Milá Žábo,

seznámily jsme se úplně náhodou, jak to tak bývá. Hned od začátku jsi mi byla sympatická. Jsi super „baba“ a už dávno Tě počítám mezi své přátele. Hodně jsi mi toho dala – kromě toho, že jsme se téměř rok pravidelně vídaly na Tvých kurzech – jsem i hrdou majitelkou úžasného trička pro Nové ženy. Chci se počítat mezi tyto ženy a po pravdě, někdy si musím sama připomenout poselství na zádech trika, abych neklouzala po šikmé ploše konvencí a zavedených zvyků do tradičního rozdělení rolí v domácnosti (a zdůrazňuji, že si za to většinou můžu sama, bohužel!). Ještě, že Tě a triko mám.

Jo, ale proč píšu. Vzala jsem si rudé triko hrdě na hruď a vyrazila na třídní sraz ze základky. Dvě třídy z vesnické školy, kluci a holky půl na půl. Na srazy vždy dorazí Ti samí. Miluju tyhle potkávačky – nejdřív nevíš, kdo je kdo, ale stačí pár odkazů na společné zážitky a jsme zase všichni jedna parta.

Barva mého trička samozřejmě přitahovala pohledy, ještě více pak heslo o feminismu. Dámy poselství pochopily a hned se zajímaly o zadní stranu trika. Dvěma jsem dávala i kontakt na Tebe, protože projevily eminentní zájem mít taky tenhle kousek v šatníku. Klukům stačilo heslo FEMINISMUS a už se ptali: „Hele, Ty seš jako feministka? A kdo to s Tebou vydrží?“ Jeden zřejmě nevěděl, jak důstojně zareagovat, tak zkusil: „Tebe bych tak chtěl doma.“ A když jsem s radostí naběhla na smeč, odpálkoval mě: „Jdi s tim do p….“. A debata skončila.

Dál jsem se nesnažila rozvíjet téma muži a ženy, protože to téma jsem vlastně měla jako na dlani před očima. Většina mých spolužáků zakládala velmi brzy rodiny. Na srazu jsme se viděli už potřetí, na prvních dvou setkáních jsem byla jediná svobodná, bezdětná (teď už jsem je dohnala). Většinou zůstali v regionu, v dělnických nebo úřednických profesích.
Od první sleziny pozoruju zvláštní jev – holky porodily dvě až čtyři děti, chodí do práce, některé už bohužel stihly i rozvod, bývalí i současní manželé jim život spíš ztěžují, než ulehčují. Ale ty kočeny jsou k nakousnutí – krásný ženský, který na sobě makají – dodělávají si při dětech a při práci školu, chodí cvičit, navštěvují rekvalifikační kurzy … A kluci? Za ty tři srazy se nezměnili. Pravda, na prvním setkání to byl šok, když z někdejší partičky vysportovaných frajerů zůstaly dva až tři kousky a ze zbytku se stali oplešatělí (za to pánové samozřejmě nemohou) tlustí, pohodlní a demagogičtí „takyfrajeři“. Ale tak to vydrželo těch cca 15 let, co se potkáváme.

Víš, bylo mi z toho smutno, hodně smutno. My holky to máme v životě fakt těžký, ale jsme na to nějak generacemi našich matek, babiček, prababiček vycepovaný a umíme se s životem poprat. A kluci jsou vlastně chudáci. Většinou jsou zvyklí, že je pro ně všechno připravený, že se věci dají řešit silou, řečmi … a skutek utek. Mám dvě malé dcerky a strašně moc přemýšlím nad tím, jak je mám vlastně vychovávat, aby to silné pouto stereotypu dokázaly přetrhnout. Aby se pozice kluků a holek tak nějak vyrovnaly. A aby moje holčičky našly zalíbení v nějakém Novém muži. Doufám, že se rodí a rostou a že jich bude dost.

Tak, se milá Žábo, měj. Držím Ti palce ve všem, co děláš, ještě jednou za všechno děkuju. A já se zase někdy ozvu.

Štěpánka (Šoupalová – pozn. red.)

P.S. Příště v triku vyrazím na třídní sraz ze střední školy – 30 holek a jeden kluk!