Už přes půl roku jsem matkou. Už přes půl roku jsem se pořádně nevyspala, nenajedla v čase, kdy jsem dostala hlad a nevytáhla ze šatníku moje oblíbené džíny. Už přes půl roku jsem neměla na rameni kabelku, nikdo mě nepozval na žádný večírek a nikdo se za mnou v na ulici neotočil. Už přes půl roku si vstoje přes prsa nedohlédnu na boty, ale vlastně je to dobře, teď mám na pozorování jiné věci.

Na miminko jsem se děsně těšila. Jak se narodí, hned se na mě usměje, pak si spolu budeme hrát a já mu budu zpívat. Místo toho na mě sedlo poporodní blues, koukalo uřvané cosi a já nebyla schopná normální komunikace. Byl to prostě šok. Pokaždé, když jsem se o tom snažila s někým promluvit, čekala mě odpověď typu: „No,já teda na něco takovýho neměla čas…“ Jako kdybych já celé dny seděla s nohama na stole s nihilistickými myšlenkami.

Hormony se uklidnily a já se konečně začala snažit být DOBROU matkou. Ve chvílích, kdy syn zázrakem usnul, jsem hledala různé rady na internetových diskuzích. Jako třeba co mu dát na sebe, co u kojení nejíst, jak si s ním hrát, aby to pochopil. A jak čas plynul, tak se mě začala zmocňovat větší a větší panika. Nebudu DOBROU matkou. Nemám na to. Ježkovy oči, do čeho jsem se to pustila. Proč to všichni zvládají, ale já ne? Proč nejsem schopna napsat příspěvek typu: „Můj broučínek se dnes nemohl vykakat, tak jsem mu v noci 5 hodin masírovala bříško, byla jsem moc unavena, ale co bych pro svoji lásku neudělala.“ Samozřejmě, že kdyby bylo potřeba, tak bych asi taky masírovala, ale pak bych celý den koukala jako bubák a počítač bych ani nezapnula. Takže někde je chyba, a já asi svoje mateřství nezvládám s elánem a těmi pravými mateřskými city. Nebylo mi z toho pocitu dobře.

Čas plynul mezi plínami, nespavostí, stereotypem a čekáním na nástřel mateřské lásky. Mezi kamarádkami, které se prezentovaly jako dokonalé matky a já, aby mi daly s radami pokoj, jsem tuhle úlohu pro jistotu převzala taky.
Láska přišla. Ne najednou. Měla i dny, kdy ji zahnaly kruhy pod očima, ale jak sílí, tak už si na ní únava moc nedovoluje.A bude líp.
Tím jsem jenom chtěla všem čerstvým matkám napsat, že žena je sice trochu stroj naprogramovaný na reprodukci, ale ne na okamžitou lásku. Kdo jí má ihned, tomu to přeju. Ke komu se přibližuje pomalu, tomu rozumím.
A tak si říkám, jestli už jsem se náhodou nestala tou matkou. Jestli DOBROU, tak na to si musím ještě pár let počkat.

Adéla Rodná (blog iDnes)