Tohle všechno se objevuje nejčastěji v rodině a u velice blízkých kamarádů. V Anglii, zemi proslavenou těmito vlastnostmi, jsem se s tím setkala i u docela cizích lidí.

Tak jako správný Čech, jsem se chovala v tomto prostředí velice odtažitě a čekala na podrazy, nadávky, nesnášenlivost a jiné zlé vlastnosti lidí. Opak byl a je pravdou. Zvláště pak jsem si toho mohla všimnout, když jsem začínala v nové práci. Nedá se to bohužel srovnat s českým přijetím do místního kolektivu. Neříkám, že to bylo nejhorší, ale na růžích jsem ustláno neměla. Ponižování, zesměšňování, dávání najevo, že jsem ta nová, která nic neumí, nikdo se semnou nebavil, skupinky lidí ukazovaly, že oni jsou tu déle a královny na pracovišti a svou pozici si musíš vybojovat a ukázat, co v tobě je a pak o tvém zařazení budeme přemýšlet. Určitě nejsem sama, kdo měl takové zkušenosti, přežila jsem a zařadila se do party. Vlastně, než jsem odešla do ciziny, tak to byly moje nejlepší kamarádky.

Ovšem přijetí do kolektivu v cizí zemi jako cizinec bylo mnohem vřelejší, velmi přátelské a pocity mnohem lepší. Angličané to mají asi v povaze, pořád se ptají, jestli jsem v pořádku, jestli jsem se vším spokojená, jak se mi líbí ve městě a vůbec v Anglii a zda nepotřebuji s něčím pomoc, až to kolikrát leze na nervy. I když je tam nějaká jazyková bariéra, tak mi přijde, že si máme stále co povídat a pořád se něčemu smát. Po dvou měsících už je to objímání při setkání a objímání při odchodu a po delší době také polibek (samozřejmě přátelský). To objímání je docela zvláštní, lidé si povídají ve skupince o nějakém tématu a když někdo někomu něco vytkne, tak se mu omluví a obejme ho, na důkaz soucitu a dá popřípadě nějaké rady.

Vím, že to není myšleno na život a na smrt, ale je to taková jiná, hezká, přátelská atmosféra a člověk se cítí hned lépe. Ačkoliv je práce až nad hlavu, tak si Angličané dokáží vždycky udělat čas na svůj „cup of tea“ a hned se lépe řeší problémy. A že na ně nejsou sami. Někdo má problém, tak se ho snaží řešit všichni dohromady tzv. „brainstorming“ už to tady na blogu zaznělo. A ono to opravdu pomáhá. Byla jsem také celkem nesvá z toho, že si mezi sebou lidé říkají zásadně jménem a nejraději ze všeho darling, sweetheart, honey a spousta jiných označení. Nepříjemné mi také bylo, když jsem šla do obchodu s potravinami a prodavačka se mě zeptala : „Budeš ještě něco chtít, miláčku?“ Civěla jsem na ni a s opovržením jsem řekla, že NE.

Postupem času si na to člověk zvykne a teď mi spíš přijde divné, když mě někdo neobejme na důkaz přátelství a co víc, už jim také říkám „moje lásky“. Zblblá až na půdu! No nic, ale nebojte, ono to tak růžové zase nebude, nějaký ten mráček se vždycky najde.Ale jak se říká : „S úsměvem jde všechno lépe.“

Sylvie Matlochová (blog lidovky.cz)