ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

Rozhovor s Davidem Vávrou a jeho manželkou Hanou Vávrovou o mužských a ženských pracích, otcovství a rodičovských vzorech 

30. 05. 2007, rubrika: Žabí rozhovory
 

Po třiceti letech

David Vávra, čtyřnásobný tatínek, architekt, herec divadla Sklep, básník, feminista.

Sešli jsme se v jeho oblíbené kavárně v Mánesově ulici.

V nějakém rozhovoru se vás redaktorka ptala, zda jste více architektem, nebo hercem, a vy jste řekl: v první řadě jsem otec.
Tatínkem jsem řek.

Mě to úplně dojalo a stoupl jste u mě o tisíc procent. Ta odpověď by měla obletět celý svět a měla by se podle mě stát mantrou všem otcům. Nebo přeháníme oba dva?
(Chvíli mlčí)…No co Vám na to mám odpovědět?

Já jsem zkrátka takovouhle odpověď nikdy od mužskýho neslyšela.
V tom rozhovoru se mě ptaly na role. I ten, kdo to nepřiznává, a je jakoby nějakým pracovníkem, je stejně především citově tím otcem. Tím je ale každej, akorát to občas někdo neřekne, to je všechno. Když ale chlap řekne, že je především tatínkem svých dětí, je v tom egoismus, pořád jde o tu vlastní rodinu, víte? Měl by být tatínkem všech dětí celého světa.

Máte s manželkou čtyři děti, dvě jste adoptovali, a potom se vám narodily dvě vlastní. Řekněte mi, co vám chybělo, než jste se pro adopci rozhodli.
Začali jsme stárnout a zjistili jsme, že se o nás nemá kdo starat ve stáří, to je čirý pragmatismus. No ne, tak asi nám něco chybělo, když jsme se pro to rozhodli…

Používáte doteď výchovné vzory svých rodičů? To, jak se k vám chovali?
Nevím, jestli úplně, protože rodiče se rozvedli. Tak si nejsem jistý, jestli to je ten správný model.

Tak se třeba snažíte vědomě naopak tu rodinu udržet?
Přesto, že se rozvedli, to mládí bylo krásný…ale v tom pocitu z mládí jsou i babičky, a i když to možná zní tvrdě, i nějaká ta opuštěnost zahrady na Dobešce, jako bych ji dal témeř na roveň rodičům. I když to zní divně.

Jaká byla vaše maminka a jaký byl tatínek? Jaké byly jejich role? Byly tradiční – maminka žena v domácnosti a tatínek pracující?
Tatínek byl “pracovník”. V tom rozhovoru, o kterém jsme mluvili, se mě zeptali, jak bych se nazval. Já říkám, že tatínek. A oni, čím by se nazval můj tatínek, a já na to, že architektem. Tím to asi je, on byl ten pracovník. Ale maminka zas během mého dětství studovala vysokou školu, mikrobiologii, a dokončila doktorát, když mi bylo asi osm.

Jak to maminka zvládala, roli maminky a zároveň studentky mikrobiologie?
No asi zvládala, když jsem byl jedináček. Měl jsem babičku a bydleli jsme v domě, kde byla ještě prababička.
A vy jste se musel kvůli dětem nějak omezovat?
Možná by vám děti řekly, že času, který spolu trávíme, je míň, než si představujou, na druhou stranu někdy ani o ten čas už nestojí, protože mají svoje zájmy. Takže je spíš já nutím, aby se mnou někam jezdili, jenže oni už nechtějí, protože mají svoje kamarády a koníčky.

Dokud jsou děti malé, každodenní únavu, strach, starosti vám zahání jejich smích, žvatlaní, pusinky, jejich obdivné a zářící oči. Když se z nich najednou stanou teenageři, začnou vám po bytě chodit nějací odcizující se, ale dosti povědomí skoromuži a skoroženy. Jak to zvládáte?
My se tomu tak jako divíme. Myslím, že údiv té situaci je nejvýstižnější slovo.

Řekněte něco bližšího o svých dětech.
Je to jeden kluk a tři holky.

Vidíte mezi dcerami a synem nějaký rozdíl, daný právě tím, že jsou to holky a kluk?
No, to nevím…ale převyprávím vám rozhovor o kouření se synem, to je taková modelová situace: Jedu, řídím automobil a říkám: “Hele ty prej kouříš.” A on: “No, kouřím.” Je mu třináct a půl a říká mi “no kouřím”. Já na to: “Hele, počkej, my jsme s mámou jako nekouřili!” A on: “Máma kouřila.” “No počkej, máma kouřila chvilku v šestnácti letech!” “No, a já kouřim ve čtrnácti a moje děti budou kouřit ve dvanácti, protože svět je rychlej.” “No dobrý, no a co kouřiš?” “Máčka.” “A co jsou ty máčka?” “No to jsou marlbora.” Ptám se ho, kde na to bere. On: “No na to si musím uškudlit ze svýho chabýho kapesnýho, co mi dáváte.” No a na otázku, jestli šlukuje, mi řekl: “No šlukuju, protože kdybych nešlukoval, tak dostanu rakovinu hrtanu za pět let, takhle dostanu rakovinu plic za třicet a vám to může bejt už jedno, žejo.”
Tak to je třeba rozhovor o kouření.

Co to s vámi udělalo?
No nic, co jsem na to měl říct?! Ty seš vůl, omez to, uvědom si, že máš astma a kouření není dobrý. To je všechno. Dal jsem ti stovku, ale ne proto, aby sis za to koupil cigára. Ale finance dětí řeší manželka. Já řeším problémy, že prý jsem liberálnější. Když je problém, tak jdou děti okamžitě za mnou. Ale i já jim věci zakazuju.

Chtěl byste se někdy příště narodit jako vaše žena?
Já nemám rád spekulativní otázky.

Jste herec, zkuste se do toho vcítit.
Ne, prostě to nemám rád, teď mě napadne, že bych se choval takhle, a jindy by mě napadlo, že bych se mohl chovat zas jinak.

Já třeba vím, že bych nechtěla být chlap.
Já to tak vyhraněný nemám, já měl dokonce sen, že mám prsa. Musím řict, že mě to docela v tom snu bavilo. Teď mám ve Sklepě (divadlo Sklep, pozn. autorky) jednu scénku, kde mám prsa. Po třiceti letech jsme poprvé se Šteindlerem ženský.

Nedávno jste prohlásil, že jste feminista. Jak byste to vysvětlil někomu, jako je třeba můj švagr, který je vzdělaný, má vyskou školu, má dvě děti, je to úžasný otec i manžel, vaří…myslím si o něm, že je taky feminista, ale on si myslí, že feminismus souvisí se ženami, kterým raší vousy. Je a priori proti tomu.

No to je nesmysl. Myslím, že správný feminismus, tak jak to vidím já, znamená, že žena přijme větší zodpovědnost za chod světa. Má na to síly i předpoklady, ale zatím to nedělá. Myslím, že kdyby ve vládách byly ženy, měl by svět lepší chod.
V tom bych s vámi nesouhlasila, ale, co tedy podle vás vyžaduje současná situace od mužů, kteří v tuhle chvíli jsou na těch pozicích?
Ať ty pozice pustí ženám.

Jenže oni většinou moc nechtějí.
Ale chtějí. Myslím, že ženy nechtějí. Spousta žen si myslí, že to nezvládnou, ale když dokážou organizovat život sedmi dětem, nebo pěti, tak dokážou zorganizovat i padesát lidí.
Ale některé argumentují právě tím, že se starají o těch sedm členů své vlastní rodiny, obvykle bez pomoci svých mužů, a tak nemají čas organizovat cizí životy. Ženy to musí chtít a musí si věřit. Je spousta těch, které chtějí řídit svět.

Asi jde hlavně to, abychom jako muži a ženy nešli proti sobě, ale spolu…
Jediný smysl feminismu je v rámci naprosto rovnoprávného světa mužů a žen.



Chci rozlišovat mužské a ženské práce

Hana Vávrová, čtyřnásobná maminka, inženýrka zemědělství.

Domluvili jsme se na návštěvě u Vávrů na chalupě v jižních Čechách. David nás pozval na vlastnoručně připravený oběd. Paní Hana připravovala právě saláty, koláč, čaj a brambory. David obstarával maso – běhal kolem grilu, rafinovaně ho rozdmýchával, ze své výšky vše sledoval a organizoval a snažil se nenápadně (vcelku neúspěšně) zapojit do výpomoci s grilováním kamarády. Z horního patra se ozýval nepřetržitý smích dětí.
Tři dcery – Viktorka (12), Deborka(10) a Maruška (8) po celé odpoledne nemohlo nic vyvést z dobré nálady; pištěly, smály se, cvičily, tancovaly, nafukovaly bazén, skotačily s labradorkou Cikorkou a vůbec tvořily úžasnou atmosféru. Nejstarší Vojta(15) byl na táboře. Oběd v besídce na zahradě neměl chybu a nebral konce. Protože David věděl,, že bychom rády s jeho ženou pohovořily, po obědě navrhl: “Co kdybychom my muži umyli nádobí a holky by si to probraly?”

Podílejí se děti na domácích pracích?
No samy od sebe ne, jenom když se jim to přikáže.

A co dospívání, jak zvládáte jejich přerod v muže a ženy? Jejich kritické postoje? Zvládáte vše s láskou a klidem, nebo někdy taky umíte přestřelit?
Já se tomu zatím směju. Vojta v sedmičce měl při slohu popsat maminku, jak vypadá, co dělá. Paní učitelka mu tu práci dala domů podepsat, abych si to přečetla. Takže tam bylo: Maminka je menší robustní postavy (smějeme se). Tak jsem se ho ptala: „Vojto, to mě tak opravdu vidíš?“ Dál psal: „Hrozně ráda pije pivo ke všem věcem, i když se k nim nehodí…a následovaly další “pravdy“ bez kontextu a širších souvislostí. A dole bylo od paní učitelky připsáno: „Moc vám fandím, paní Vávrová.“

Váš muž, jako většina tatínků, zajišťujících početnou rodinu, není moc doma. A vy, dá se říct, jste profesionální maminka.
Ano, 24 hodin denně.

Jak dlouho? Kolik let se zcela věnujete této krásné, leč neceněné ”profesi” ?
Vojtu jsme si vzali v devadesátém roce, takže patnáct let.

Ptala jsem se vašeho muže, co vám chybělo, nebo co vás vedlo k rozhodnutí pro adopci?
Bylo to fajn, ale neměli jsme ty děti. Oba jsme děti chtěli, snažili jsme se přirozeně, ale nešlo to, tak jsme logicky požádali o adopci. Ale k těm profesím a rodičovství: Včera jsem se dívala na Uvolněte se prosím a tam nějaký poslanec říkal, že je dvakrát rozvedený a že to vždycky bylo záležitostí té ženy, která neunesla jeho poslanecký život. Tak jsem si říkala,- co to je? To přeci není záležitostí profese! To je tím člověkem. Musí se přece dělat kompromisy. A jestli je pan poslanec ještě otcem dětí z těch dvou manželství…

Tak to by nejspíš měli odhlasovat celibát pro poslance, při jejich pracovní době, nočních zasedáních. Nebo opravdu konečně udělat lidské podmínky, pracovní dobu a tím pádem i prostor pro ženy poslankyně, které tam nejsou nejspíš proto, že by jejich muži a rodiny neunesli jejich poslanecký život?! Pomáhá vám manžel s něčím doma?
Ano, určitě, třeba když někde vidím pavouka, tak zasahuje nebo žárovek se bojím, tak je vyměňuje, ale ty už umí vyměnit i Vojta.

Já bych chtěla zjistit, jak to ten Vávra myslí, když říká, že je feminista.
Jo, to on říká. No, dělá i práce, které jsou ženské, nebrání se jim. Klidně udělá, o co ho požádám. Myslím, že on to moc nerozlišuje, ale spíš já to chci rozlišit na ženskou a mužskou práci.

A syn take rozlišuje ženské a mužské práce?
Ano, ale tam se durdím, když třeba nechce umýt nádobí, že je to ženská práce… nakonec ale jde a udělá to. Tuhle si taky David zašíval knoflík, protože řekl, že když mu ho zašiju já, tak se zase utrhne.

Vaše rodinka na mě působí spíš jako tradiční model. Máte to myslím docela rozdělené tak, jak vám to vyhovuje. Vám vyhovuje být doma, manželovi zase spíš venku obstarávat ekonomickou stránku rodiny.
Ano, a já ho zase toleruju a nedovedu si představit, že by chodil v pět domů. Už jsem zvyklá a vyhovuje nám to. Já jsem ta, co je doma, a děti to zázemí mají.

A jaká byla vaše rodina?
Tradiční, u nás chodili oba rodiče do práce a maminka pořád vařila a přestala vařit, až tatínek umřel. Vařila opravdu furt. Teď je ráda, že si třeba jen namaže chleba. A když je u nás na návštěvě a David přijde z práce, tak ona pohotově vyskočí a je v pozoru a hned se mě ptá: Ty nedáš Davidovi nic k jídlu? Já jí na to říkám, že jestli má hlad, něco si vezme.

Takže nekopírujete maminku…
Ne, vůbec. Ona má problém – teď přišel muž a já nemůžu sedět, musím něco dělat.

Ano, to je asi problém všech našich maminek…a vy jste se ho zřejmě zbavila díky čtyřem dětem, ne?
Určitě. Kdyby přišel v době jídla, tak prostřu samozřejmě i jemu, když ale příjde kdykoli, nikdy bych z toho koloběhu nevystoupila.

Když jste nastupovala na mateřskou, musela jste vyskočit z nějakého rozjetého profesního vlaku…budete někdy naskakovat? Nechybí vám vlastní práce, realizace?
Ono to tenkrát bylo i tou dobou, já jsem vlastně byla zaměstnaná za komunistů a práce mě nijak nebavila. Takže jsem tu změnu “profese” a roli matky hodně uvítala. Ale je to už samozřejmě dlouho a někdy bych nějakou změnu už chtěla.

Musíte být někdy ale totálně vyčerpaná neustálou komunikací s dětmi, řízením šestičlenného rodinného týmu, jejich servisem v oblasti čistého prádla, stravování, jejich koníčků…jak nabíjíte baterky?
Jo, to jsem, ale můj problém je, že já nejsem v ničem vyhraněná. Já jsem vlastně zemědělská inženýrka, což je pro mě v dnešní době v Praze úplná blbost. A pronikat teď do nějakého oboru? Tak jedině někdy pomáhám známým, chvilku jsem byla na Dobešce – ale ani tam jsem nemohla být, jak potřebovali, kvůli dětem… Tak jsem zkusila nadaci, jednou týdně, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Chtělo to čas. A to bylo v době, kdy se děti hlásily na školu, nedostaly se a já to brala strašně osobně, padla jsem do depresí. Prostě jsem takový typ, když se na něco soustředím, tak nemůžu dělat ještě něco jinýho. Takže děti a práce, to pro mě není.

Myslím že péče o čtyři děti je vaší prací a já vás obdivuju. Ale přeci jen rostou a jednoho dne vyletí z hnízda, přemýšlíte, co bude pak?
Maruška je ještě malá…já bych už asi nedokázala ve svém věku zase začínat. Nechávám to otevřené, třeba bude někdo z našich známých potřebovat pomoc…co přijde, příjde.
Víte, co je skvělé? Vy, jak nemáte žádné vyhranění, ambice na svoji realizaci, a ani nemáte finanční potřebu někam jít, tak rodinu ani netrápíte výčitkami, co byste mohla, kdyby… Já když už si konečně vybojuju nějaký ten svůj čas, a jdu třeba zkoušet s divadlem nebo dělat s vámi rozhovor, mám vzadu v hlavě stejně pořád červenou, že bych vlastně měla být doma, jestli něco nepotřebujou, něco se neděje a jak to všechno doženu, až se vrátím. A když jsem doma, tak mi zase bliká, jak nestíhám věci pracovní. Takže jsem odsouzená k věčnému boji, a to hlavně v sobě – kvůli své tradiční výchově, rozhodně dost vzdálené rovným šancím. Kdežto vy jste tím bezvýhradným přijetím role matky vlastně daleko svobodnější. A dětem to dělá dobře.
Ale třeba taky ne. Když byl Vojta ve čtvrté třídě, říkal: Mami, ty nic neděláš? Ty nechodíš do práce? Já mám psát, čím seš, a ty nic neděláš… Nechceš jít třeba prodávat?

A to je přesně ono. Role maminky, která by měla být společensky i ekonomicky vysoko ceněna, je úplně devalvovaná. Jenže – kdyby ženy nechtěly být maminkami…
Ale to je přirozený, ty děti chtít. A ať je to jak chce, já to všechno dělám ráda.

Dana Radová

Den v triku