ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Karolína Nedělová 

22. 04. 2008, rubrika: Den v triku

Mé dny s trikem
Tričko jsem si přinesla ze seminářů, které pořádá Žába na prameni o.s., probíhajících v Praze. Protože v Praze již nebydlím, po seminářích přespávám u svých rodičů na Barrandově. Tentokrát tu s nimi na mne čekal i můj muž s našimi třemi dětmi.

Feminismus je mindrák

Uspala jsem naše děti a usedla ke svému muži a rodičům k láhvi červeného vína. Po nějaké době přišla řeč také na mé semináře. Těšila jsem se, jak se pochlubím se svým tričkem. První ho dostal do ruky můj táta. Pobouřením úplně vyprskl. „No tohle snad nebudeš nosit! To musel napsat někdo hodně zamindrákovanej.“ Cítila jsem jak červenám. „Jak to myslíš?“ Ptala jsem se ho.
„ No feminismus je radikální názor – co to je za blbost?“
„To je legrace, nadsázka,“ uklidňoval ho můj muž. „No dobře, ale nosit to takhle na triku to budeš vypadat jako nějaká zamindrákovaná ženská.“ „A díval si se na druhou stranu?,“ ptám se ho. Otec rychle pročítá zadní stranu trika. „No to je přece jasný. U nás v ústavu měly všechny ženy stejný plat jako muži. A co jako tady není fér? U nás v rodině byly všechny ženy skoro uctívaný, můj otec měl babičku jako bohyni!!! „ „Teď je ve světě takových problémů a Ty se zabýváš tímhle? To mi připadá jako ztráta času. Nezlob se na mně, ale podívej se třeba co se děje v politice….“
Zatímco táta se rozhovořil o problémech na naší planetě, vzala si tričko máma, která dosud mlčela. Čte potichu tričko a usmívá se. „Káji,“ říká mi něžně, „je vidět, že je to kvalitní tričko, nezapomeň: až ho budeš prát, per ho na třicet stupňů, ať Ti ta červená nepustí.“

Intermezzo:

Můj muž se stal nedávno ředitelem hotelu v Krkonoších. Během společných večeří s jedním z majitelů hotelu jsme mluvili o postavení žen na mateřské dovolené a žen, které se starají doma o děti, zatímco jejich muž pracuje. Proto jsem pro něj získala také podobné feministicky laděné tričko s nápisem vpředu stejným, a vzadu s nápisem jaký je „Nový muž“.Dala jsem mu ho a sdělila podmínky jeho nošení. Musí se s ním nechat vyfotit a napsat reakce okolí. Souhlasil s fotkou a vtipkoval, jak na ní, oblečený v triku, bude ukazovat své vypracované svaly a u nohou mu bude ležet jeho žena.

Nikdo nereaguje

Snažila jsem se využít našeho pobytu na horách v předvánočním čase, kdy zde v hotelu probíhaly vánoční večírky ženských, mužských i smíšených kolektivů a zapřísahala se v duchu, že nikomu nic neřeknu, že chci získat spontánní reakci okolí. To se ovšem nepodařilo. I když jsem osaměle chodila kolem výčepu v pozdních večerních hodinách (zatímco můj muž hlídal spící děti) a doufala, že se vyjádří alespoň někdo v podnapilém stavu, žádnou reakci jsem nezískala. Přitom bych téměř přísahala, že si nápisy na tričku mnoho lidí přečetlo. Jako neverbální reakci jsem spíše cítila překvapení, nebo spíš možná úlek, zmatek a odstup.

Intermezzo:

Jsou vánoční svátky, děti odjely k babičce do jižních Čech. S manželem se skoro nevídáme, když přijde pozdě večer domů jde si lehnout, vstává brzy ráno. Jsem zklamaná, tolik jsme si od času bez dětí slibovali. Obdarovaný majitel vypráví, jak tričko Nový muž udělalo radost jeho ženě.

Konfrontace

Na Silvestera už to sama v novém nezabydleném bytě na horách nemůžu vydržet a vyrážím do Vrchlabí. Je nasněženo, a na silnicích je takzvaná břečka. Nejsem zkušená řidička, a tak jezdím velmi opatrně a pomalu. Zastavuji na parkovišti před Lidlem, které je dnes téměř plné. Přesto, ale nacházím „své“ obvyklé parkovací místo. Pomalu zajíždím předem vedle obrovského tmavě fialového nákladního Volkswagenu. Sakra, zajela jsem příliš blízko, nejen že neotevřu dveře, ale jsem jen pár centimetrů od pravého zrcátka svého obrovitého souseda. Pokouším se vycouvat pomalu, pomaličku zpět, abych se vedlejšího auta nedotkla. Takhle to asi nepůjde, na chvíli vypínám motor, abych mohla v klidu rozmyslet svůj další manévr. Vtom ho spatřím! Hurá to je jistě majitel toho fialového Volkswagenu a spolu tu situaci rychle vyřešíme. Blíží se ke mně mohutný muž v černé kombinéze s malou holčičkou na ramenou. Bohužel, už zdálky vypadá velmi rozzlobeně a křičí: „No to snad není možný! To se může stát jedině mě! Podívej se, ty slepice, cos to udělala!“ Přitom mi kope do zadní části karoserie.
Nemůžu vylézt ven, tak otevřu okýnko a pokouším se ho uklidnit (Jistě, chápu ho, je Silvestr, všude plno lidí, asi také nemá rád nakupování a já ho zdržuju).
„Dobrý den, promiňte ale mohly bychom to společně nějak napravit, budete mi ukazovat?“ Ptám se.
„Seď tam a ani se nehni, já kousek popojedu.“ Strká už plačící holčičku na zadní sedadlo a křičí na mně: „Jeď dopředu , ale rovně! Stuj!, Stuj!“
Zastavím, a vylézám s auta. „Promiňte,..“
Nenechá mě domluvit. „Ty slepice jedna, jak to jezdíš, co sem jezdíš když to neumíš, víš jak dlouho mám tohle auto? No tak víš?“
„Nevím,“ zakroutím hlavou, a pořád mi jaksi nedochází proč se ten pán tak strašně rozčiluje, vždyt´ se přeci nic nestalo. Jak by asi v této situaci reagovala žena? Blesklo mi hlavou. Škoda, že na sobě nemám své červené feministické tričko, mohla bych si rozepnout kabát a ukázat mu nápis na přední straně. Můj klid však pána ještě více rozčílil.
„Určitě jsi mi to poškrábala“, bedlivě prohlíží bok svého auta a rozmazává blátivé šmouhy, pak najde dvě krátké šedé rýhy. „No podívej se, jak si mi to poškrábala! Ty slepice jedna, jezdi jenom po poli a v trabantu, když to neumíš! No, mám tu dvě rýhy, ale já policajty volat nebudu, dej mi tisícovku a já si to doma přelakuju.“
Přestala jsem snít o tričku a vyblekotala: „ No to nemám.“
„Jede nakoupit a nemá peníze. Tak sem už vícekrát nejezdi. Doufám, že Tě už víckrát nepotkám.“
Ne, na našem autě žádné rýhy nejsou, necítila jsem žádný náraz. Peníze mu dávat nechci. Nasedá do auta a já otvírám kabelku vyndávám dvě dvoustovky a podávám mu je.
Konečně odjíždí.
Jsem jako omráčená. Nejdřív mě napadne zavolat svému muži, ať pro mne přijede, protože já už do auta nesednu. Pak si to rozmyslím. Přemýšlím o svém chování. To asi nebyla ta Nová žena ,se kterou se tak ráda pyšním na svých zádech. Byla jsem ta slušně vychovaná holčička, která se zalekla mužského křiku a ještě zaplatila za něco, o čem je přesvědčená, že neudělala. Kde byl v tu chvíli můj kus muže? Proč jsem si nechala nadávat? Proč jsem se neubránila?

Intermezzo:
Přijíždím domů, a jdu s manželem na grog. Vyprávím, co se stalo.Když se rozpláču utěšuje mne. V hospodě k nám přisedá obdarovaný majitel. Chválí mého muže. „Teda Karolíno, vy máte tak skvělého muže, nechtěla byste se s ním rozvést, já bych si ho hned vzal.“ Jsem v rozpacích, co na to říct, po vánočním týdnu, ve kterém jsme spolu strávily asi půl hodiny. Oba dva se začnou chválit a vyprávějí si, co kdo napravil a zařídil, protože personál byl špatný, nemocný, nebo opilý. Vlastně jim tu namáhavou práci závidím. Já jsem se také neustále nabízela, že pomůžu, když tu děti nejsou, ale můj muž nechtěl. „Víte, co vy máte dělat Karolíno? Vy mu dělejte dobře,“ zakončí majitel a myslí tím mého muže.
Tak dnes večer si feministické tričko určitě nevezmu. A možná si ho už nevezmu nikdy.

Situace se uklidňuje

Dnes večer jsem přišla domů a vidím, jak muž uklízí v kuchyni a ukazuje, kde mám večeři. Jsem potěšená a chválím ho.
„Vidíš a tričko jsem nedostal“, bručí dotčeně.
„Vždyť si ho nechtěl.“
„No nechtěl…“

Stále jsem nespokojená se stavem reakcí lidí na triko. Proto ho po delším čase, kdy mám pocit, že jsem se vzpamatovala a získala patřičnou sílu ho vzít na sebe, oblékám. Jdu na odpoledne pro ženy do nedalekého města.

Žena v nás

Tak se jmenoval program odpoledne pro ženy, na kterém jsem participovala jako lektorka břišních tanců. Po svém tanečním bloku jsem si oblékla to své červené feministické triko a čekala na odezvu.
Těšila jsem se na přednášku o zdravé stravě s ochutnávkou a následné ukázky masáží. Sedíme ve třídě Montessori školky a pojídáme a popíjíme. Před sebou, za sebou i vedle sebe mám ženy. A nic. Pak se ozve jedna kamarádka, která je shodou okolností také účastnice pražských seminářů o.s. Žába na prameni a tak ví, o co s trikem jde.
„Jé, ty máš to tričko.“
„Ano, a vidíš, jak to vypadá, den v triku a zase žádná reak Volkswagenu ce.“ „Všimla sis mého trika?,“obracím se na první ženu , která vedle mne stojí.
„Jó, všimla, je dobrý“. (Opět mám pocit toho úleku a odtažení).

Na záchodě potkávám jednu z organizátorek, jak se převléká.
„Pro mne být v té sukni je úplná diskriminace.“ Povídá trochu provinile.
Jsem překvapená. „Všimla sis mého trička?“, ptám se.
„Jo, jenže já nesnáším slovo feminismus“ odpoví. Vysvětluji „hru“ s tričkem. „Jestli se ti líbí, možná bych ti ho mohla ještě taky sehnat, ale musela bys napsat, jak na něj reagovalo tvé okolí.“
„Jasně, to napíšu.“
„Tak já ho zkusím sehnat.“

Intermezzo:
Fotku, ani reakci okolí od obdarovaného majitele se mi zatím nepodařilo získat.

Karolina Nedělová, Černý Důl

Den v triku