ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

„Byl bych hodně radikální feministka“ - rozhovor s držitelem Zlaté žáby Michalem Komárkem 

04. 02. 2008, rubrika: Žabí rozhovory
 

Rozhovor s Michalem Komárkem

Jak vás se Zlatou žábou přijali na domácí půdě?
Myslím si, že žába má u nás v redakci pozitivní ohlas. Pan šéfredaktor má už s ní svou zkušenost, takže to bral s patřičnou vážností jako pozitivní změnu image časopisu.
Máte rád své povolání?
Mám k němu trochu složitý vztah. Rád píšu a pohybuji se v médiích, které mají nějakou úroveň z hlediska jak čtenosti, tak kvality. Zároveň mi však mediální svět připadá velmi problematický a zajímá mě i teoreticky, jakým způsobem manipuluje a mění realitu. Nejsem vzděláním, ani původní profesí novinář, ale teď už v médiích pracuji devět let, takže je to moje nejdelší životní zkušenost. Přesto se pořád do určité míry neidentifikuji s tím, že jsem novinář. Jsem ten, kdo píše, případně pracuje pro televizi, vybírám si témata, snažím se je odvést s maximální mírou odpovědnosti a kvality, a zároveň se snažím poznat, co je mediální svět je zač, a to mě tedy nijak dvakrát neuspokojuje.
Kdo vás vlastně postrčil k vaší nynější profesi?
Praktické důvody. Psát mě bavilo vždycky a občas i v době, kdy jsem neměl s novinařinou nic společného, jsem si napsal nějaký komentář, nebo článek. Pak jsme podnikli s rodinou takový experiment, při němž jsme se odstěhovali z Prahy na venkov. Původně jsem odjížděl za docela lukrativní prací a plánovali jsme si, že tam pobudeme pár let. Počítal jsem, že budu vydělávat nesrovnatelně víc než jako „profesionální filozof“ a vrátíme se v lepší kondici a případně nám ještě zbude chata v Podkrkonoší. Místo toho jsem zjistil, že tu lukrativní práci, totiž dělat manažera v americké firmě nejsem schopen dělat, a tak jsme se tam ocitli v paradoxní situaci. Po půldruhém roce jsem dal výpověď, ale mezitím se nám na venkově natolik zalíbilo, že jsme se nechtěli vrátit do Prahy. Ovšem byli jsme bez práce s malými dětmi a museli jsme to na místě nějak řešit. Zpočátku jsme s manželkou oba dva nějakou dobu učili. Pak MF Dnes začala budovat regionální redakce, do nichž hledala redaktory, čehož jsme s manželkou Martinou využili.
Témata článků svědčí o tom, že vás nezajímají mocní a úspěšní lidé, ale spíš outsideři. Je tomu skutečně tak?
Jasně. Mezi moje nejoblíbenější filmy patří Frajer Luke, kde se objevuje základní teze frajeřina znamená, nemít na to. Takže kultura Frajera Luka, dneska se tomu říká kultura looserů je mi velmi blízká a sympatická. Moje další oblíbené postavy jsou z prostředí židovských intelektuálů typu Woody Allena. To jsou lidi, kteří si mi líbí, nikoliv ti silní, mocní a ovládající.
Jakou důležitost přikládáte vytváření rovných šancí pro muže a ženy?
Rovné šance považuji za naprostou samozřejmost. Skutečnost, že to řada lidí tak nevnímá, mi připadá jako naprosto neuvěřitelná. Bohužel mi připadá, že v českém prostředí ještě není myšlenka rovných šancí příliš kulturně zakořeněná a v české kotlině žije šílená spousta buranů, kteří se s tím nedokážou, ani nechtějí vyrovnat. Samozřejmě že vedle toho funguje i spousta žen, které byly a jsou určitým způsobem vychovávané, takže stereotypy reprodukují svým způsobem stejně jako burani. Tady bych už nemluvil o outsiderech, jde o samozřejmou kultivaci společnosti, k níž se postupně dochází. Teoreticky je jasné, jak mají být tyto věci uspořádány, ale zajímavé je, že prakticky zůstáváme strašně daleko od toho, aby tak fungovaly.
Určitým skupinám ovšem není ani teorie jasná...
Je pravda, že skupina silně katolicky orientovaných lidí plus neokonzervativci prohlašují za tradiční a nedotknutelné hodnoty nějakou podivnou, starou podobu rodiny, národa a státu. Jsou velmi silné nejen politicky, ale i teoreticky. Je pravda, že takový Roger Scrutton je docela teoreticky silný, zavedený filozof a polyglot, jemuž jsou věci jasné, ale úplně jinak.
———————————-
Oddechový čas – na téma Jaký je Michal Komárek
Vyhráváte rád?
Ano.
Jste kutil?
Ne.
Pláčete u filmu, nebo když vás nějaká scéna dojme?
Ano.
Jste dominantní?
Ano.
Myslíte si, že se žena může ubránit nevěře?
Ano.
Myslíte si, že se muž může ubránit nevěře?
Ano.
Konec oddechového času
————————————-
Měl jste nějakou pohnutku, která vás k psaní o rovných šancí přivedla?
Myslím, že ani ne. Prostě mi připadalo přirozené, že to tak má být, aniž jsem o tom přemýšlel jako o konceptu rovných šancí. Mým prvním tématem v Reflexu bylo postavení ženy ve vědě. Zajímalo mě, protože jsem se už v předchozím zaměstnání hodně zabýval teorií a dějinami vědy, a líbilo se mi, jak kolegyně ze sociologického ústavu přistupovaly ke konceptu vědy jako ke konceptu vytvořenému muži a kladly otázku, zda může existovat něco jako ženská věda. Možná byly takovou pohnutkou i zkušenosti z vesnice, kde se přece jen buranství mužů projevuje brutálnějším, nebo aspoň viditelnějším způsobem než ve městě.
Kterou nerovnou šanci považujete za nejhorší?
Za hodně vážný problém, zejména u nás, považuji otázku mateřství, matky a toho, co společnost vlastně očekává od matky. Jak je v tomto směru šíleným způsobem konzervativní, takže pokud žena nezůstane se svým dítětem tři roky doma, tak je krkavčí matka, což je neuvěřitelně limitující faktor z hlediska rovných šancí v zaměstnání třeba, ale i v jiných ohledech. Myslím si, že tato záležitost je u nás hodně zakořeněná i mezi ženami. Že je to prostě kulturní blok, s nímž je strašně těžké bojovat. Když muž předpokládá, že žena se postará o dítě a zůstane doma, tak jde v určitém ohledu o pochopitelnou pohodlnost a sobectví. Ale že stejně uvažuje hodně velké množství žen, to je velký problém, který poukazuje na kulturní bariéru. Opravdu si myslím, že v tomto ohledu jsme na tom hodně špatně jak kulturně, tak politicky a že stát v tom dělá strašně málo. O tom vlastně svědčí i momentálně probíhající reforma rodičovské dovolené, v níž kratší varianta není zvýhodněná.
Jaké máte ohlasy na články s těmito tématy? Jací lidí vám píší?
Většinou přicházejí negativní ohlasy. Spektrum pisatelů je takové, jak jsem se o něm vlastně už zmínil. Pohybuje se od nekultivovaných buranů až po kultivované neokonzervativce. Když používám slovo kultivované, mám tady na myslí, že jsou to lidé inteligentní a vzdělaní. Ovšem kultivovaní vlastně nejsou, protože jim uniká něco podstatného z té kultury, ale odlišuje je to od běžných, venkovských buranů, kteří prožijí celý život v okruhu deseti čtverečních kilometrů. Ať už svou vinou či nikoliv, bez vzdělání a podnětů, které by je z toho mohly dostat.
Máte možnost porovnávat stav situaci u nás a v zahraničí?
Nepochybně sleduji, jak se o genderové problematice píše v západoevropské literatuře, v novinách, ale neměl jsem možnost porovnat skutečný stav z osobní zkušenosti. Tedy že bych žil v nějaké cizí zemi dostatečně dlouho. V některých evropských zemích nebo ve Státech se nepochybně na vyšší úrovni zdá být určitá společenská slušnost a korektnost. Jestli se ve skutečnosti tak výrazně liší od nás, posoudit nedokážu. Ale dá se říct s jistotou, že jsou země, které jsou vyspělejší v tomto ohledu politicky. Typické jsou skandinávské státy, ale nejenom ony. Důležité je, jaká vážnost se tomu kde dává. Nakolik vážně se v politice uvažuje třeba o něčem jako je pozitivní diskriminace, jako jsou nějaké kvóty. Což se u nás bere stále málem jako smrtelný hřích, když to člověk vysloví.
Jak média představují veřejnosti obraz dospělého muže?
To je dost velká abstrakce, vlastně nejsem schopen tohle říct zodpovědně. Když budu improvizovat názor nebo pocit, který ve mně vyvolala tato otázka, tak asi nejsme ještě pořád daleko od té vize postav dům, zasaď strom a ještě je v tom nějak ten syn. To znamená, že dospělý muž má mít nějaký majetek a odpovědnost za rodinu má převzít na sebe, což je podstatné. A že by do toho měla nějak intervenovat zbylá část jeho rodiny, s tím se zase tak moc nepočítá. Myslím si, že se také polevuje představě, že je muž dosti nevěrný, že nějaká monogamie je poměrně neužitečný, zastaralý koncept a z hlediska muže to není zas tak velký problém. Od muže se sice chce nějaký výkon, ale zároveň se mu za to dává hodně velká odpovědnost a hodně velká volnost.
Podle mého názoru jsou věrnost a rovné příležitosti žen a mužů v souladu, vzájemně se podporují. Představa muže, který je aktivním otcem, snaží se vybalancovávat spravedlivý vztah s partnerkou a sdílí s ní domácí práce je v rozporu s představou nevěrného muže. Jak pak vysvětlit, že konzervativci jako tradiční zastánci monogamie, mají s rovnými příležitostmi žen a mužů jen samý problém. Nevím, jak se konzervativci chovají ve svém osobním životě, jestli berou tak vážně, co říkají, ale je fakt, že v tomto ohledu by nevěru neměli tolerovat, protože rodina je jedna z těch svatých a nedotknutelných hodnot. Ale je možné, že to stejně vidí trochu jinak, třeba muže a ženu. Z konzervativního pohledu je otázka, zda muž svojí nevěrou naruší svoji rodinu natolik, jakoby ji narušila žena svoji nevěrou.
Jaká kniha, film vás ovlivnila, když jste utvářel své mužství?
To fakt nevím. Už jsem mluvil o Frajeru Lukovi, ale to byl napůl vtip. Nejsem psycholog, natož vývojový psycholog, který by věděl, do kdy se utváří mužství. Jinak při dospívání jsem procházel různými fázemi a působily na mně různé věci. Možná by se vývoj dal ilustrovat na jedné z mých nejoblíbenějších knih, Bratři Karamazovi, které jsem četl mnohokrát. Při prvních třech čteních, tak mezi 15. a 20. rokem života, jsem se postupně identifikoval pokaždé s jiným bratrem. Ta posloupnost byla: Aljoša, Ivan, Míťa.
Jak dlouho se utváří mužství?
Já mám pocit, že se utváří pořád. Extrémy mezi Aljošou a Míťou jsou velké…
Kdybyste měl charakterizovat koncept aktivního otce, co byste pod něj všechno zahrnul?
Odpověď bych viděl ve dvou rovinách. Za prvé nějaká kategorie otce, která odpovídá cílové době, kterou dneska žijeme. Je to otec, který se stará o děti a domácnost úplně stejně jako matka. Navíc dokáže přijmout i roli někoho, kdo je také řízen. Např. je méně fyzicky a psychicky poznamenaný traumatem porodu a dokáže pomáhat, dokáže být i jakýmsi služebním duchem, který je k dispozici, a zároveň s plnou energií přesahuje tuto služební oblast. V kategoriální rovině je evidentní, že není žádný důvod, proč by se žena měla starat víc nad elementární, biologické věci jako kojení. A pak je nějaká osobnostní, osobní psychologická záležitost, že někdo je otec lepší, někdo horší, stejně jako matka, někdo má větší dar být zábavný atd. Ideální je, když jsou partneři schopni nějakým způsobem spolupracovat. Když jednoho něco nebaví a nejde mu to, tak ho v tom zastoupí druhý.
Proč myslíte, že v Česku je feministické myšlení stále osočováno z ideologie?
Tenhle problém má více rovin. Jednak jsme u nás zvyklí ideologizovat. Tady v té kotlině jsme prosáklí ideologií a nejen z minulého režimu, ale i z předcházející monarchie. První republika se taky pořád vůči něčemu vymezovala. Možná to máme víc pod kůží než jiné národy, které byly víc liberální. Další věc je, že ta naše Kotlina jako taková není dobrá oblast. Je v ní něco nepříjemného, něco zapšklého a nesmírně buranského. Bez moře a vysokých hor, bez nadhledu. My tady žijeme v kotlině, on je to přímo kráter, máme ideu, že jsme obkrouženi hraničními pohořími, ale nejvyšší hora měří 1600 metrů. Na jednu stranu se tady, v té mírné krajině dobře žije, na druhé straně chybějí velké emoce, či velký přesah nad každodenní život.Tím pádem zůstávají lidé uzavření nejen v té kotlině, ale i v každodenním životě a neumějí se v něm nějak moc orientovat. Jelikož jsou všichni takoví jako plošší, tak si musí vymýšlet, čím se od sebe liší. A výborným nástrojem k tomu, jak se od sebe odlišit, je nějaká ideologie.
Zdejší konzervativci nálepkují zastánce genderové rovnosti a změny stereotypních rolí žen a mužů jako sociální inženýry a obviňují z ideologie. Jako kdyby oni žádnou ideologii neprezentovali. Samozřejmě, že ji mají, jako všichni, jen ji zneviditelňují odkazy na přirozenost. Myslíte si, že mezi konzervativci u nás a na Západě existuje v tomto smyslu nějaký rozdíl?
Náš konzervatismus je specifický, neboť v ateistické zemi nemá náboženský fundament. Nemá tradici a stojí spíše na buranství.
Dana Radová, Tomáš Pavlas, Karel Polanský

Den v triku