1. Vyhýbejme se genderově stereotypnímu uvažování o mužích a o ženách.
Genderové stereotypy jsou soubory představ o vlastnostech a charakteristikách „tradičně“ připisovaných ženám a mužům, např. že ženy jsou „od přírody“ citlivější, empatičtější, starostlivější než muži a muži zase racionálnější, bojovnější a nezávislejší. Ženy jsou stereotypně považovány za „něžné pohlaví,“ „strážkyně ohně v domácím krbu“, muži naopak za „lovce“ a „živitele.“ Tyto stereotypy nejen, že neodráží ve všech případech realitu, ale takovéto zobecňování a dělení všech žen a všech mužů do dvou jednotných skupin, často ústí v diskriminaci výjimek a nutí ženy a muže do těchto škatulek zapadat. Proto se snažme nepředpokládat u lidí, že jejich vlastnosti apriori odpovídají té které škatulce, tomu kterému genderovému stereotypu. Snažme se k mužům a ženám přistupovat bez předsudků spojených s jejich biologickým pohlavím. (Proč se například redaktoři a redaktorky nikdy neptají mužů, jak zvládají sladit svoji kariéru a povinnosti v domácnosti nebo jestli zvládají život jako nezadaní? Proč se podobné otázky kladou jen ženám, ať už jsou to právničky, političky nebo zpěvačky, ale nikdy ne mužům na podobných pozicích?

2. Nezesměšňujme ženy nebo muže, které/kteří se chovají genderově nestereotypně.
Nevytvářejme si už dopředu úsudek o schopnostech nebo vlastnostech jednotlivců pouze na základě jejich biologického pohlaví, resp. nezesměšňujme celou skupinu žen a skupinu mužů pro údajnou neschopnost vykonávat aktivity pro ně genderově atypické. Například nepředpokládejme neschopnost žen řídit auto, protože bezpochyby existují ženy, které řídí auto lépe než řada mužů (a statisticky mají i výrazně nižší nehodovost). Stejně tak nepředpokládejme u všech mužů racionálnost, efektivnost, průbojnost, nedostatek citlivosti a podobně.

3. Neoznačujme jako výjimky ženy/muže, které/kteří působí v méně typických rolích.
Neprezentujme určité pohlaví v „netradičních“ doménách jako kuriozitu (jako např. v novinovém titulku: „Také ženy degustují pivo“, nebo v pořadu Jak jsem si zničil kariéru, kde účinkujícím byl muž na rodičovské dovolené). Copak ženy nikdy nepijí a nedegustují pivo a muži nezůstávají na rodičovské dovolené? Pokud budeme o ženách a o mužích i nadále uvažovat genderově stereotypně a očekávat nějaké pro ně charakteristické chování, jakékoli odchylky od tohoto modelu budou mít status „pouhých výjimek“a většinou také negativní náboj.

4. Neospravedlňujme genderové stereotypy pořekadly a příslovími, odkazy na přírodu či na vědecké autority.
Sociální i přírodní vědy samotné už před desítkami let vyvrátily existenci jakési biologické podstaty odlišných schopností a vlastností žen na jedné straně a mužů na straně druhé. Odlišné formy chování mužů a žen vycházejí převážně z naší socializace – tedy z naší výchovy od nejútlejšího dětství. Biologický, resp. genetický podíl na odlišnostech ve vlastnostech či dovednostech žen a mužů je minimální, pokud vůbec nějaký je.

5. Nehodnoťme rozdílně tentýž projev chování u žen a u mužů.
Například „cílevědomost“ anebo „citlivost“ často hodnotíme odlišně, když tyto vlastnosti spojujeme s muži, nebo se ženami. U mužů bývá cílevědomost „zdravou dravostí“, zatímco cílevědomé ženy jsou často nazývány „kariéristkami“. Citlivost u mužů často označujeme jako „zženštělost“...atd.

6. Všímejme si, jak je ženské tělo zneužíváno jako zkrášlující a sexuálně stimulující objekt v reklamě, apod.
Fyzická těla vždy představují konkrétní lidské bytosti, které se takovýmto zobrazováním stávají pouhým objektem či komoditou. Představují „ideál“, kterého většina žen nikdy nedosáhne. Přesto má tento ideál prokazatelný vliv na jejich psychiku (na to jak se samy vnímají), ale i na psychiku mužů (jak vnímají ženy).

7. Používejme tvary obojího rodu tam, kde mají označovat ženy i muže.
Např.: Vážené kolegyně a kolegové; vystoupení zahraničních odbornic a odborníků atd. Není třeba tak činit pokaždé, časem sami rozeznáme, v kterých kontextech je to důležité. Pořadí pohlaví ve víceslovných názvech osob je vhodné také střídat: ženy a muži, muži a ženy. Vhodné je také užívat slovesná adjektiva a obourodé názvy osob: referující, studující, vyučující.

8. Užívejme ženské tvary názvů profesí, zejména tam, kde se jedná o konkrétní ženu.
Např.: děkuji hlavní koordinátorce projektu, kterou je paní AB – nikoli hlavnímu koordinátorovi, kterým je paní AB. Pokud některé označení zní ´divně´, jak se např. tvrdí o názvu vědkyně, či psychiatrička, je třeba používat je, aby si na ně mluvčí i veřejnost zvykli. Na příponu –yně jsme ostatně zvyklí a zvyklé na základě užívání slov ministryně a kolegyně; proč tedy nevytvořit třeba pojem lídryně?

9. Všímejme si rozmanitosti, která existuje mezi ženami. Všímejme si rozmanitosti, která je mezi muži.
Žijeme mezi lidmi, nikoliv mezi škatulkami. Nemluvme za druhé, mluvme s druhými.
Genderová studia nepřichází s novými ideály muže a ženy. Naopak poukazují na vnitřní rozpory – nesmyslnost – pohlavních škatulek. Např. na situaci, kdy je český muž stále pokládán (muži i ženami) za živitele rodiny a přitom naprostá většina českých žen pracuje na plný úvazek. Genderová studia zdůrazňují rozmanitost, se kterou se pojí větší překrývání „ženských“ a „mužských“ vlastností. Ačkoliv institucionální moc drží v patriarchátu tradičně muži, neznamená to, že jsou individuálně šťastní. Kolektivní moc se spíše pojí s osobní bezmocí, protože byť je „mužství“ elitním klubem, je vymezeno velmi úzce. Podezření z „ženských“ vlastností (citlivost, pasivita, strach, …) se potom rovná přešlap a sankce. Za nejtěžší přešlap je potom považována homosexualita a to právě proto, že nejpříměji zpochybňuje tradičního muže.

10. Přemýšlejme, čemu se smějeme.
Některé vtipy mohou hraničit s neskrývaným šovinistickým despektem jednoho pohlaví vůči druhému (platí jak o mužských šovinistických vtipech, tak o ženských), proto buďme opatrní a citliví, abychom někoho údajně neškodným humorem neponižovali. Samozřejmě se můžeme smát i šovinistickým vtipům, ale měli bychom si u toho být plně vědomi, kam až důsledky reprodukce genderových stereotypů sahají.