Herecký talent Simony Babčákové je nepřehlédnutelný. A její tvář ostatně také. Obojí jí přineslo roli opuštěné manželky Zuzany s velkým nosem v novém českém filmu Nestyda. Stejně jako ona projevuje pětatřicetiletá herečka vtip a nadhled, se kterým klidně prozradí, že si povídá s anděly.

Prý jste se k herectví dostala tak, že jste praštila s prací na OPBH.

Bylo to tak. Skončila jsem tehdy střední školu a nastoupila v mém rodném Šumperku na úřad. Do kanceláře se můžu vrátit vždycky, řekla jsem si, když mě kamarádka přihlásila na herectví.

Proč jste nesebrala odvahu vy sama?

Mě to ani ve snu nenapadlo. Dělat herečku, to chce každá, říkala jsem si. Když mě přijali na Zlínskou školu umění, zprvu jsme si myslela, že stihnu pracovat i studovat zároveň, ale pak se ukázalo, že to rozhodně nepůjde.

Když jste přešla do Prahy, mihla jste se také v ateliéru improvizace Jaroslava Duška. Improvizujete i v životě, nebo spíš plánujete?

Plánuju velice. Jsem narozená ve znamení Ryb a neustále se ve mně snoubí protiklady. Jsem velký plánovač. Musím mít jasnou co budu dělat příští den, týden, případně celé prázdniny. To, že potom plán málokdy dopadne podle předběžného očekávání, mi už nevadí. Ale abych v klidu usnula, plán mít musím.

Ve filmu Nestyda hrajete manželku, v Dětech noci taky. Obě jsou tak přesvědčivé, že i vy působíte přímo jako profesionální manželka. Jste?

Kdo je profesionální manželka?

Žena s nadhledem, která dokáže skloubit pochopení pro partnera, výchovu dítěte a svou profesi.

Tak to rozhodně jsem profesionální manželka.

Řekla byste to i o postavě Zuzany, kterou jste v Nestydovi hrála?

Rozhodně. Neměla jsem pocit, že by něco nezvládala ona. Bylo jí jasné, že se ve vztahu něco změní, že manžel se na ni dívá jinak. Ale ona k tomu přistupovala jako k běžné součásti dlouhodobého soužití. Nějaká ta krize prostě jednou za čas přijde. Ona svému muži věřila, byl to otec jejího dítěte. A až to přejde, tak se tomu zasmějeme, říkala si možná.

Přičítáte mužům nezodpovědnost, kterou projevoval váš filmový manžel Jiří Macháček?

Mně je spíš mužů trochu líto. Mám dojem, že to mají náročnější. Ženy jsou spoustou věcí, například těhotenstvím a porodem, v kontaktu s jasnými a danými pravidly. S tím, co opravdu existuje a co je důležité. Kdežto muži si na to musí přicházet sami a často intelektuálně.

Nejsou úplně zvyklí poslouchat svou intuici a instinkty, které ženám běhají většinou úplně automaticky. Samozřejmě nemluvím o všech mužích, jsou i výjimky. Ženy se v různých situacích snadněji orientují a jednají jasně, s vědomím následků a s odpovědností.

Jistě, ale i muži procházejí procesem emancipace.

Jenže je v tom rozdíl. Pro ženy je pozitivní a jsou v ní aktivní. Vědí, že jde o jejich růst, pro který dlouho nebyly vhodné podmínky. Ale muži si emancipaci nevybrali. Oni na ni jen reagují, jsou v ní pasivně, i když je to i jejich emancipace. Protože, pánové, submisivní blondýnky vymřely, je čas si toho všimnout! Už není moc žen, které si nechají líbit všechno. Většina žen už klade požadavky na své partnery, protože si uvědomují, co nabízejí.

Co byste mužům doporučila?

Jde o to, aby si i muži všimli té změny a nějakým způsobem na ni zareagovali. Aby se krizi středního věku, která existuje a je vědecky doložená, naučili řešit tak, aby tím všichni zdárně propluli.

Když takový chlápek odejde od rodiny s mladou kočkou, stejně si bude později, až vyšumí hormonální bouře, rozumět lépe se svojí stejně starou manželkou než s o dvacet let mladší ženou, která ho bude chtít tahat na mejdany.

Na úrovni porozumění a spolubytí je mu nejlíp s vrstevnicí, která má stejný nadhled, humor, podobné zkušenosti a zážitky jako on. Myslím, že to lze ustát. A klidně ať mají i milenky, to je v pořádku!

To mluvíte i o svém manželovi?

To mluvím o komkoli. Zkrátka o mužích. Mě představa milenky moc netrápí.

Jak jste se dostala do herecké stáje Jiřího Hřebejka?

Nelíbí se mi výraz, že někdo má nějakou stáj. To může mít agent, který by se o mě staral a zadal mi práci. To, že si mě Jirka obsadil do tří ze svých devíti filmů, neznamená, že jsem u něj ve stáji. On obsazuje herce, se kterými se mu dobře pracuje.

Dobře, zeptám se jinak. Jak vznikla vaše spolupráce s režisérem Hřebejkem?

On o mně věděl jako o herečce ještě za mého působení v Hradci Králové, kde jsem měla dost výrazných rolí. Tak asi počkal, až se mu budu hodit, a když to nastalo, tak po mně sáhl. V Nestydovi, kde hraje roli velký nos, se to prostě nabízí.

Ptali se vás na něj po premiéře často?

Všichni.

Co jste jim odpovídala?

Dvanáctkrát jsem říkala, že jo, že s tím žiju v pohodě, ale po třinácté už jsem začala pochybovat, jestli je se mnou všechno v pořádku. Dělám si z toho srandu, s tím člověk musí počítat. Každý z nás je nespokojený s nějakou částí svého těla a tady je to tak evidentní, že se každý zeptá: dá se to zvládnout? Odpověď zní ano, dá se to zvládnout, a celkem s grácií. Není to zas tak velký problém, jak by se mohlo zdát.

V předchozím Hřebejkově filmu hrajete docela nesympatickou Jíťu…

Moment, mně byla sympatická!

Aha, každopádně jste se s jejím zjevem vypořádala docela sebeironicky.

(Směje se). Ano, i v životě často používám humor a sebeironii. To je pro mě dost vysoká hodnota a orientační bod v komunikaci s okolím. Když to má někdo podobně, velice rychle si porozumíme.

V čem vám byla ta semetrika Jíťa sympatická?

Holka z malého města, která jistě měla svoje sny. Představte si to, celé dny o něčem sníte a pak přijdete domů, kde na vás čeká nekňuba.

Mohla být aktivnější.

Někdo je aktivní, někdo prostě není. Vsadila na nějakého koně, ale vsadila špatně. Když jí to začalo docvakávat, ve vztahu už byla časová i citová investice, zvyk, pohodlnost. Myslím, že role Jíti i Zuzany zrcadlí mnoho žen. Třeba na mém rodném Šumpersku mě vždycky děsilo, že ženy tam běžně žijí vedle chlapíka, který se jim namanul v šestnácti, byl z vedlejší vesnice, v osmnácti si udělali dítě, a tak už spolu zůstali.

A vzdali se svých snů a nadějí. Jaký pak má taková existence smysl? Ale po tom se asi tihle lidé neptají. Pro mě je však nepředstavitelné tu být a neptat se proč. Tato otázka se přinejmenším vkrádá.

Žijeme ale v materialistickém světě, kde co si neosaháme, jako by nebylo.

To zcela chápu. Mám analytické myšlení a taky potřebuju důkazy. Teď půjdu na tenký led, který může být pro mnoho lidí nepřijatelný, ale dejme tomu existence andělů.

Povídejte!

Několik let mi z různých zdrojů přicházely informace o existenci andělů. Brala jsem je s ironií, jako kudrnaté blonďáčky v modrých košilkách. Na to, že jsou, jsem vůbec nechtěla přistoupit. A pak se v mém životě začaly dít věci, které poukazovaly na to, že nejde o košilatého roztomiláčka. Přihlásila jsem se na andělský seminář a chtěla jsem jasný důkaz o existenci andělů.

Toho, že hlasy, které jsem vnímala, neplynou z mého podvědomí či nevědomí, ale že pocházejí skutečně od vyšších inteligencí. Dostala jsem zcela neoddiskutovatelný, pro mě naprosto konkrétní důkaz. Jasný fyzický zážitek. Tím pádem jsem neměla co řešit. Dál mi to tak funguje, takže mi je jedno, zda tomu ostatní věří, nebo ne.

Radíte se s anděly?

Radím se s anděly a nejraději konzultuju s kamarádkami. Mimo jiné i proto, že moje kámošky jsou moji andělé. Všichni jsme si anděly a je jen otázka času, kdy to pochopíme a začneme se podle toho chovat. I naši nepřátelé jsou našimi anděly, těmi nejoddanějšími, protože na sebe berou role malých tyranů. Takže ano, komunikuju s anděly.

Lucie Jandová, Právo (kráceno)