ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

„Pokud je v krizi pán a vládce, je to jenom dobře“ - o měnící se roli mužů a žen v rozhovoru vypráví Zlatý žabák Martin Fafejta 

06. 02. 2008, rubrika: Žabí rozhovory
 

Rozhovor s Martinem Fafejtou

Co byste dělal, kdyby nebyly blogy?
Popravdě řečeno, nepatřím mezi grafomany. K psaní se musím většinou docela nutit, takže do psaní blogu se pouštím jen tehdy, když už mám výčitky svědomí, že jsem nic nenapsal – což je v poslední době tak jednou až dvakrát za měsíc. Není to tedy o nějakém vypouštění přebytečné energie. Tu většinou nemám.
Víme, že jste napsal také vážnou knihu? Najdou i v ní čtenáři něco k pobavení?
Kniha se jmenuje Úvod do sociologie pohlaví a sexuality a myslím, že je psána docela zábavnou formou, takže k pobavení se toho v ní dá najít dost. Chtěl jsem dostat k sociologii čtenáře, kteří o daném oboru moc nevědí a tradiční knihy o sociologii by si nepřečetli. Proto i ta sexualita. Ta je zábavná dost často, a pohlaví ostatně taky.
Jaký byl váš první kontakt s genderovou tématikou?
V roce 1992 jsem na rok odjel do Británie na studijní pobyt na univerzitu ve městě Hull. Tam jsem se vrhl na všechny předměty, které se nedaly studovat v tehdejším postkomunistickém Československu – od konzervatismu přes postmodernismus až k feminismu.
Byl jste tam touto tématikou „chycen na doživotí“?
Nevím, jestli na doživotí, ale momentálně stále lapen jsem. Feminismus mne zaujal, protože mi ukazoval věci novýma očima. Už z principu nemohu věci vidět jako třeba lesbické autorky, protože jsem heterosexuální muž. Zjistil jsem, že celá genderová tématika může rozšiřovat mé obzory, a to platí dodnes. I když se dnes už moc nezabývám tématy feministickými, ale spíše tzv. „pohlavními menšinami“ – transgenderovými projevy (transsexualitou), intersexualitou (dříve označovaná jako hermafroditismus) apod.
Dal jste se na sociologii pod vlivem zkušeností z Anglie?
Sociologii jsem studoval již před pobytem v Anglii. Pobyt v Anglii mne posunul spíše blíže k filozofii, naplno tehdy „řádila“ postmoderna. Dodnes se snažím do své práce zapojovat filozofický pohled. Etické otázky, otázka jsme-li schopni vnímat realitu objektivně (respektive proč je objektivní poznání nemožné), problematika přirozenosti a danosti různých jevů apod.
Jak se „vyučuje“ na anglické univerzitě?
Rozdíly ve formě výuky nebyly zas až tak velké. Učitelé brali studenty jako partnery, což ale po listopadu 1989 platilo i u nás. Možná tehdy více než dnes.
Jak vycházíte se studenty?
Povětšinou dobře. Přece jen témata, jimiž se zabývám, jsou atraktivní a přitom se jim mnoho lidí nevěnuje. Snažím se nabourávat tradiční chápání reality, a to většinu studentů zajímá a baví.
V současné době se mluví o krizi mužství. Co o tom soudíte?
V krizi je určitě ten typ mužství, kdy je otec nezpochybnitelnou hlavou rodiny, kterou musel každý bez řečí poslouchat. Zůstává však otázkou, zda někdy něco takového skutečně existovalo. V krizi je i muž, který nepochybuje o své nadřazenosti nad ženami. Ten ale spíše maskuje, jak se žen bojí – jeho krizi mu skutečně nezávidím.
Obecně se domnívám, že to tzv. tradiční mužství je docela ubíjející a nebezpečnou záležitostí. Pořád se snažit být lepší než ti druzí, budovat kariéru, nemít čas na své děti, to považuji za pěkně nudný život, v jehož rámci vám nakonec všechno uteče. Pokud se toho vůbec dožijete – infarkty, dopravní nehody, sebevraždy…
Jsou tedy muži a mužství opravdu v krizi?
Určitě je v krizi typ otcovství, zmíněný v předchozí odpovědi. Muži, kteří si takto představují svou existenci, začínají být pro smích. Ale že by byli muži v krizi, to se mi nezdá. Mužské role se mění, ale většinou nejde o žádné revoluční skoky, jimž by se běžný muž nebyl schopen přizpůsobit. Kolikrát si ani neuvědomuje, že dochází k nějakému posunu. Prostě je automatické, že se více věnuje domácnosti a péči o děti, když má i žena možnost pracovat na své kariéře. Pokud má rodina splácet hypotéku a leasing, těžko může muž považovat práci a výdělek manželky za urážku svého mužství.
Možná někteří muži hůře snášejí, když jim v zaměstnání šéfuje žena. To je ale spíše jejich krize než krize mužství. Takoví muži se žen bojí a celé to balí do šovinistických mouder o nadřazenosti, což nemá se sebevědomým mužstvím nic společného.
A pokud je v krizi muž, pro nějž je středobodem života jeho kariéra, tak je to pro mne také dobrá zpráva.
Jak se krize tohoto typu projevuje a co by se mělo změnit, aby krize pominula?
Pokud je v krizi „pán a vládce“, je to jenom dobře. Panování a vládnutí je celkem stresující a sám jsem rád, že mne do toho nikdo nenutí. Výsledkem může nakonec být emancipace muže od povinnosti řídit svět a sám uživit rodinu. Hrát si s dětmi je daleko větší zábava.
Co si myslíte o taktice některých mužských organizací, jež reagují posilováním mužských archetypů?
Pokud si pod tímto archetypem představíme rozum, vnitřní sílu, schopnost zabezpečit a ochránit své blízké, schopnost sebevědomě a moudře čelit výzvám, nebát se emocí a umět se z nich poučit, nemám nic proti. Takový muž dokáže být své rodině oporou, ale zároveň se nebojí sám se o rodinu opřít, potřebuje-li to. Ví, že tím neztratí na své mužnosti a mužskosti. Ví to, protože je moudrý a sebevědomý. A chce, aby taková byla i jeho žena a děti.
Ale nevím, jestli zde jde o nějaký archetyp. Jestli něco takového někdy existovalo.
Ženství podle vás v krizi není?
Určitě je v krizi ženství, které smysl svého života vidí v perfektně uklizené domácnosti a vymydlených dětech (pokud možno bez vlastního názoru). Také není čeho litovat. Takové ženy většinou terorizovaly svou rodinu (pokud si nenašly muže, který smysl svého života viděl stejně a spolu pak necepovali své děti od samého narození, takže ony jen kráčely v jejich stopách).
Problém některých žen je v tom, že si vlastně nevědí rady s možnostmi, které se před nimi otevírají. Najednou si začínají myslet, že rodina a manžel jsou něčím zbytečným, co skutečná žena k životu nepotřebuje. Osobně mne iritují moudra, jimiž se některé ženy bohužel řídí, že muži na nic nejsou a moderní žena si poradí bez nich (zde mluvím pouze o ženách heterosexuálních, pokud to takto vidí ženy lesbické, je to pochopitelnější). I když uznávám, že někteří muži si o tento postoj sami říkají.
A děsím se toho, když některé ženy přebírají mužský kariéristický model. Jen se vydávají na slepé cesty, kde je čeká jen šedé pachtění se za směšnými výsadami a promarněný život.
A také bych byl rád, kdyby se ocitly v krizi odpůrkyně střídavé péče.
Jakou roli má podle vás plnit otec?
Na jednu stranu stejnou jako matka: starat se o rodinu, pečovat o děti, být svému partnerovi oporou. Přitom je zřejmé, že k mnohým věcem otec přistupuje odlišněji než matka. Jinak si představuje péči o děti. Zde by se měli oba rodiče doplňovat. Otcové jsou mnohdy ve vztahu k dětem mnohem méně úzkostliví, a proto i jejich výchova se liší od té mateřské. Pokud se dětem dostává rovnoměrně mateřské i otcovské péče, je to tak jednoznačně správně. A pokud otec dokáže korigovat přehnanou mateřskou úzkost a opečovávání dětí, je to tak ještě lépe.
Ale zároveň otec může být a měl by být více mateřský, nebát se dávat najevo něhu, kterou k dětem cítí. Otce bylo v rodinách málo, ale je ho tam naštěstí víc a víc.
Jací byli vaši oblíbení hrdinové v dětství?
Víte, že nevím? Nikdo mne nenapadá. Brouk Pytlík?
Jaký typ lidí uznáváte dnes?
Lidi sebevědomé, kteří zároveň dokáží brát ohled na druhé a nemají potřebu vždy prosazovat své vidění světa. Mají ale potřebu o svém vidění světa diskutovat a argumentovat v jeho prospěch. A když v diskusi zjistí, že se mýlili, jsou schopni ustoupit. Sebevědomě přiznat, že se mýlili.
A taky lidi, kteří dokáží statečně nést svá trápení a nedělají kvůli nim sami ze sebe středobod světa.
Karel Polanský, Helena Franke

Den v triku