár desítkami let se ženil a vdával každý, koho nohy donesly na radnici, dodává pan profesor. V dosavadních dějinách totiž platilo, že jen spojenými silami širší rodiny mohli lidé úspěšně přežít a něčeho se domoci. Dnes žena partnera nepotřebuje ani k početí a muže strach, že bez šikovné manželky a jejích příbuzných posilujících rodinný klan bude poloviční, rozhodně nedrží pod krkem. Po tisíce let neměnný půdorys vztahu mezi muži a ženami se výrazně proměnil.

Doživotní kluci
Lidé se dříve zkrátka mnohem více potřebovali. Z vět: „Ale on je jinak hodnej a peníze nosí domů,“ nebo: „Ona stará má svý mouchy, ale o domácnost a o děti se postará,“ promlouvá pro nás už archaický svět závislosti, tvrdě limitující možnosti výběru na sňatkovém trhu. Ten sice překypoval účastníky, ale většina z nich patřila k nižším třídám a nemohla si moc vyskakovat. Materiální a technický pokrok nás od těch dob osvobodil ode všech starých vazeb a nutností tak důkladně, že na lákavé plody konzumní civilizace dosáhneme hravě jako jednotlivci. Partnera nám dnes nenutí ani rodiče, ani jiné tlaky – nechce se věřit, že v nejedné solidní firmě si dříve muž musel nechat zajít chuť na kariérní vzestup, nebyl-li ženatý – a najednou málem není kde brát. Sňatkový trh je dnes ze všech trhů ten nejchudší. Proč?

Klasičtí, jednotlivce přesahující a ovládající „odběratelé“ mužských vlastností a ctností – stát, národ, civilizace, rodina – už chlapům nevytyčují životní hřiště, kde ti dobří obstáli a ti špatní byli jen arogantní a agresivní. Jenže přestane-li nás svírat vnějšek, okamžitě si nás osedlá náš vnitřek. Živočišný podklad bojovnosti, odhodlání, vytrvalosti a odvahy nezmizel, jen se napojil na nové životní dominanty. Mužská identita se dnes proto obléká a vysvléká už jen do ryze individualistických kostýmů např. manažera, světáka, sportovce, kteří neustále čelí „velkým výzvám“, vydávají se ze všech sil, to vše ale bez oběti pro druhé, jen pro sebe, aby všichni viděli, a s tím, že když to dotyčného přestane bavit, končí a jde hrát něco jiného.

Ani dnes na tohle všichni mužští nedosáhnou. Ti, co ano, se pak stávají doživotními kluky, zaujatými jen sebou samými. Je roztomilé vidět sedmdesátileté mladíky, jak si na horském kole „sahají na dno“. Ovšem pociťují to především mladé ženy, jež už také ledacos mohou a dokážou. Mateřský pud, biologické hodiny a bariéry v machistické společnosti výkonu a ostrých loktů však způsobují, že jich může blbnout přece jen méně. A tak holt najednou nejsou chlapi. Vzniká po nich silná poptávka, děti se přece jen vychovávají lépe ve dvou.

Všichni jsme muž i žena
Nervozitu ještě zesilují notoricky známé věci. Když dnešní mladé ženy hledají partnery, mají jisté nároky. Ve společnosti zbavené tlaků nemusí přece vzít zavděk někým, kdo na ně jen „zbyl“, jak se to zhusta stávalo jejich babičkám a leckdy ještě jejich matkám. Jenže, jak už jsme viděli, stavy zodpovědných partnerů se snížily, řečeno mysliveckou hantýrkou.

Když je muž nalezen, chce se po něm, aby ve všem od kariéry po domácí práce jel férově napůl. Aby ne, spočívá-li dnes rozdíl mezi ženskou a mužskou prací v tom, že oba buší do počítače, jen každý na jiném místě a někdy ani tohle neplatí. A světe, zboř se, partnerovo markýrování tvrdého mužského světa je ženě k smíchu, žádá se citlivost, pochopení, hovory o duši, to vše doplněno přece jen jakousi klasickou mužností. Pro mladého muže, který si navléká dnešní kostýmy mužské identity, ale není jen velký chlapec, protože mu něco vzadu v hlavě našeptává, že pasovat ženy do role pouhých obdivovatelek jeho úžasných výkonů znamená neprožít opravdový vztah, je to riziková kombinace.

Jenže právě v riziku a jeho zvládnutí spočívá celé kouzlo mužnosti i ženskosti a dobře prožitého vztahu. Má-li soužití partnery naplňovat, musí být správný chlap a správná ženská oba zároveň: opírat se o pevnost charakteru, o odvahu druhému věřit, o ochotu nést odpovědnost. Nesmějí sobecky otročit vlastním neřestem a uhýbat před přiznáváním chyb a vyvozováním důsledků. Žádá se také vytrvalost a pracovitost, rozvážnost, vcítění a porozumění druhému. Jestli s výbavou na takto založenou hru do vztahu nevstupovali, mohou ji na společné cestě společným otloukáním a intuicí získat. Z partnerského hřiště se neodchází, když některého z účastníků mač přestane bavit, chce to sebe ovládání a ochotu nasadit se pro druhého.

Rodina je dnes nejspíš jedním z posledních, ne-li jediným prostorem, kde stále nekompromisně platí, že dva jsou víc než jeden a kde ještě doopravdy o něco jde. Nejsou-li v ní dnes karty v podobě mužských a ženských rolí předem rozdány, jak tomu v dějinách vždy bylo, není to jen výraz další neblahé tendence, ale naopak svobody, již nám moderní život dává. Ovšem té svobody, jež nespočívá ve vybírání a ochutnávce životních laskomin, ale v neotročení horším stránkám vlastní povahy, konzum nekonzum.

Pavel Taněv (Reflex 29/2008)