ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Katka K. Vitochová 

27. 03. 2008, rubrika: Den v triku

Moje dny v triku
Den v triku – pro odvážné? V mém případě ano, protože vzít si nové tričko na celý den s mými dětmi (a ty jsou moje prozatím neodlučitelné přípony) je poměrně riskantní podnik. Triko bylo neustále v ohrožení mlíčkem a mrkvičkou. Nakonec jsem ten den musela rozložit do dnů více: přeci jen bych riskovala jeho totální devastaci. Natěšené předem varuji, že destinace pro moje tripy s trikem jsou velmi všední.
Den první – triko na veřejnosti
Chce to mezi lid, tedy hurá do hromadných dopravních prostředků, řekla jsem si a na schůzku s notářkou do hlavního města vyrazila vlakem. Abych nezmrzla (bylo pod nulou) a zároveň triko prezentovala, ještě jsem ho narolovala na slabší mikinu. Moje vlaková exhibice započala už vybalováním dítěte z šátku na břiše – bez něj by to asi nešlo, neboť na většině nádraží nemají výtahy a osazenstvo toho kralupského, v tomto dopoledni vesměs dealeři a jejich klienti, mi s kočárem ještě nikdy nepomohlo. Dámy vedle si pošeptávaly něco o případu udušení kojence, paní vzadu se usmívala, ostatní mi nevěnovali pozornost. Když bylo triko venku, milé dámy zase zraky odvrátily a mně se dostalo zážitku, po kterém jsem snad kdysi v pubertě toužila: pohledy přítomných mužů se nenápadně obrátily na mé nenápadné poprsí s nápadným nápisem. Tak jsem si ten zájem přece jen jednou užila 
Paní notářku, vypořádávající naše dědictví po mamince, ani osazenstvo nakladatelství a knihkupectví V Ráji na pražském Josefově jsem, jak se zdá, nijak nešokovala, a tak jsem se musela pro tento den spokojit už jen s odpoledním opakováním vlakového „úspěchu“. Z celého toho dne mě vlastně nejvíc překvapila slova mé sestry (a že bych ji patrně za těch třicet let už mohla znát?): Já ho chci taky!!!
V dalších dnech se mnou triko ještě párkrát jelo autobusem, nakupovalo v Plusu a v papírnictví, kopírovalo programy Rodinného centra Havránek, vyzvedávalo občerstvení na dětský karneval, schůzovalo… žádný adrenalin, prostě rodičovská dovolená.
Den druhý – rodinná setkání
Rodina mého muže je dílem k oděvům zcela nevšímavá, dílem schvaluje mou propagaci feminismu, tudíž se žádné extempore nekonalo. Nuda. Jen skorošvagr David trochu rozvíjel myšlenku, kde bych mohla trikem dneska ještě vzbudit negativní emoce, a došel k tomu, že nikde. Povídám mu: Co si vzít, Davčo, triko k vám na hasičárnu? Vytřeštěný pohled a sípavý hlas: Tak do toho bych nešel!!! Můžete si domyslet, že záchranář není srab.
Odpoledne patřilo odkládané cestě k tetě do sousední vesnice, kde se nacházela menší rodinná sešlost: děda, strýc s tetou, vnoučata, bratranci, sestřenice, úhrnem 15 lidí. Generace třicátníků triko přijala velmi kladně, ostatní ze slušnosti nekomentovali, ale dalo se tušit, že diskuse na téma feminismus by asi nedopadla příznivě. Dětem se líbila barva, což je potvrzení úspěchu trika ve smyslu skvělého „marketingového“ tahu Žáby na prameni.
Den třetí – v triku mezi svými
Mezi svými, v Havránku, jsem velice brzy ani nemusela vysvětlovat, proč triko nosím a odkud ho mám. Ať už se mnou přítomné maminky souhlasily, nebo ne, prostě triko akceptovaly a nepřestaly docházet na angličtinu ani na Dopoledne s miminky. Mezi své jsem šla taky na výlet s bývalými kolegy, grafiky, a to pěšmo s kočáry z Karlštejna do Srbska. V cíli jsme zasedli do restaurace U Berounky, za této mírné zimy přímo napěchované výletníky. Tam si moje triko zatím užilo největší slávu: bylo důkladně pročteno zpředu i zezadu, odsouhlaseno dvěma přítomnými grafičkami. Taktéž grafik Vláďa svým krátkozrakým pohledem přehlédl vše a zamrmlal něco o tom, že to musí schválit každý normální člověk.
Trochu mě mrzí, že jsem se s trikem zatím nedostala do žádné pořádné diskuse ani kontroverzní situace. Před zmíněným Plusem sice na mě pán málem poštval psa, ale patrně nikoliv kvůli triku, nýbrž proto, že jsem při instalování dítěte do autosedačky zavadila dveřmi svého vozu o jeho. Aniž mě kdy viděl řídit, na mou omluvu reagoval domněnkou: Tak sis blbě zaparkovala, asi neumíš jezdit, stejně asi h… umíš. Opáčila jsem jen, že mi není známo, že bychom si tykali. Hlavou mi prolétlo květnaté exposé o chlápkovi, co nechá svou ženu o holi vrklat s obřím košíkem a vše do poslední věcičky naložit do auta, aniž by vylezl z místa řidiče. O chlápkovi, který je naštvaný, že musel vstát od fotbalu a jet s „tou bábou“, co mu vaří, nakoupit.Ale raději jsem zahalila triko šálou, promptně nastoupila a odjela, protože jsem viděla už pár záběrů pokousaných dětí. Ten hulvát, co své ženě s nákupem nepomohl, měl už totiž na mě nakročeno a vlčák dost výhružně vrčel.

Den v triku