ŽÁBA NA PRAMENI, o.s.
rozcestník hlavních aktivit a projektů
osvěta, vzdělávání, kulturní aktivity,
vyrovnávání šancí žen a mužů,
rozvoj občanské společnosti

„Beru okolní svět jako svoje zrcadlo,“ přiznává Lucie Groverová 

25. 03. 2008, rubrika: Žabí rozhovory
 

V letech dospívání se Lucie Groverová ocitla na ulici a rozhodla se jít vlastní cestou. Od té doby se určitě nenudí a nudit nehodlá. Sbírka jejich aktivit košatí, neboť ji zajímá všechno, co se týká člověka. Vlastně už teď by její život možná vydal na román, ovšem ona si i knížky píše sama. Učí se žít s přírodou, dát svému konání přirozený řád a věcem opravdový smysl. Z města přesídlila na venkov a nyní očekává narození čtvrtého dítěte.
Ocitnout se v šestnácti letech na ulici musí být drsná zkušenost. Jak jste se z té situace dokázala vyhrabat?
Šlo to moje první „svobodné” rozhodnutí v životě a v té době bylo dobré. Skočila jsem do života rovnýma nohama a od té doby tak činím stále. Nikdy jsem toho nelitovala, jak mi všichni kolem předpovídali.
Vidíte, hned tu máme téma rovných příležitostí. Není to s nimi až tak jednoduché. Když se člověk narodí do nějaké nefunkční rodiny, nikdo mu cestičku před nohama nezametá. Někdy přímo naopak. A kde jsou rovné příležitosti? Kde hledat příčinu?
Mojí mamince umřela máma v období puberty a ještě hodně dlouho před tím pobývala po nemocnicích. Ona i děda byli učitelé na vyšší odborné škole. Po její smrti moji mámu úředníci umístili do dětského domova. Údajně proto, že se o ní děda nedokázal postarat. I když jí po nějakých peripetiích za dva roky do své péče dostal, máma se už z toho nikdy nevzpamatovala. Proto jsem musela z toho kolotoče vyskočit a spolehnout se na sebe.
Rozhodla jste se vzít život do vlastních rukou. Kde jste k tomu vzala sílu, či motivaci? Nebo vůli?
Nedávno se v nějakém rozhovoru někoho ptali, jaká kniha ho v dětství
ovlivnila. Bude to asi tím. Já si totiž v dětství psala své vlastní knihy. I
s ilustracemi. Moji rodiče se rozvedli a mně chyběla rodina. Hodně. Tak jsem
si vytvořila svou velkou, i když fiktivní rodinu. Na ilustracích jsem
vyobrazovala rodinná setkání a radovala se z toho, jak se mi rodinka množí. A tehdejší fikci jsem chtěla uvést do reality.
Trochu to zlehčuji. Určitě je zapotřebí všech tří věcí, které zmiňujete. Jedno bez
druhého a třetího se neobejde.
Takové oblíbené rčení u nás doma bylo: „Všichni jsme na jedné lodi.” Nebyla to dobrá loď a já z ní prostě chtěla ven. V šestnácti letech moc holčiček na ulici nepobývá, takže jsem jaksi nezapadla do toho klasického proudu. Nezbývalo než se vydat proti němu. Buď plavat, nebo se utopit. *Vyměnila jste taky pohodlí města za nepohodlí venkova, přičemž mnoho žen
vaší generace spíš míří přesně opačně. Co vás vlastně „vyhnalo” tímto směrem?*
Neřekla bych, že je venkov nepohodlný, je prostě jiný. I lidé jsou jiní. To
pohodlí, nebo nepohodlí si dělá člověk sám v sobě, ať je kdekoli. Je fakt, že
jsem to teoreticky věděla vždycky a spolu s mužem jsme si venkov docela
idealizovali. Bydlíme hned u lesa a já jsem například zjistila, že když sama
sobě nedokážu dobře zorganizovat čas, vůbec se do něj nemusím
dostat. Nebo že je fajn šlapat několikrát týdně dva kilometry na nádraží a
dva kilometry zpátky i s dětmi a batohem plným nákupu. Na slunci, v dešti,
chumelenici, mrazu… Vidět krásná souhvězdí za nočních návratů, choulit se
promočení u kamen a popíjet horký čaj atd. Když ale nemáte možnost volby a o
víkendu se z vesnice třeba ani nedostanete, protože prostě nic nejede, už to
není svoboda, ale otročina. Proto jsem se také pustila do autoškoly a v
těchto dnech mne čekají zkoušky. Hodně věcí je jinak, než jsme si
představovali. Na venkov jsem šla hlavně kvůli přírodě a každopádně je nám tu
lépe než ve městě.
Rejstřík vašich aktivit je pořádně široký a většina z nich možná vychází z života vašeho a vašich blízkých. Nedůvěřujete tomu, co se vám předkládá jako hotová věc?
Záleží na tom, kdo mi tu „hotovou věc” předkládá. Spoléhám se sama na sebe,
ale člověk není solitér. Myslím si, že jsme tu jeden pro druhého a máme se od
sebe vzájemně co učit. Pozoruji lidi a když vidím a cítím, že to, co říkají,
také žijí a jejich život je smysluplný a kvalitní, má pro mne jejich názor, či
zkušenost cenu. Potom tu jejich „hotovou věc” ráda vyzkouším a buď přijmu, či
nepřijmu do svého života. Vyumělkované autority, které mají možná načteno, ale vlastní zkušenost žádnou, jdou mimo mne. Mohou být starší, mít
deset titulů, nebo být prezidenti, je mi to jedno.
Individuální péče o každé dítě je ideální stav. Nemá však domácí vzdělávání také odvrácenou tvář v tom, že si děti nezvyknou na leckdy drsný život v kolektivu a mohou s tím pak mít určité potíže?
Každé dítě je jiné a obecně odpovědět nelze. Děti, které se učí doma, nepřicházejí o kolektiv. Jednak ho mají doma a také si musí umět vydobýt svou pozici, či naopak umět udělat prostor druhým. A také chodí do různých kroužků, jezdí na víkendové pobyty, tábory. Můj syn už také přišel z kroužku s monoklem pod okem, a když měl napsat tři slova s měkkými souhláskami, jedno z nich bylo šikana. Dnešní škola mi přijde opravdu dost drsná a není na škodu to zvládat po menších
dávkách, mít čas a prostor se s tím nějak vyrovnat. Domácí vzdělávání není o
sociální izolaci. To je takový mýtus. Zkušenost lidí, kteří už mají děti odrostlé, je dokonce opačná. Děti, které nastoupí do klasických škol až na druhý stupeň, mají větší čas dozrát a vědět, kým jsou. Je to pro ně spíše výhodou než opačně.
Ovlivňuje hledání psychosomatických příčin nemocí také váš osobní život a konání?
Souvislost mezi psychikou a tělem, potažmo její vliv na zdravotní stav
člověka, je pro mne velice důležitým poznáním. Je to taková svoboda, protože
víte, že nejste oběť něčeho, co na vás nezaslouženě spadne odkudsi shůry. Za svůj zdravotní stav jsme si každý sám sobě zodpovědní. Hledání příčin určitě můj
život ovlivňuje. Musím být poctivá sama k sobě i okolí. Nezavírat oči před
jakýmikoliv problémy, ale prostě do nich jít a vyřešit je. Je to neustávající
práce na sobě samotném ve všech možných životních oblastech. My zdravotnické
služby opravdu využíváme jen tehdy, když musíme s dětmi na pravidelné, naštěstí
občasné prohlídky.
Co vyčítáte našemu zdravotnictví v oblasti očkování, jež nás má přece chránit před nebezpečím nemoci?
Očkování bylo samo o sobě vymyšleno jako dobrá věc a pomoc v dané chvíli. Jenže jako ve všem v životě platí: všeho s mírou. Když se například přepijete vody, můžete zemřít na zavodnění. Všechno lze použít jako jed i jako lék. Všechno. Nic neúčinkuje pouze jednostranně. Jde jen o tu míru. V souvislosti s očkováním je velice překročena. A to se chystají další povinná očkování! Cokoli plošného je nesmysl. Vždy záleží na daném jedinci a okolních aktuálních podmínkách. Já osobně vidím prevenci proti nemocem úplně někde jinde a přijde mi to opravdu hodně absurdní. Když to hodně přeženu, tak by se třeba všem řidičům mohly plošně odebírat řidičáky, protože za volantem je každý z nich potencionálním vrahem. Záleží na úhlu pohledu.
V čem vedle přítomnosti u porodu spatřujete hlavně úlohu muže při těhotenství partnerky?
No, já zrovna nejsem příznivcem mužů přímo u porodu. Rodím sama. Mám ráda
svoji ženskou intimitu a úlohu muže vidím spíše ve spolupráci. Žena během
těhotenství poskytuje v dobrém případě bezpečné zázemí pro miminko. Její
tělo, už není jenom její. Musí změnit a přizpůsobit životní styl momentální
situaci. Není to nic samozřejmého a lehkého. Procházím teď svým čtvrtým
těhotenstvím a že by bylo o něco jednodušší než před tím? Není. Myslím si, že
muž by měl umět vyjít ženě maximálně vstříc, umět naslouchat, být
empatický, tolerantní. Což je ale potřeba z obou stran. Jenom od muže
bych to v tomto období vyžadovala poněkud víc. Každá žena potřebuje něco
jiného, žádný univerzální návod neexistuje. Pro mého muže bylo třeba hodně
těžké přijmout, že nechci, aby byl u porodu. Hodně dlouho mu to trvalo a dalo
velkou práci. Postupem času jsme o tom ale byli schopni mluvit, začal mě
poslouchat, přemýšlet o mých důvodech a vyšel mi vstříc. To třeba pro mne
byla veliká podpora. Teď zase například mám potřebu chodit spát velice brzy, a
tak všechny tři děti ukládá on. Nutno podotknout, že uspávání byla většinou
moje role více než osm let. Je to pro mne teď důležitá výměna. Je-li
těhotenství dobře prožito a partneři si dokáží vyjít vstříc, projeví se to
i na průběhu porodu.

Podle kusých informací o vás se mi zdá, že hledáte (a patrně nacházíte) svébytnou životní cestu. Co vám přináší uspokojení, seberealizaci?
Baví mě plnit si sny. Pro mne je život hrou. Jsem spokojená, když se jednoduše
cítím dobře. Není to „dobře” na úkor okolí. Beru okolní svět jako svoje zrcadlo. A dost často to dá velikou práci. I teď si píšu svojí osobní knihu. Opravdu. Nepřestala jsem s tím. V jejím úvodu stojí:
„Zasej myšlenku-sklidíš čin, zasej čin-sklidíš návyk, zasej návyk-sklidíš charakter, zasej charakter-sklidíš osud.”
V čem vidíte svoji kariéru? V čem spatřujete smysl života?
Moje „kariéra” je být prostě kvalitním člověkem. Což je můj cíl a zároveň v tom
vidím smysl života. Téma člověk mě zajímá ve všech jeho podobách. Vlastně
celý svůj dosavadní život zjišťuji, jaký má člověk opravdový potenciál. Jednoduše chci ten potenciál naplnit a využít. Nic mě při dosahování této
kariéry neomezuje. Mládí, mateřství, stáří. Mohu být tlustá, tenká s
oholenýma nohama, nebo ne. Každá zkušenost je dalším krokem k cíli. A během
toho mohu psát své básně, články, knihy, divadelní hry, scénáře, vést
různé semináře, tvořit, učit se… Je více linií a zatímco je některá třeba
dočasně uzavřená, otevírá se jiná a člověk dostatečně pružný nestagnuje, ale
dále se po ní rozvíjí. Jde o určitou přirozenou posloupnost a podle mého
názoru i větší životní stabilitu. No a až dopíši ten svůj poslední scénář,
tak půjdu do lesa, sednu si a v klidu umřu. Věřte tomu.
Karel Polanský

Den v triku