Slabým místem je i vnímání ženské práce
Svůj osobitý přístup promítlo také do projektu Ženy pro občanskou společnost, který probíhal od října 2007 do ledna 2008 a byl určen ženám na rodičovské dovolené ve Středočeském kraji. Spojovalo je hledání prostoru, v němž by mohly rozvíjet profesní znalosti, ale i rodičovskou zkušenost. Rozhodly se naplnit svůj život smysluplnou aktivitou nejen pro vlastní prospěch a také propojit zaměstnání s rodinou. Podle Hany Havelkové z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy patří k důležitým prvkům pro vytváření občanské společnosti spoluodpovědnost za společenský stav a nutnost pojmenovávat slabá místa ve společnosti. Takovým slabým místem je i vnímání ženské práce.

Nenechat se odradit
Na začátku obvykle z osobní zkušenost člověka vyplyne chuť něco konkrétního změnit. Tato touha se stává nutným východiskem pro chystaný projekt. Důležité je však zároveň konfrontovat vlastní sny s realitou a nenechat se daným stavem věcí odradit a nepodlehnout rezignaci. K tomu, abychom nemarnili čas, je dobré poznat jak by měl úspěšný projekt vypadat z pohledu hodnotitele či hodnotitelky. K důležitým předpokladům patří i existence společenské vůle některé situace vůbec jako problémy vidět a na propojení těchto problémů se strategickými dokumenty Evropské unie.

Obraz ženy a muže v médiích
Jedním z úkolů, které si účastnice seminářů vyzkoušely, bylo sestavit z různých druhů tiskovin obraz ženy a muže v médiích. Co z toho vzniklo? Ženě buď chyběla hlava a byla jen velmi spoře oděna, nebo naopak zůstal pouze detailu portrétu. V takovém případě byla vždy mladá, krásná a důkladně nalíčená. Pokud jí zůstala větší část těla, nescházely na obrázku nikdy prsa a ženské tělo bylo štíhlé, hladké, pružné. Po starší ženě ani památky… Muži byli naopak velmi dobře oblečení, ovšem obrázky se často dostávaly do rozporu s textem. Titulky např. často hlásaly, že nesnášejí nakupování (taky se ptáte, kdo je tedy obléká?). Na rozdíl od žen měli většinou i svou hlavu a kravatu nebo trenýrky jako správní sportovci.

Jaká má být nezisková organizace
Ovšem vraťme se k našemu vznikajícímu projektu a neziskové organizaci, na jejíž půdě vzniká. Od přednášející si účastnice odnesly dvě základní ponaučení: 1. Zárukou dlouhodobého dobrého fungování organizace je osobní odpovědnost každého pracovníka. 2. Lidé se stejnou vizí jsou pro takovou organizaci důležitější než peníze. Při fundraisingu, tedy shánění prostředků se k základním chybám řadí: nedůvěryhodnost – pocit manipulace ze strany žadatele – vzbuzení dojmu, že žadatel má jiné zdroje.

Největší chybou je neříkat o sobě nic
K úspěšnému chodu každé organizace patří umění poskytovat a šířit o sobě informace, tedy věnovat se public relations. Největší chybou je neříkat o sobě nic, zůstat pasivní a nechat ostatní, ať si o vaší činnosti myslí, co chtějí. Právě naprostá ochota k otevřenosti sdělovat své ambice a cíle umožňuje neziskové organizaci dělat PR lépe než komerční firmě. Nástrojů pro PR je nepřeberně, ale hlavním prostředkem zůstává tisková zpráva. Hlavním kritériem je ovšem pravdivost.

Velké prostředky evropských fondů
Přes mnohé překážky a složitosti připsaní projektu stojí za pokus na evropské fondy dosáhnout. Naše republika může totiž čerpat z fondů Evropské unie v letech 2007 – 2013 částku 26,7 miliard eur (přibližně 752,7 miliard Kč), ke zlepšení životní úrovně svých obyvatel. O evropské peníze na snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje regionů a členských států EU a míry zaostávání nejvíce znevýhodněných regionů mohou žádat obce, kraje, ministerstva, školy, neziskový sektor, výzkumná centra a další. A to prostřednictvím tématických a regionálních operačních programů. Ze strukturálních fondů EU jsou financovány též projekty, které se týkají těchto oblastí:

Co zaznělo v anketách
Nejen uvedené věci, ale mnoho dalších informací se dozvěděly účastníce projekty Ženy pro občanskou společnost. Kromě toho se však v rámci seminářů vedlo mnoho diskusí se zajímavými lidmi. Např. z Jiřím Ježkem a Markétou Krausovou z Agnes o.s.. kteří přednášeli a diskutovali o projektovém řízení. Z lidmi z akademické obce specializujícími se na občanskou společnost a genderová studia: Blankou Knotkovou Čapkovou, Hanou Havelkovou, Petrem Pavlíkem, Darinou Martikánovou, novináři/kami Michalem Komárkem z Reflexu a Lenkou Petrášovou z MfDnes, s političkou Janou Hybáškovou a dalšími. V pravidelných anketách se středočeské ženy naučily formulovat své názory. Z těchto anket při zachování anonymity odpovídajících vybíráme: *Jak k vám přistupovali rodiče jako k dceři? Vnímali jste rozdíl v přístupu matky a otce? *
Měla jsem být kluk. Rodiče (hlavně táta) se snažili o mužského pokračovatele rodu. Pamatuji si hodně nervózní matku, která měla výkyvy nálad podle událostí v práci. Táta byl hodně mimo – v práci, okolo baráku, zkrátka nepříliš dosažitelný. Protože jsem cítila, že mám k němu blíž, snažila jsem se s ním trávit hodně času i za cenu, že se budu zajímat o to, co on. Ač jsem se snažila hodně, kolem mé puberty od rodiny odešel, začal podnikat a „pálit“ mosty. Když jsem se s ním chtěla vidět, musela jsem ho sama vyhledat a doufat, že si na mě udělá čas. Tak je to hodně doteď, má spoustu práce.

Rodiče byli rozvedení. U otce jsem trávila prázdniny. Moje matka neoceňovala a nevnímala žádné jiné mé aktivity, hodnoty a „talenty“ než ty dle jejího měřítka „ženské“ – uklidit, uvařit, nemít názor. Táta chtěl kluka, a tak jsem jako žena asi jeho velkým a „nenapravitelným“ zklamáním :o)). Pro něj jsou ženy prostě „slepice“ a hodně se v našem vztahu projevilo. Hodně dlouho jsem měla tendence svoje ženství potlačovat. Ale během života jsem zjistila, že všechno je vlastně jinak…

Jak s partnerem řešíte péči o děti a domácnost? Jsou nějaká „slabá místa“, s nimiž se opakovaně potýkáte?
Domlouváme se, snažíme si dělat čas tak, aby si nás děti oba užily. Péči o domácnost moc neprožíváme. Větší práce (okna, malování, úklid po malování, atd.) necháváme na profesionálech. Kromě žehlení mě dokáže manžel zastoupit ve všech pracích, Musíme se ale často zamýšlet, které priority máme a jak s nimi naložit.

Bohužel existuje v realitě našeho rodinného života mýtus „mužských a ženských“ prací. Je ale pravda, že muž ví, že pokud mám prostor pro své vlastní aktivity, jsem ochotna dát i jemu prostor. Jsem-li mimo domov, zabezpečí péči o děti, vždy má ale předem uvařeno, nachystané oblečení. Žijeme ale na vesnici a někteří místní muži by se bez ženy se svými dětmi na veřejnosti neukázali. Můj muž je na své děti pyšný a je skvělý táta. A i když to jde pomalu, začíná snad chápat, co pro mne znamená pojem „skvělý manžel“.

*Máte čas sama pro sebe a pro společné volno s partnerem? Jak si ho šetříte, vytváříte a trávíte? *
Musím si programově čas na sebe a na partnera hledat. Samo o sobě mi volno do klína nespadne – máme malé děti a to je úvazek na celý den. Čas šetříme, kde se dá. Pečlivě volíme co, kde, kdy a s kým děláme. Například nevlastníme televizi a večer si s manželem hodně povídáme a snažíme se zjistit, jak se ten druhý má a co právě prožívá.

Svůj volný čas jsem si musela doma vydobýt a trvám na něm. Protože když jsem spokojená a odpočatá, je spokojená rodina. Ovšem práci, kterou jsem doma neudělala za dobu trávení mého volného času za mě nikdo neudělal. Bývalý manžel vždy žárlil na lidi, se kterými jsem svůj volný čas trávila. I proto je už bývalý a já mám dnes podstatně víc času na sebe jako samoživitelka. Vytvářím si ho však na úkor domácnosti. S přítelem si volný čas domlouváme dle možností. Trávíme ho různorodě, snažíme se o pestrost a nevšednost. Společně se sebevzděláváme, vaříme apod.

To, že si umím vymezit čas pro sebe dokládá má účast na projektu Ženy pro občanskou společnost. Díky své časově flexibilní profesi a rodinnému zázemí nemám problém udělat si sama pro sebe čas na své zájmy. Společné volno nelze vyšetřit, to nastává. V naší rodině je to stav, kdy děti odjedou k babičce a je den pracovního volna (nejčastěji víkend). Obvykle během společného volného víkendu dělíme čas na vlastní samostatné aktivity a na společně strávený čas (kino, ples, výlet, večeře, návštěva přátel…).

V jakých životních situacích jste či byste vyhledaly psychologickou pomoc?
Pomoc jsem vyhledala, když jsem přišla o dosavadní jistotu v zaměstnání i v rodině, která se nám vlivem psychické nemoci rozpadla. Tehdy jsem si přála zavřít oči a umřít, mít již od všech potíží pokoj. Viděla jsem to jako jediné řešení problémů, které jsem nezavinila, ale nemohla s nimi nic dělat.

Bezprostředně po porodu prvního syna. Chtěla bych slyšet, že i když nezvládám, tak dokážu být dobrá matka a že je v pořádku tápat a pomalu se učit být rodičem.
Psychologickou pomoc jsem vyhledala z důvodu zdravotního postižení svého dítěte… a v létě tohoto roku s problémem partnerským – rozvod. Sama jsem psychologii studovala a mám k ní pozitivní vztah, ale stejně si člověk musí vždy pomoci sám a často psychologa nahradí i dobrá a objektivní přítelkyně. Manžel se vždy odmítl účastnit se psychologické návštěvy se mnou.

Po rozchodu s partnerem. Dobré bylo, že se mi dostalo pohledu nezávislého člověka a donutilo mě to klást si i otázky, kterým jsem se vyhýbala. Byla jsem nucena podívat se na náš vztah z dlouhodobého pohledu (i více do budoucna) a zvážit krátkodobé ztráty, které rozchod přináší. Já v sobě věci relativně dost dusím, neprobírám to s kamarádkami. Není to dobře. Zjišťuji, že je dobré se vypovídat.

Jak vnímáte své kolegyně? Podněcuje vás atmosféra seminářů ke vzájemné spolupráci nebo se vnímáte spíše jako konkurentky na poli neziskových organizací?
Celý tento seminář včetně kolegyň mi pomohl usmířit se definitivně se svým ženstvím. Pomohl mi nemít z žen strach, který jsem ani nevím z jakého důvodu (asi nechápání a pocit nespravedlnosti v ženském údělu ) měla. Zdejší atmosféra je velice obohacující. Jako konkurenci nikoho nevnímám – určitě spolupráce.

Musím se přiznat, ač nerada, že jsem opravdu na prvních setkáních měla strach o svém projektu respektive záměru mluvit. Bála jsem se i přednášejících, že by někdo lepší a schopnější mohl moji myšlenku ukrást a zrealizovat to lépe a rychleji než já. O tom, že nápady se kradou jsem slyšela mnohokrát. Postupem času jsem získala důvěru a nyní se vše obrátilo. Obohacují mne postoje a projevy mých kolegyň, pokouším se jejich zkušenosti uplatňovat ve svém životě. Dovedu si představit vzájemnou spolupráci budoucích organizací i při rozličných projektech. Semináře jsou pro mne velkou inspirací.

Co je podle Vás příčinou nerovného postavení žen a mužů?
Nevím. Tu otázku jsem si také kladla, když jsem před lety podepisovala výplatní listinu a všimla si, že kolega nade mnou i kolega pode mnou mají výrazně vyšší platy. Asi, že „živí rodinu“. Já živila sebe a dceru…

Děti – s trochou nadsázky. Než jsme měli děti, byli jsme rovnoprávní partneři – jak v práci (studiu), tak doma. S příchodem dětí a vyššího ekonomického tlaku se náš vztah mnohem víc polarizoval do tradičních rolí. A změna je běh na dlouhou trať.

Stereotypní vnímání postavení žen, přístupu k ženám v zaměstnání a odměňování. Muži určují pravidla a hru. Ženám nevadilo být dlouho jen divačkami.

Příčina tohoto nerovného postavení rozhodně není jedna. Naopak je to postavení v rodině, jsou to předsudky, vliv okolí, rodiny, společnosti, osobní i psychické dispozice jedince, jeho hodnoty, ale i hodnoty společnosti, kde žije, historie atd. Vina těchto „rozdílů“ tedy je jak na straně společnosti, tak na straně jedinců. Bohužel tento problém musí řešit společnost, ve které vznikl.

Příčina nerovných příležitostí žen a mužů je určitě v minulosti. Jsou to zažité stereotypy a názory, kterými se nesmíme nechat slepě vést, ale sami se zamyslet a přehodnotit svoje myšlení a chování.

Jsou to „zakořeněné“ modely „tradičního“ pojetí rodiny, předsudky, narážky ostatních mužů na muže, kteří např. pomáhají doma a z druhé strany si ženy samy můžou za to, jak je muži vnímají, protože jim slouží, obětují se a ze svých synů vychovávají další generaci takových mužů.

Příčinou je patriarchální systém, který v naší společnosti nadále převládá a připisuje ženám a mužům jiné vlastnosti a role – a hlavně jiné hodnoty. Muž je považován za normu lidství, je v pozici moci a rozhodování a pro ženy je velmi těžké dosáhnout obdobných pozic. Samozřejmě existují výjimky! Ale v principu naše společnost funguje tak, že zde mají výhodnější a oceňovanější pozici muži. A pro ty, kdo jsou v pozici moci, je samozřejmě téma rovných příležitostí tématem, které ohrožuje toto jejich výsadní postavení a privilegia, proto je tak pozvolná a těžko přijímaná.. Zároveň se změnám brání i „bezmocní“ „bezmocné“, protože na nahlížení situace používají optiku převládající, tedy optiku mocných.

Pokus o „dobytí Bruselu“
Úvodní kurz projektu Ženy pro občanskou společnost sice v závěru ledna doběhl do konce, ale pokud bychom v této chvíli absolventky opustili, počínali bychom si jako Pilát Pontský, který si tak snadno umyl ruce…Nuže vězte, že navazující kurz už Žába na prameni chystá a v půli března jej rozběhne Dal si za úkol „dobýt Brusel“, tedy vymyšlené projekty dotáhnout do podoby skutečný žádostí o grant, najít vhodnou výzvu a žádost podat. Semináře tedy větší prostor ke konzultacím a soustředí se více na komunikační dovednost, aby na jeho půdě vznikly kvalitní projekty s vysokou pravděpodobností grantové podpory. Však také Petr Pavlík z UK na posledním semináři úvodního cyklu prohlásil: „Fascinovalo mě, kolik úžasných a přínosných projektů během tak krátké doby vzniklo.“
Připomeňme si alespoň některé z nich.
Kulturní dům Havran, vybudovaný ze starého, nefungujícího kina, by rád oživil kulturní život ve Veltrusích a zároveň spojil starou čtvrť města s novými obyvateli.
„Nenechte se houpat“ je projekt se záměrem systematického připomínkování zákonů pro lidi, který by chtěl dojít až k systému vytváření legislativní iniciativy v regionálních podmínkách, což předpokládá Ústava ČR.
Klub žen v Přišimasech zbavil ženy důchodového věku pocitu vyřazení na okraj společnosti, naopak organizují kulturní akce, probudily obec k životu, vydávají zpravodaj. K tomu, aby svou činnost posunuly dál, potřebují nějaké prostředky.
„Aktivní máma“ má zájem rozvinout zjišťování a mapování překážek, které brání tomu, aby ženy na mateřské dovolené mohly udržet kontakt se svou profesí.
Uznejte, že takové nápady stojí za trochu námahy!

Karel Polanský

---