Četla jsem na žabích stránkách článek o výroku pana Paroubka, že žena je atraktivní do čtyřiceti let. Ač si vždy říkám, že vytočit mne může jen inteligent, asi i vlivem momentálního deštivého počasí, padl na mě splín.

Zjistila jsem totiž, že už mi zbývá jen sedm let „života“. A v mžiku mi proběhlo hlavou, že bych ještě měla na poli „atraktivity“ dohnat, co jsem nestihla. Pořádně si užít, vykašlat se na budování sociálních a jiných jistot (na to budu mít potom třeba i třicet let čas – pokud tedy během následujících sedmi let raději neskočím pod vlak). Neměla bych možná brát až tak ohledy na zdraví a vrchovatě užívat jídla, pití a hlavně společnosti a přízně mužů. Hlavně té, na jídlo vlastně bude také času dost. Co se týče mužů, vzhledem ke krátké době před sebou už nepotřebuji ani žádná očkování proti karcinomu děložního čípku.

Měla bych pádit hledat si nějaké dobré místo, dokud ještě nemusím dělat uklízečku.
Nakoupit moderní oblečení, dokud si ho na mne ještě někdo všimne.
Ještě flirtovat a vystřídat pár milenců, ať je na co vzpomínat, až budu za pár let plést svetry.

Ještě sedm báječných let. Vlastně už jenom…

V konečném důsledku mi jde mráz po zádech. Může být výrok pana Paroubka opravdu pravdivý? Může opravdu žena skončit v polovině?

Pokud ano, je to strašné!
Neumím si představit, že už za sedm let tu budu jen do počtu. Na pomocné práce – spolu s přistěhovalci z Východu, pro výrobce oděvů na starší občany, kvůli bodům pro lékaře a tržby VZP, atd.

Neumím si představit, že všem mužům okolo budu v podstatě odporná a při pohledu na mne je napadne jen myšlenka. „Byla ona někdy také hezká?“
Děsím se toho, že i pro svého manžela budu také už jen bytnou a tou vzpomínkou, že mi to také kdysi slušelo.

A tak přemýšlím a přemýšlím a je mi ještě větší zima. Přece není možné, aby všichni přemýšleli jako pan Paroubek. I když věřím, že takto nepřemýšlí sám.

Stále ještě věřím tomu, že atraktivita nesouvisí s věkem, i když si nedělám iluze, že mne o mou víru život nepřipraví…

Jana Koutná