Tento odborář na dotaz LN zhodnotil generálního ředitele ČD Petra Žaludu slovy: „To je jednoznačně člověk podnikatele Romana Janouška a pražské kliky ODS. Jinak: Homosexuál Žaluda drží s homosexuálem Slamečkou, homosexuál Slamečka má vazby na homosexuála Nováka (Gustav Slamečka je ministr dopravy, Jan Novák šéf Úřadu vlády-pozn.red.). A na ministerstvu dopravy je homosexuálů natahaných tak dvacet a ve vedení drah tak třicet, tihle lidé absolutně ovládají České dráhy.“
Když pomineme vulgární slovník odborářského předáka, napadlo by někoho například říci: Heterosexuál Topolánek drží s heterosexuálkou Talmanovou?
Asi ne, protože být heterosexuálem/kou je „normální“. Je jich přece absolutní většina! Je tedy „normální“ to, co je většinové? Platí tedy také rovnice, že když budou všichni mluvit vulgárně, začneme to akceptovat a „znormalizujeme“ se?
I ty nejzarytější odpůrkyně a odpůrci genderově korektního vyjadřování snad nemusím přesvědčovat, že jazyk je hlavním nástrojem socializace člověka, prostředkem jeho začleňování do společnosti, nositelem kultury. Že se proměňuje stejně jako společnost.
Jazykem nejen mluvíme, ale skrz něj myslíme a formulujeme své postoje k životu a své světonázory. Myšlení, postoje a světonázory pana Duška málokým neotřásly a patrně otřesou i jeho pozicí.
„Jazyková doporučení v knížce nejsou závazná a nenařizují nikomu, jak má mluvit a psát. Jejich smyslem je učinit komunikaci zdvořilou, kultivovanou a příjemnou vůči ženám i mužům,“ píší autorky. Dále se hned v úvodu dočteme, že tato doporučení „tvoří alternativu ke stávajícímu způsobu vyjadřování a vycházejí ze zásady rovnosti a důstojnosti žen a mužů. Bývají jazykovou vizitkou institucí i jednotlivých osob. Nemohou postihnout všechny případy jazykových nerovností; záleží často na konkrétní situaci a naší vlastní jazykové kreativitě. Dáváme jimi najevo, že známe principy zdvořilosti a rovnosti, obvyklé v demokratických zemích, a že je umíme aplikovat v jazyce.“
Genderová korektnost v jazyce se snaží o spravedlivé, rovné a nediskriminační vyjadřování. „Genderová rovnost znamená, že nebude žádné z obou pohlaví povyšováno nad to druhé, a nejen to, že také nebude povyšována jedna sexuální orientace nad jinou,“ dočetl by se také v knížce pan Dušek.
Jak si tedy vysvětlit, že pan odborář nezná principy zdvořilosti a rovnosti a že je neumí aplikovat při používání českého jazyka?
Nejspíš proto, že zmíněná „výbava“ přesahuje jeho možnosti a schopnosti. Ale abych nebyla nespravedlivá, on je zná málokterý politik a málokterá politička, stejně jako redaktor, redaktorka, učitel či učitelka a další. Kolik z nás, například učitelek, o sobě klidně mluví jako o speciálním pedagogovi, výchovném poradci, matikáři, nebo jiné ženy jako o právníkovi atd.? Jazykové zneviditelňování žen je také zřetelným prostředkem diskriminace, která často není na první pohled patrná. Příručka se mimo jiné také tomuto problému, zvanému genderické maskulinum, velmi výstižně věnuje.

Každý a každá z nás si volíme výrazy, které používáme. Je dobré vědět, že si máme a můžeme z čeho vybírat. Že stejně jako my a společnost se proměňuje také jazyk. Všem vyučujícím, rodičům, i všem, kteří pracují s jazykem, tuto srozumitelnou příručku tří uznávaných autorek doporučuji. Ve jménu nové generace genderově korektních političek a politiků, odborářek a odborářů, redaktorek a redaktorů a dalších.

Dana Radová, pedagožka, manažerka, výtvarnice, režisérka, zastupitelka, která přiznává, že před několika lety by nejspíš napsala:
Dana Radová, pedagog, manažer, výtvarník, režisér, zastupitel …
příručka ke stažení zde