Pravdou je, že základní kámen k naší osobnosti pokládají naši rodiče. Je potom jen na nás, jak veškerý další stavební materiál dokážeme použít. V momentě, kdy vyskočíme z dětské postýlky začínáme o některých „pravdách” pochybovat..

Rodiče nás učí i mučí větami, které od dětství slýcháme.

Typická každodenní otázka: „Co bylo ve škole?” „Nic,” zní odpověď.
Například základy šití mají dívky dříve než na základní škole. „Já ti takovou střihnu!”
Něco málo matematiky: „Neumíš napočítat do pěti? Víš kolik je hodin?”
I z nevěřících rodin se často ozývá: „Tak to se jen modli, ať se to tatínek nedozví!”
Občasné hodiny tělocviku: „Lezeš mi na nervy! Podívej se, jakou máš špinavou prdel!” (zde je potřeba jisté dávky ohebnosti)
Ve škole nás spolužáci atakují poznámkami typu „Šplhoune!”

Rodiče nás však učí i trpělivosti. „Nevstaneš od stolu, dokud nesníš ten talíř dušené mrkve!”
Vysvětlují principy logiky: „Proč? Protože to říkám!”
Smíření s realitou: „Tak to zkrátka bude a ne jinak! Tentokrát to uděláme takto, protože my s tatínkem si myslíme, že je to pro tvoje dobro!”
Snaha o vyvrácení veškerých pochybností, že nás omylem vyměnili v porodnici: „Po kom ty můžeš být? Blbý po tatínkovi, ale..”
Naprosté odmítání o pokus k dialogu: „Já se tě neptám, jen ti to oznamuji.”
Hodina hudební výchovy: „Nemluv se mnou tímhle tónem!”

Projevuje se diametrální odlišnost v generacích. „To já v tvých letech!”
Zde bych si dovolila poznamenat, že myšlenka je nedokončena. Skutečnost je taková, že v jejich věku už dávno prometli všechny diskotéky v okolí, kouřili krabičku cigaret denně a alkohol rozhodně nebyl velkou neznámou.

Tímto však hodiny dějepisu zdaleka nekončí: „To za nás nebývalo.”
Obliba v sci-fi. „Nemohla by jsi si uklidit ten pokoj? Myslíš, že ten koš se vynese sám?”
Pár minut autoškoly: „Drž se ode mne raději dál” (dodržovat bezpečný odstup). Naopak velká dávka tolerance: „Dělej si co chceš, ale pak za mnou nechoď!” Objevují se pochybnosti, zda-li jsme učení nezasvětili cizímu jazyku a zapomněli svůj rodný. „Ty nerozumíš česky?”

Ochuzeni nejsme i o poznámky, které se týkají estetiky: „Co to máš proboha na sobě?” Anebo „Měla by ses zase jednou podívat do zrcadla, je v koupelně.”

Upřímně, já se svým rodičům nedivím. Módní kreativitu jsem projevovala nošením dědečkova šedivého saka, které bylo pochopitelně o pár čísel větší. Sako, pod kterým se skvěl milovaný Kurt Cobain bylo kombinováno s roztrhanými džínami, dole rozšířenými. V chladných dnech jsem se ploužila v dlouhém černém kabátě a svůj vzhled jsem umocňovala dlouhými, splihlými vlasy. Styly jsem průběžně obměňovala, věrná jsem zůstala snad jen černé barvě a Kurtovi. Černou dodnes považuji za královnu barev a Kurta za krále punkrocku. Na dotěrné otázky jestli jsem normální, že chci v takovém oblečení vyjít na ulici jsem zásadně odpovídala, že nejsem.

Nevyhnuli jsme se zdůrazňování rodičovské autority: „S kým si myslíš, že mluvíš?” Odpověď: „To teda nevím”, s největší pravděpodobností slyšet nechtěli.

Dospívání není procházkou růžovým sadem pro obě strany. Dospívající hledají sami sebe a svoje pravdy. Přejme jim štěstí. A dospělí? Pravdu, tu mají obvykle vždy:

Jana Krčová (blog iDnes)