ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Martin Fafejta 

22. 04. 2008, rubrika: Den v triku

Neděle velikonoční
Jdeme na Bouzov, vedu se s Vájou, svou šestiletou dcerou, za ruku, ráda používá mé dlaně coby rukavice. Procházíme lesem, všude samé roští a proutí. „Máš už tatara, tati?“ „Neříká se tatar, ale pomlázka,“ snažím se bránit svou rodnou českou češtinu před Vájinou domovskou moravštinou. „A máš ji už?“ „Ne, nemám, já na velikonoce chodím s bičem.“ Vája vytřeští oči: „Bičem?“
Copak si to to dítě nepamatuje? Už na počátku jednadvacátého století, kdy mě mí kamarádi svým příkladem donutili znovuoživit velikonoční zvyky, jsem se chopil biče, neboť pomlázku uplést neumím a kupovat ji, abych byl za vola? Bič jsem měl ve sklepě.

Pondělí velikonoční
Jdu dolů do společenské místnosti obhlédnout situaci. Většina děvčat a žen je už vzhůru, tedy chutě do akce! Vracím se na pokoj pro bič. Je to můj několikametrový kamarád, který nikdy nezklame. Každý rok volím k biči vhodnou masku. Tu lázeňský seladon, tu sexuální úchyl, jindy pantáta v kostkovaném saku. Úspěch mívám značný. Letos to bude mé nové feministické tričko.
Důstojně scházím dolů a už to začíná. Ženy pokorně přijímají svůj každoroční úděl a obdarovávají mne vejci a mašlemi. Pubescentky se tváří náležitě otráveně a aby se neřeklo, tak odkudsi vytáhnou kus zmačkaného čehosi, co snad má být pentlí, a s trpitelským výrazem „když to musí bejt“ to přivazují na faloidní rukojeť mého bič. Ale ty nejmenší se se mnou začínají o bič přetahovat. Jsou ještě příliš malé na to, aby pochopily, že nejlepší je svůj úděl přijmout. Podaří se jim biče zmocnit, na chvíli jej kamsi schovávají. Vyhrály bitvu, ne však válku. Navíc i mezi nimi se najdou zrádkyně, které úkryt pod tíhou mé přirozené mužské autority vyzradí.
A konečně si někdo všiml i nápisů na tričku. Nevyvolávají větší pozdvižení, dokonce padne dotaz, jestli ti novimuzi.eu jsou mojí vlastní webovou stránkou. Ano, své přátele již nemám čím překvapit. Až se konečně ozve alespoň jeden hlas: „Máš tam na zádech chybu. Je tam špatně tečka! Správně by mělo bejt ‚Nový muž ví, že může mluvit o svých pocitech zvířatům.‘“
Tušil jsem, že mezi mými přáteli tričko nevyvolá větší reakce. Naštěstí jsem se s bičem moc nezapotil, takže si tričko mohu ještě někam vzít.

Pátek poté
Jdu na vernisáž. Vzpomínám si na tričko, tak ho oblékám. A zase špatně. Muselo mi být jasné, že na vernisáž mladého nadějného neznámého umělce přijdou lidé spíše takzvaně alternativní, takže zase žádné větší reakce. Pouze jeden z performerů říká: „Nejdřív sem si myslel, že tam je napsaný ‚Feminimus je radikální názor, že i želvy jsou lidé.‘ A ňák sem tomu nerozuměl.“

Závěr
Úkol jsem si značně usnadnil. Počasí je čím dál teplejší, budu muset těch dnů v tričku prožít a popsat mnohem víc. Teď je v koši na prádlo a čeká na vyprání. Kdy to bude? Muži mající děti ve střídavé péči moc často neperou, chtějí se chovat ekologicky.

P.S.
Bič je kožený, pletený. Má čtyry metry. Je to takový pes, co štěká, ale nekouše.

Den v triku